| Začít
musíme u sebe |
|
|
Táňa Fischerová |
Ročník 34 - číslo 29 |
Za něco může příroda, za něco my sami. Přírodní řád musíme brát na vědomí, i když nás někdy neodvratnost přírodních zákonů zasahuje. Protože jsem zvyklá s přírodou žít a přírodu pozorovat, mnoho věcí se mě letos dotýká. Náš právě odkvetlý kaštan za okny už teď má plno rezavých fleků na listech. Napadení klíněnkou se letos objevilo dříve než jindy a ve velkém rozsahu. Stále věřím a doufám, že to kaštany přečkají. Co bychom si počali bez těch nádherných často mnoho desítek let starých kamarádů, kteří poskytují stín a dávají pocit klidu a bezpečí.
Když jedu na chalupu, všude vidím ořezané pahýly stromů. Mrzačení, o kterém jsem už jednou psala se stává normou. Cožpak nikoho nebolí ty zmrzačené amputované paže stromů, které mlčky křičí? Ztrácíme citlivost a úctu ke stromům, kterou ještě naši předkové ve velké míře měli? Proč se stáváme tak necitlivými k přírodě?
Na trámu naší chalupy si postavili hnízdo kosi. Byl to krásný
pohled pozorovat kosici, jak za soumraku vykukuje z hnízda, kde sedí na vejcích
a posléze kosí párek, krmící čtveřici rozčepýřených a věčně hladových
hlaviček. Dokořán otevřené zobáčky se zmítaly v chumlu a zápasily o
sousto z kosích lahůdek. Když jsem se po týdnu vrátila, bylo hnízdo prázdné.
Kuna. Já vím. I to je příroda. A přece to bolí.
Na balkon k nám občas zalétají holubi. Poslední dobou přilétá jeden s nožičkami
svázanými jakousi silonovou nití. Zaplétá se do ní stále více a jednu
nohu má už deformovanou. Evidentně ho bolí, ale nedá se chytit, abych ji
mohla odstřihnout. V průběhu let už takových bylo víc. Nevím kdo to dělá
a proč. Jsme kuny my lidí? Někteří asi ano. Nechápu potěšení z bolesti
druhého.
Je toho zkrátka hodně, co na člověka doléhá. Věci lidské se mísí s prostředím, ve kterém žijeme. Jedno ovlivňuje druhé. Nevím, proč zrovna letošní jaro vidím víc smutku než radosti. Možná proto, že se více dívám kolem sebe.
Ale je-li příroda někdy tvrdá, my máme možnost jít nad ni a osvědčovat, že jsme lidé, kteří mají rozum a cit a přestože podléhají také jejím zákonům, mohou se pozdvihnout nad ní.
Nechtěla jsem psát o volbách, ale nakonec se k nim vrátím. V okamžiku, kdy tyto řádky čtete, známe už výsledky. Chci věřit, že alespoň tady jsme udělali malý krůček k tomu, rozhodovat o sobě a svém okolí dobře. Začít se musí u sebe. A že to budeme potvrzovat každý další a nový den.