| Přírodní
klimatizace |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 28 |
Když v letním vedru prcháte do stínu, na hlavě obklad z namočeného ručníku, v ruce sklenici s ledovým pitím, nohy ve škopku a nic nepomáhá, zmocní se vás možná pocit závisti při pomyšlení na některé zvířecí obyvatele tropů. Jak to dělají, že zdejší vedra zvládají v pohodě?
Některá
zvířata to nedokáží vůbec, jiné příroda vybavila automatickým
termoregulačním zařízením a další se hodně nadřou, aby udržela teplotu
příznivou k jejich životu. Zatímco pouštní škorpion tuhne chladem při 20
stupních, arktický chvostoskok hyne při stejné teplotě horkem. K těm příslovečně
pilným patří včely. Protože se nemohou potit, nosí do úlu vodu, navlhčí
plásty a křídly ženou přehřátý vzduch k česnu. Jinak řeší stejný
problém termiti, kteří si dokonce staví důmyslné 
klimatizační
zařízení. Na vnější straně termitiště lze rozeznat asi tucet chladicích
žeber s ventilačními kanálky, které vedou do velkých sklepních prostor
pod termitištěm, kde se vzduch v hloubce nejméně l m ochlazuje. V kanálcích
pracují bez ustání tisíce termitích instalatérů, kteří kanálky přivírají
nebo otevírají podle denní nebo roční doby a udržují tak v obytných místnostech
optimální teplotu.
Termická okna
Ač
se to nezdá, problém s chlazením mají i zvířata žijící na obou chladných
koncích zeměkoule. Léto je tu sice krátké, ale zvířata vybavená na
krutou zimu se na tu dobu nemohou zavřít do ledničky. Nestačila by ani vyměnit
zimní srst za letní ani se zbavit vrstvy tuku a zase ztloustnout až se ochladí.
Ve své bohatě zásobené patentní kanceláři má příroda pro tento případ
zařízení, kterému přírodovědci říkají termická okna. Jak tohle odborné
pojmenování napovídá, jsou to takové části těla, které přejímají úlohu
oken, jimiž pouštíme chladný vzduch do přetopené místnosti. Např. u tuleňů
a lachtanů jsou to ploutve a ocas. Na rozdíl od trupu obaleného tlustou izolační
vrstvou tuku, na těchto okrajových částech těla žádný tuk nenajdeme,
jsou však dobře prokrvené, takže přebytečné teplo snadno předávají
okolnímu chladnějšímu prostředí. Příroda ovšem myslela i na to, aby těmito
okny teplo neunikalo, když je tepelnou energií naopak třeba šetřit. Hustá
síť zvláštních krevních vlásečnic obklopuje tepny s teplou krví a tvoří
tepelný výměník. Tak se tělesné teplo využívá úsporněji dřív, než
může uniknout tepelnými okny. Podobným termickým oknem, jako jsou pro tuleně
ploutve, jsou i uši slonů V silně prokrveném uchu těchto tlustokožců se
krev ochlazuje, protože jeich tlustá kůže není na podobnou funkci uzpůsobena.
Když sloni mávají ušima, neodhánějí tedy hmyz, ale chladí se.
Chladivá horečka
Pouštní
zvířata ovšem ani s tak velkými tepelnými okny nevystačí. Příkladem
mohou být antilopy a velbloudi. Velbloudy chrání hustá srst jak před nočním
chladem, tak před palčivým sluncem. Musí šetřit vodou a tak nemohou
ventilovat ústy jako třeba pes, jehož dechová frekvence je v horku až
dvacetkrát vyšší. Dýchají nozdrami s labyrintem, kde se vlhkost sráží,
takže vydechují vlastně suchý vzduch. V čenichu se bohatě rozvětvují vlásečnice,
takže působí jako přirozený chladič. Zvýšená teplota krve totiž u většiny
savců může poškodit mozek, u člověka při teplotě přesahující 42 stupňů.
Díky tomuto chladiči mohou tito obyvatelé horkých oblastí využívat geniálně
jednoduchý patent. S přibývajícím horkem stoupá i jejich tělesná
teplota, takže rozdíl mezi okolní teplotou a teplotou jejich těla zůstává
stejný. Antilopy oryx z arabských pouští jsou rekordmany ve využívání této
metody a jejich tělesná teplota je zpravidla vyšší než teplota vzduchu. I
kdybyste jim naměřili tělesnou teplotu 45 stupňů, stále si zachovávají
chladnou hlavu.