|
Kamila
Moučková: Komunisti
mi ukradli dvacet let života |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 28 |
Zná nesčetně lidí, kteří poznamenali moderní dějiny naší země… a svým osobitým způsobem patří mezi ně. O politickém dění v roce 1968 a okupaci spojeneckými vojsky nás tehdy informovala jako přední zpravodajská hlasatelka Československé televize. Nedokázala neosobním a studeným hlasem přečíst informace o mrtvých a vzápětí předpověď počasí… Za svou angažovanost také hodně zaplatila, v profesním i soukromém životě. Zatímco její otec byl až do smrti skalním komunistou, ona i její děti měly cejch nepřítele.
Jak se vám žilo tolik desítek let s budovou ÚV KSČ za zády?
To je ale hezká otázka! Teď už je tam naštěstí ministerstvo dopravy a navíc – já už tady bydlím padesát let a tedy dřív, než se tu zabydlelo ÚV.
Jistě jste tu byli v bezpečí před kriminálníky- všude silná ochranka…
Tady to bylo bezvadné – když na ÚV bydlel Husák, tak tuhle ulici každý den uklízeli (luxovali! ne zametali!) a stříkali. Takže jsme žili v pěkném prostředí – ale s blbým sousedem.
Před hodinou jste se vrátila z natáčení v televizi – je to vaše třetí působení na obrazovce…
Poprvé to bylo v první den vysílání deníku Televizní noviny v říjnu 1956. To jsem přitom ještě dělala hlasatelku v rozhlase, ale od ledna 1957 už jsem byla televizní hlasatelkou na plný úvazek. Až do konce roku 1968, kdy mě vyrazili na hodinu. Čekalo mne na dvě stě výslechů (ale naštěstí jsem nikdy nebyl zavřená). V roce 1989 jsem byla mimosoudně rehabilitovaná a znovu jsem nastoupila v televizních novinách. Jenže jen na chvilku.
?????
Po půl roce mě vyrazili. Tentokrát řediteloval Jiří Kantůrek a ten mi to ani neřekl osobně (i když jsme spolu právě v 68. byli v televizní publicistice!). Zavolal si mě jen nějaký produkční a sdělil mi, že už mě nepotřebují.
Takže teď jste potřetí vstoupila do téže řeky?
To si mě televize před dvěma lety namluvila, abych dělala pořad pro seniory Barvy života. To je můj autorský pořad: vymyslela jsem ho a rok čekala, jestli dojde k realizaci. To byla taková shoda náhod: předávala jsem cenu Týtý a pak mě pozvali do pořadu Sama doma. S dramaturgyní Darjou Macákovou jsem si po natáčení povídala: že se toho pro malé děti dělá málo a pro staré lidi vůbec nic a je potřeba to (ale honem!) napravit. A ona slíbila, že to zkusí prosadit.
V roli moderátorky se střídáte s Olgou Čuříkovou…
Když jsem Barvy života začala dělat, tak jsem měla příšernou trému. V prvním pořadu jsem jektala zubama a taky jsem se hned na začátku divákům omluvila: že sice jsem starý mazák, ale je to stejné, jako kdyby Vaškovi Hudečkovi vzali na jednadvacet let housle a pak ho rovnou poslali na Pražské jaro! Po třetím nebo čtvrtém vydání jsem to dokonce chtěla vzdát: natočit dva hodinové pořady za jeden den, to nemůžu. Vždyť mám v jednom pořadu taky čtyři, pět hostů a musím se na ně připravit! Tak jsem se dohodla s Olinkou, protože vím, že je to holka chytrá.
Hodně se od sebe lišíte…
Je pravda, že já jsem bezprostřednější a ona taková profesorská, má ovšem krásnou akurátní češtinu. Takže když jí řeknu: „Olinko, brzdi!“ , tak mi odpoví: „Víš, Kamčo, když já jsem takový slušňák!“ Každá to děláme po svém, ale obě moc rády.
Co dělají vaše děti – taky osudovou televizi?
