| Pohled
na britský svět |
|
|
Milena Hrušková |
Ročník 34 - číslo 28 |
Byl konec května a slavil se "Pozdní jarní svátek". Pevnost Tower, Buckingham, Westminster, Tower Bridge, Big Ben i Parlament jsem viděla, nakupovat jsem nechtěla a tak jsem se vydala na jeden bleší trh. V Londýně je jich jedenáct - nejznámější je Petticost Lane, jenže ten měl zavřeno. Navštívila jsem Covent Garden, kdysi ovocný a zeleninový trh, nyní elegantní zastřešené místo s restauracemi, bary, obchody a stánky. V pondělí se tu prodávají starožitnosti a umělecké předměty: porcelán, bižuterie, hodinky a hodiny, různé kovové krabičky, stříbro, obrazy a obrázky, sošky, panenky, svícny, prstýnky, lampy, knihy, dalekohledy… mohla bych pokračovat do nekonečna. K tomu patří také hodně lidí a v okolí herci, kejklíři a muzikanti.
Čaj o páté
Kapitola sama pro sebe jsou londýnské parky. Veliké, svěží, upravené,
čisté. Bílomodře pruhovaná lehátka v Hyde Parku nejsou připevněna,
nejsou poškozena, nejsou ukradena… V parku St. James jsou ochočené nejen
veverky, ani ptáci se tu lidí nebojí. Jeden gentleman měl na hlavě holuba a
ochotně mi pózoval při fotografování. Zvlášť mě okouzlil pohled na dvě
staré dámy sedící na lavičce. Měly mezi sebou tác s konvicí na čaj, s
konvičkou na mléko a se zákusky. Jedna z nich měla na klíně psíčka a na
nohou červené bačkory. Říkaly, že je sem vyvezly děti, aby tu ztrávily pěkné
odpoledne. Ulice Bond Street patří k těm exklusivním. Drahé obchody, žádná
doprava a jelikož byl svátek, ani žádní chodci. Jen bronzový Roosevelt a
Churchill seděli na lavici a zvali mě k sobě.
Nultý poledník
Pětadvacet minut lodí po Temži trvá cesta ze středu Londýna do
Greenwiche."Greenwich mean time" - je věta, kterou zná snad každé
dítě. "Čas greenwichského poledníku" zní překlad. V Greenwichi
je totiž poledník nultý a ten je pánem času na celé zeměkouli a důvodem,
proč sem směřuje tolik návštěvníků. Je vyznačený na zdi i na zemi a
tak se tu klidně může postavit manžel na východní a žena na západní
polokouli a leckdy tím splnit sen alespoň jednoho z nich. V Greenwichi to jde
snadno. Také se tu chlubí starou královskou observatoří, ovšem ta naše v
Klementinu je starší, dokonce nejstarší na světě.
Stratford patří Shakespearovi
Do Stratfordu, historického městečka na břehu Avony, jezdí turisté,
aby viděli místo, kde se roku 1566 narodil největší dramatik všech
dobWiliam Shakespeare. Jeho rodný dům je nejnavštěvovanější zdejší
stavbou. Do knihy návštěv se podepisuje spousta lidí, z České republiky
jich bývá ročně přes tisíc. Ještě víc je těch, kteří se nepodepíší…
V prvním patře, kde je Mistrova rodná světnička, jsou rovněž podpisy návštěvníků.
Tady je však nenajdeme v návštěvní knize, ale vyryté do okeních tabulek.
Jelikož se tak kdysi zvěčnili slavné osobnosti, jako byl například Walter
Scott či Isaac Newton, nemluví se o vandalismu, ale o cenné historické památce.
Vedle rodného domu stojí nová budova Shakespearova střediska
s malým muzeem. Shakespeare se ženil jako osmnáctiletý. Asi musel, protože
jeho nastávající, o osm let starší Anna Hathawayová, povila dceru Zuzanu
za šest měsíců. Dva roky nato se narodila dvojčata. Možná šly děti
Mistrovi na nervy, možná nebyl Stratford tím pravým odrazištěm pro start
na spisovatelské dráze a proto se Shakespeare v té době odstěhoval do Londýna.
Začal psát pro úspěšnou divadelní společnost lorda Chamberlaina, kde hráli
ti nejlepší doboví herci. V muzeu jsou jejich portréty a mezi nimi i
Shakespearův, on totiž jednu dobu v divadle také vystupoval.
