| Hovorka
a Žvátorka |
|
|
Vladimír Mates |
Ročník 34 - číslo 27 |
Výpravy za jmény
Prohlašuji, že se žádný můj příbuzný ani kdokoliv z
nadřízených nejmenuje Hovorka. Přesto mám úmysl (snad i argumenty), proč
pány Hovorky (i jejich sestry, dcery atd.) zbavit pověsti tlachalů či
dokonce žvanilů ap. Znám latinské přísloví: "Dicere non est facere,"
tj. "mluvit neznamená jednat". Nic proti němu. Snad jen to, že nemíří
"in medias res", "doprostřed věci". Copak lze odsuzovat přátelské
popovídání, uvolnění ze stresu způsobeného převážně právě jednáním
a prací, tenhle finančně nenáročný způsob relaxace, byť z něj nevzejdou
epochální výsledky, mít někomu za zlé?! Na našem "Kdo hodně mluví,
mnoho nalže," také jistě něco pravdy je, ale kdo tvrdí, že se to týká
Hovorků? Někdo sice skoro nemluví, ale bez lží by se neuživil!
Příjmení Hovorka patří do kategorie jmen odvozených "podle vlastností
tělesných a duševních". Je zdrobnělou, mnohem méně se vyskytující
podobou základního Hovora.
V našich slovnících je těmto dvěma jménům, respektive obecným pojmům
(což je ovšem jedno a totéž) přisuzován negativní obsah či aspoň silně
negativní nádech. Hovorka je "ten, kdo mnoho hovoří" (kladu otázku:
proč mnoho?); je to "hovorný člověk, mluvka" (kladu otázku: proč
mezi ty dva pojmy klást rovnítko?) a další podobné definice.
Jaké jméno má ten, kdo hovoří normálně? Žádné! Pak tedy oba - Hovora i
Hovorka - se musí vejít pod "hovorného člověka". Adjektivum
"hovorný" je, podle mě, přinejmenším neutrální (zrovna tak jako
úřední "hovorné"), spíše však má notabene nádech pozitivní.
Což není protikladem, opakem, antonymem k "nemluvný", k věčně
zamračenému Mlčochovi?! Myslím, že ve stejném pozitivním smyslu chápal
svůj pseudonym Jan Neruda (odvozeno od nerudný), když se podepisoval Janko
Hovora! Klasik to byl sice nekonvenční, ale že by si dal jméno Tlachal, Žvanil
apod., z toho ho podezřívat nebudu!
Asi je to jen otázka míry. Ale že by měli všichni ti naši Hovorkové onu míru
překračovat, to se mi nezdá.
A ještě puntík za Hovorkou... V Hájkově kronice se dočteme, že čeští
pravojáci říkali Hovorka kanonu, jímž stříleli na hradby Karlštejna.
Nebylo to rozhodně žádné prázdné tlachání, protože z toho děla vylétaly
kamenné koule, každá o váze 20-30 liber. Tak těžký, vážný, závažný
dopad měla řeč jejich Hovorky.
Pro lidi, kteří opravdu jen bezduše tlachali, pomlouvali apod., měla stará
čeština jiné výrazy než Hovora, Hovorka. Například žváč, tj. ten
"kdo "žve", tlachá; brepta, tlampač, darmotlach...", dále
žvátoru, žvastala i toho dodnes se udrževšího žvanila.
Na závěr podotýkám, že také Pauerův a Hlouchův Slimejš ("poválečná
opera pro malé a velké děti") nebyl hovorný, ale žvanivý.
P. S.
Dary za rehabilitaci od všech 4 366 Hovorů a Hovorků se přijímají v
redakci NR, Ostrovní 30, Praha 1