Kdepak! Především: kvůli mně nemohly studovat. Takže Káča promovala až ve čtyřiceti letech - v Anglii na filosofii a ještě si udělala státnici z ruštiny. Do Británie odešla po smrti svého muže Jiřího Frodla (také disidenta). Protože Jiří pracoval pro zahraniční tiskové agentury v Londýně, tak jí Britové pomohli vycestovat i s oběma holčičkami. Ty už jsou dneska dospělé: 26 a 24 let. Káča se po revoluci vrátila (se svým britským přítelem) a má dům u Mělníka, její dcery zůstaly v Británii. Ale sem strašně rády jezdí.
Bára se brzo vdala a ve dvaceti letech měla dítě s Michalem Stránským (který pak emigroval, ona pryč nechtěla). Vystudovala střední a vysokou hotelovou školu - a čepuje v jedné hospodě u Kytína pivo. Cítí se tam dobře
Ondra na svou maminku „dojel“ nejvíc. „Syn paní Moučkové že by šel studovat? Ani náhodou!“ Takže má základní školu, vyučil se leteckým mechanikem – a znovu: „Syn paní Moučkové že by šel na letiště? Ani náhodou!“ Takže dělal v hangáru, kde málem přišel o uši, tak se namíchnul a vlezl do metra, tam měl jako předák dva těžké úrazy. Naštěstí po roce 1989 si ho jeden náš známý, který šel dělat na českou misi při OSN ve Vídni, vzal sebou jako správce budov. Teď je Ondra v Berlíně.
Kdybyste svůj život mohla vrátit – čemu byste se kvůli dětem vyhnula?
Ničemu, jsem přesvědčená, že všechno bylo dobře. Za celý život jsem neslyšela jediné! jediné slovo o tom, že kvůli mně něco nemohly! Nikdy mi to nevyčetly - a já nejlíp vím, jaká jsem: ve znamení Berana, hlavou proti zdi, mluvím dřív než myslím (ale zase v sobě nenosím zlobu).
Vám komunisti zničili život ve čtyřiceti …
… a ve chvíli, kdy jsem si začala myslet, že už něco trošku umím. Jednadvacet let! … Možná bych vrátila chvíli, kdy jsem se rozhodovala, jestli jít nebo nejít do emigrace. Nakonec jsem myla schody, lepila pytlíky, prodávala hercům kafe… Vždyť já jsem mohla jít do Svobodné Evropy, Deutsche Welle nebo Hlasu Ameriky a dělat tam svou profesi. V té době jsem měla kredit. Lidé mi věřili, znali můj charakteristický chraplavý hlas…
…ale měli by pocit, že jste je opustila a nechala je v té morální bídě samotné.
Ano, má to tenhle podtext.
Já jsem rok 68 prožila jako studentka – a mám jej spojeným s vaším hlasem. Podruhé jste mě rozplakala, když jsme v roce 89 stály pár metrů od sebe na Václavském náměstí – vy na balkóně Melantrichu, já na balkóně Akademie věd…
…a zpívaly jsme hymnu a řvaly přitom, co? Z jedné strany mě držel za ruku Jirka Hanzelka, za druhou Čestmír Císař a já jsem rozčilením jen chraptěla a nechtěla jít před lidi. Jenže Jirka mi dal pusinku na tvář a řekl: „Kamilko, ty musíš!“ a já vylezla na balkón a viděla jsem divadlo světa. Nikdy nic silnějšího už nebude. A ten narvaný Václavák skandoval: „Ka-mi-la, Ka-mi-la!“
Jenže čekat na takovou chvíli jednadvacet let… To už jste za sebou měla dva rozvody a doma tři děti…
Snažila jsem se stihnout dělat dobře práci, manželku i matku a rvala jsem se s tím opravdu jako Beran. Nikdy jsem děti neodložila – přestože jsem v televizi nastupovala, když bylo Ondřejovi šest neděl! Pravda, měla jsem paní, která s nimi chodila ven: ale ode mne měli vypráno, navařeno, připravené balíčky se svačinami… V noci jsem rovnala komínky s prádlem a tričky, připravovala hrnky, aby (když už byla starší) Káča zalila čaj.