Památek na velkého dramatika je ve Stratfordu více. Také škola krále
Edwarda VI., kterou jako dítě navštěvoval, a kostel Sv.Trojice, kde byl pokřtěn,
kde se ženil a kde je se svou rodinou uložen k věčnému spánku. Platí se
tu nepatrné vstupné. Člověka potěší, že elegantní pokladník má i česky
psaného průvodce a řekne vám „Děkuji“. Víc neumí, ale i tak je to milé.
Shakespeare v originálním provedení
V krásném parku na břehu Avony růžově svítí kruhová budova divadla.
Není to ovšem divadlo, v němž Shakespeare hrál. To bylo v Londýně a
jmenovalo se Globe. Toto je Královské Shakespearovské divadlo, postavené v
roce 1932, aby se tu hrály Shakespearovy hry v originále. Shakespearův jazyk
je totiž v porovnání s dnešní angličtinou jako pro nás staročeština.
Takže diváci, kteří sedí kolem jeviště v kruhu (jak bylo kdysi zvykem),
mají k dispozici překlady.
Kousek od divadla je krásný památník. Uprostřed na vysokém podstavci sedí autor a kolem něho čtyři postavy z jeho her - Falstaff, Jindřich V., Hamlet a Lady Macbeth.
O životě Williama Shakespeara se ví velmi málo. Kolem roku 1610 se rozloučil s divadelní společností v Londýně a vrátil se k rodině do Stratfordu, kde za šest roků zemřel. Bylo mu jen 52 let. Nezachovaly se žádné písemnosti, ani dopisy, ani rukopisy. Teoretikové se už staletí přou, zda mohl napsat sám takové množství her. Do Stratfordu však stále směřují a budou směřovat cesty jeho obdivovatelů.
Oxford je hvězda mezi univerzitami: stará, slavná, prestižní
Když někdo řekne „Studoval jsem na Oxfordu“, tak hned víte, že je to
pan "Někdo" s velkým N. Oxford je jako Rolls Royce mezi ostatními
auty nebo šlechtic mezi plebejci. Oxford má prostě jméno a tradici.
Univerzita v Oxfordu byla založena roku 1167. Tehdy měla 101 posluchače.
Kvalita výuky byla velmi brzy na vysoké úrovni a počet studentů vzrůstal.
V současné době studuje na Oxfordu na 14 500 žáků, od 19. století dokonce
také dívky.
Ve 13. století byly vybudovány první koleje s tuhým až vojenským režimem. Roku 1878 byla otevřena první kolej pro dívky; nyní je v Oxfordu celkem 36 kolejí a jsou koedukované. Myslím si, že přísný řád a pořádek, který patřil k anglické tradici, vzal za své přesto, že vchody do budov hlídají noblesně vyhlížející vrátní s buřinkami na hlavách.
Návštěvu Oxfordu jsem zahájila v největší z kolejí zvané Christ Church, založené roku 1525. Je to krásná budova s věžičkami, naprosto typická pro Anglii. Do koleje se vchází věží Tom Tower se zvonem, nazvaným Velký Tom. Každý večer ve 21,05 hodin 101 krát rozezvučí na památku oněch prvních posluchačů univerzity, kterých bylo, jak už jsem vzpomínala, 101.
Každá kolej má svůj kostel. Christ Church dokonce katedrálu, i když tu nejmenší v celé Anglii. Na lavicích jsou připraveny modlitební knihy, zpěvníky a elektrické lampičky s pergamenovými stínítky. V dalším kostele jsem objevila u vchodu nástěnku, kam si studenti připichují svá přání. "Aby moje sestra uspěla u zkoušky", "Za Sheilu", "Za mé děti", "Aby táta našel novou práci", "Abych udělal zkoušku z římského práva" a další. Pánbůh má co dělat.
Vlastní město Oxford je postaveno kolem kolejí. Má 115 tisíc obyvatel a zvláštní nepopsatelnou atmosféru, k níž přispívá mládí a vzdělání a množství turistů, které univerzita přitahuje. Jinak je Oxford hezké město s nízkými domy na soutoku řeky Temže a Cherwelly. Na ulicích visí nad hlavami chodců na sloupech půvabné koše s květinami, které jsou také před Carfax Tower, vyhlídkovou věží uprostřed města. Je odtud opravdu krásný rozhled na střechy a věže. Vstupné: 1,20 libry. Takže znovu a znovu si připomínám: Anglie je drahá, ale stojí za to.