David Torkington je anglický spisovatel duchovní literatury. Jeho knihy u nás vydává Karmelitánské nakladatelství. Patří k nejprodávanějším autorům. Trilogie Poustevník, Prorok a Mystik věnovaná Peteru Calveyovi čtivě a fundovaně seznamuje čtenáře s cestou modlitby.

·    Pane Torkingtne, mohl byste nám říct něco o svém životě? V knihách, které se u nás tak dobře prodávají, žádné takové informace nejsou.

Jsem novinář, katolický novinář, mojí specializací je modlitba a duchovní život. Vycházejí mi sloupky v novinách v Kanadě, Americe a Anglii. K tomu ještě přednáším a vedu duchovní cvičení a také v neposlední řadě píši knihy. To je moje práce. A ještě nesmím zapomenout každé ráno přinést snídani své ženě do postele.

·    A jenom krátce Váš životopis?

Narodil jsem se v Manchesteru.  Studoval jsem teologii a filosofii a poté řadu let vedl centrum, kde se pořádala duchovní cvičení.

·    A to pořád v katolické církvi?

Ano.

Pak jsem se stal ředitelem  Národního katolického televizního a rozhlasového centra.

Náplní této práce bylo trénovat lidi ve využívání lokálních radií a televizí.

·    To bylo otevřené pro všechny nebo jen pro katolíky?

Byli tam převážně věřící a katolíci, ale centrum bylo otevřené pro všechny. Jak využívat tisk a média tady studovali i lidé z průmyslu. Například: jak odpovídat na těžké otázky lidí z různých časopisů.

Teď se věnuji na plný úvazek psaní.

·    Kolik Vám je let?

 Bude mi šedesát pět.

·    Ráda bych se zeptala, jak vypadá život katolické církve v Anglii. Myslím, že u nás je  zažitá představa, že v Anglii je hodně protestantů a anglikánská církev a jen sem tam nějaký katolík.

Obecně asi jako v mnoha jiných zemích klesá počet praktikujících věřících. Teď mluvím obecně o křesťanství. Ale na druhou stranu se od války zvýšil počet praktikujících katolíků oproti jiným denominacím.Pokud to vezmeme například podle návštěvnosti nedělních bohoslužeb, tak se dá v této chvíli říct, že  počet anglikánů a katolíků je vyrovnaný.

·    Jak vypadá takový obyčejný život farnosti? Jak žijí  farní obce?

Asi jako všude jinde. Je to velice individuální a záleží to na  knězi v té které farnosti. Jestli mohu něco říci obecně, tak zakoušíme to, co asi celý katolický svět: máme stále méně a méně kněží. Například u nás bylo dříve ve velkých farnostech 4 – 5 kněží a teď je tam jenom jeden. V malých farnostech objíždí farář několik farností. To má samozřejmě vliv i na to, co se ve farnostech děje.  Kněží jsou mnohem víc vytíženi základními povinnostmi.

Ale jednu pozitivní stránku to má. Laici jsou tím mnohem víc než kdy jindy tlačeni k tomu, aby převzali některé povinnosti a stali se aktivnějšími. V Anglii máme takové rčení: „Nemocný vítr nepřináší dobré věci.“

Více a více lidí v souvislosti s tímto požaduje, aby vedle kněží v celibátu byli kněží s rodinami. A přestože Řím není touto myšlenkou příliš nadšen, myslím si, že to tak nakonec bude. Tím se vlastně vrátíme ke způsobu prvotní církve, kde kněz byl vyvolen z komunity, ze společenství, a obstaral liturgii. To byl jeho úkol. Velice často to byl člověk, který měl normální světské zaměstnání. Sv. Pavel byl kněz a  kamkoli šel, tam vyráběl stany. 

·    Z vaší reakce, z toho jak naléhavě zní váš hlas, vidím, že je to problém, který se vás dotýká.