Byla jste svým způsobem výjimečná – proto nevyšla vaše manželství? Měli vedle vás chlapi mindrák?
Prvního muže jsem si brala v devatenácti, byl to herec Miloš Willig, a za rok jsme se rozvedli kvůli našemu rodinnému příteli, medikovi Moučkovi. Ten si měl vzal s miminkem Káčou a opustil nás po jedenácti letech s holčičkou, kterou otčím v šestnácti vyhodil z domu a já ji vzala k nám. Dáša se nejdřív starala jen o Ondru, toho vychovala a dodnes ho považuje za svého syna, ale pak bohužel dělala chůvu i mému muži. Jí jsem to nikdy neměla za zlé, za zlé jsem to měla doktoru Moučkovi. Teď, když je Moučka po smrti, se stýkáme: mně děti říkají máma nebo mami a jí říkají mamča.
Ale vy jste přece také měla několik „maminek“…
Nejdřív babičku Kuličku, která mě vychovávala od peřinky, protože maminka s tatínkem pořád jezdila po nějakých schůzích. Mojí válečnou maminkou (to byl otec v emigraci a maminka v koncentráku) se stala v Polné paní Svatošová, manželka zubního dentisty.
Už jste tátovi odpustila jeho komunistickou zarputilost?
Můj táta byl celoživotní komunistický funkcionář Vilém Nový, jeho rodina byla vždycky politická. Maminka z lásky k němu převzala jeho orientaci. Když mi bylo jedenáct, přišli fašisti: táta emigroval do Anglie a maminku jako manželku emigranta zavřeli. Když se po válce vrátila, zůstala s dvěma holkama sama. Táta si totiž s sebou přivezl přítelkyni. Ale maminka ho stejně ho milovala. Až do své smrti.
Zasloužil si to?
No, moc ne. Když mi bylo sedmnáct a sestře jedenáct, tak se nám maminka přiznala, že chtěla přežít Ravensbruk samozřejmě také kvůli nám, ale hlavně kvůli tátovi. Boží mlýny však mlely rychle – v padesátých letech ho soudruzi zavřeli na pět let za to, že neemigroval do Moskvy, ale na západ a že kdoví, jestli není špion.
Odpustil to svým soudruhům?
Samozřejmě… a dál zůstal skalním komunistou. Strašně jsme se celý život hádali a v osmašedesátém a po okupaci jsme spolu ani nemluvili.
To už jste žila s hercem Jiřím Zahajským…
To byl krásný vztah a trval jednatřicet let. Před deseti lety mi Jirka vrátil klíče od bytu a odešel k Janě Brejchové. Nechci o tom mluvit.
Ale i to je vzácné, mít tak velkou lásku…
Měla jsem to štěstí. Nemohla jsem se z jeho odchodu vzpamatovat pět let.
Vrátila jste se znovu do veřejného života a potkáváte se s lidmi, kteří měli za normalizace dlouhé prsty a mají je dál…
Jenže já v sobě neumím nosit zlobu. Vím o dvou lidech, kteří udávali a vědomě ubližovali – těm odpustit nedovedu. Ale každý máme svou životní laťku jinde… ať si to každý srovná v hlavě sám.
Takže někdo podepsal Chartu a jiný Antichartu - a je to jedno?
To ne. Já byla mezi prvními, kdo podepsali Chartu. Ale nemám nikomu za zlé, že ji nepodepsal. A zase na druhé straně – například zrovna Jiří Zahajský je jedním z těch, který nepodepsal ani jedno.
Brečely jsme spolu v listopadu 89 – máme kvůli politice brečet zas?
Ne! Já jsem za rok 89 vděčná, vždyť jsme si všichni mysleli, že je to na doživotí! A stalo se neuvěřitelné! Jsem samozřejmě naštvaná na spoustu věcí – ale pokud někdo jen sedí na zadku a nadává, že to stojí za … a všechno je špatně, tak na to nemá právo.