Ano, to máte pravdu. Já věřím, že v katolické církvi vždycky bylo povolání k celibátu, ale myslím si, že to není to samé, jako povolání ke kněžství. Nevěřím, že je dobré člověka, který chce být  knězem, nutit k celibátu, pokud se k tomu necítí povolán.

·    Jeden můj známý kněz, starší pán, říká, že pokud má být kněz znamením doby, tak v době, kdy se velice šíří tzv. žití v singlu( to znamená, že speciálně mladí lidé mají tendenci žít sami), tak by naopak kněží měli ukazovat, že lze žít v rodině. A dobře.

Nemohu než souhlasit.To je velmi moudrá myšlenka. Musím říct, že mě nikdy nenapadlo na tento problém nahlížet z tohoto pohledu, ale je to skutečně tak.

·    Vraťme se prosím k Anglii. Jak tam vypadá ekumenický život?

Když jsem byl chlapec, tak jednotlivé denominace byli velice oddělené. Každá žila ve svém malém světě.  Od 60. let, kdy začalo ekumenické hnutí, se atmosféra začala měnit. Došlo k růstu porozumění a lásky mezi jednotlivými denominacemi.

Neznamená to, že tu bude jednota všech církví hned zítra, ale znamená to, že tu bude tolerance či souznění nebo ještě lépe „charita“ v tom původním smyslu toho slova (tedy láska)  mezi jednotlivými církvemi. Přineslo to všechno úplně novou atmosféru a já osobně se cítím velice svobodně a dobře s křesťany jiných denominací, se kterými bych před čtyřiceti lety byl minimálně nastražený.

Například jeden z mých nejbližších přátel je anglikánský vikář. Normálně se navštěvujeme a chodíme k sobě na večeře. Nesetkáváme se proto, abychom vykonávali akt  ekumeny, ale protože jsme prostě přátelé. To by ale před dvaceti lety nebylo možné.

·    Nestává se často, že anglický spisovatel duchovní literatury je v Česku tak oblíbený… Čím to je?

Z nějakého důvodu, který neznám, se moje knihy u vás velice dobře prodávají. Takže já vlastně mám otázku na Vás. Proč právě já a proč právě v České republice?

·    Teď jste mě trochu zaskočil. Já si myslím, že čeští čtenáři mají rádi anglickou literaturu, dost tíhli k anglickému způsobu myšlení, třeba více než k francouzskému. A pokud vím, tak jste vlastně jedním prvních současných autorů z Anglie, který se tady v oblasti duchovní literatury začal překládat a vydávat. Bylo to pro nás nové a je to trochu jiný pohled na  problematiku. Vaše trilogie o poustevníku Peterovi je navíc velice čtivá, protože je zasazená do příběhů.

Možná také, protože jste byli tak dlouho za železnou oponou a neměli jste přístup k literatuře s duchovní tématikou. Je pravda, že to, co se snažím předávat, je velice tradiční a vychází to z prvotní křesťanské tradice - ne z nějakých nejposlednějších směrů. Je to tradiční, ale podané moderním, současným způsobem.

·    Jste u nás poprvé?

Ano.

·    Jak se Vám líbí Praha?

Je to nekrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Je skutečně nádherné.

·    To Pražané rádi uslyší.

Ale o lidech, jací tady jsou, to vám povím později. Zatím nemohu posoudit.

Pozn. redakce: Jak jsme se dozvěděli, na letní dovolenou pojede David Torkington spolu s manželkou do České republiky.

Titulní strana - Archiv - Komentáře - Rozhovory -  Reportáže - Zamyšlení - Fejetony - Spolky a řemesla - Rodinky - Kultura - Cestujeme - Příroda - Technika - Kostely -  Pišme, slyšme -  Život ve víře - 
Vydává JUDr. František Talián - "FORTUNA", Jungmannova 7, 110 00 Praha 1
ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím, Kostelní Vydří

Redakce
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
e-mail rodina@rodinaonline.cz  telefon, fax 224 932 034
Rozšiřuje a objednávky přijímá 
Česká pošta. s.p., Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3, bezplatná telefonní linka 800 104 410