| Milena
Hrušková |
|
|
Ročník 34 - číslo 26 |
Poznala jsem ji
jako dítě na letním táboře Nový Řadov u Stráže nad Nežárkou. Měla
rovné světlé vlasy, na sobě trenýrky a tričko a bylo jí sedm let. Dnes je
naší senátorkou, má za sebou zajímavý život, obdivuhodný kus práce a je
jí 72 let. „Znám řadu mladých lidí, kteří jsou mnohem starší než já,“
říká.
X Jaké máte v současné
době funkce a povinnosti?
Kromě toho, že
jsem senátorkou, zastávám funkci místopředsedkyně Výboru pro evropskou
integraci a předsedkyně spojeného klubu US a ODA. Dále jsem prezidentem České
komise pro UNESCO.
X To je nejvyšší
funkce?
Dva roky jsem byla
prezidentem Generální konference v UNESCO a to byla moje nejvyšší
funkce. Tehdy mě zvolilo 186 nebo
kolik zemí navzdory tomu, že jsem měla silného konkurenta z Tanzánie.
X Je z takového
vítězství podobný pocit, jako když třeba někdo v závodě doběhne
první?
Ne, je to jiné.
Po vítězství v běhu má člověk v první chvíli ohromný, ale
velice pomíjivý pocit štěstí. V politice jakékoli vítězství znamená
obrovskou zodpovědnost, úsilí a práci. To vědomí, alespoň v mém případě,
přehluší radost z vítězství.
X Moje otázka zní
možná nesmyslně, ale máte také nějaké povinnosti v rodině?
Ano, udržovat mého
muže ve stavu spokojenosti, což je velmi obtížné. Ale on je skvělý, je mým
největším životním štěstím. Je velkorysý. Dost důležitou úlohu hraje
to, že jeho tatínek byl Jožka David. To jméno starší generace zná, před
válkou byl poslancem, pracoval jako předseda branně-bezpečnostního výboru
parlamentu, za války byl v Londýně a po válce se stal předsedou ústavodárného
NS.
X Váš manžel
byl v Londýně s ním?
Ne, protože tchán
utíkal na poslední chvíli. Manželova maminka brzy umřela a on tady zůstal
sám - v době, kdy nacisti
zavírali ty, kteří měli příbuzné v zahraničí. Bylo mu šestnáct
let, když skončil v Malé pevnosti v Terezíně. Takže si prožil
své a jako mladý člověk neměl jednoduchý život. Možná proto je tak
velkorysý a snáší moje parlamentní aktivity. Jsou pro něj určitým
zadostiučiněním kvůli tatínkovi, který po únoru 1948 okamžitě složil
funkci v parlamentu.
X Když jste si
manžela brala, měl dvanáctiletého chlapce, kterého jste od té doby vychovávala.
Je to vaše jediné dítě?
Ano, jediné dítě.
Dnes máme už tři dospělá vnoučata.
X Jak jste se s manželem
seznámili?
Byla jsem na návštěvě
u své sestry a ona mi ukazovala fotografie z dovolené. Všechny děti na
obrázcích jsem znala až na jednoho vyčouhlého kluka. Sestra mi řekla: No,
to je přece syn Davida! Já na to, že ho neznám. Tak mi o něm vyprávěla,
že žije se svým otcem a se svým synem Tomášem sám. Mužský s hotovým
dítětem, to se mi líbilo. Tak jsem se vlastně nachytala na Tomáše. Potom
jsme ještě strávili společnou dovolenou na horách, celá parta mojí
sestry, a tam jsme zjistili, že nám bude spolu líp než každému zvlášť.
Vždycky jsem měla představu, že si vezmu muže, se kterým bych uměla zestárnout.
To bylo moje měřítko, moje kritérium. A naplňuje se mi.
X Jaký vlastně
byl váš život?
Narodila jsem se v Praze
a měla jsem velmi spokojené a šťastné dětství. Mým rodičům se vedlo
velmi dobře: tatínek byl vysoce postaveným manažerem
v uhelném průmyslu a měl velký plat. Neměli jsme žádný
majetek, ale až do začátku války jsme si žili velmi spokojeně. Pak se všechno
výrazně změnilo. Když válka skončila, byl otec v jednapadesátém
roce v souvislosti s procesy zavřený, vrátil se s podlomeným zdravím
a už jsme zůstali pořád chudí. Takže přestože byl velkým obdivovatelem
sut, nikdy už se na něj nezmohl.
X Co vaše školy?
Do obecné jsem
chodila u Stromovky, do gymnázia v Dejvicích. Když mi bylo sedmnáct,
dostala jsem na základě celostátní soutěže stipendium do Spojených států.
Byla jsem velmi šťastná, protože soutěž měla několik kol a v tom
posledním už posuzovali kandidáty také Američani. Nakonec z celé
republiky jelo šest kluků a dvě holky.
X To byl opravdu
velký úspěch…
Dodnes si
pamatuji, jak jsem se to dozvěděla. Byla jsem s rodiči na dovolené na
Slovensku a když jsme jeli domů, čekal mne na nádraží v Tatranské
Lomnici telegram od tátovy sekretářky. Stipendium bylo na jeden rok, ale
protože se v průběhu toho roku odehrál
komunistický puč, Američani všem Čechům a Slovákům stipendium o
rok prodloužili, abychom se mohli v klidu a jako zralejší lidi
rozhodnout o návratu do vlasti. Takže jsem studovala a maturovala v New
Yorku. Potom jsem vyhrála jednu výtvarnou soutěž a zapsala se na výtvarnou
akademii.
X Měla jste
talent nebo další schopnost?
To byla moje základní
schopnost. Kreslila jsem od malička a všichni čekali, že budu výtvarnicí.
X A proč jste
nebyla?
Protože škola v New
Yorku byla sice dobrá, ale netrefila jsem na dobré profesory a tak jsem
usoudila, že by ze mě byl jen prostřední výtvarník. Kromě toho, když naše
země upadla do neštěstí, jsem cítila po návratu cítila, že musím dělat
něco prospěšného. Rozhodla jsem se pro medicínu, na kterou jsem se s obtížemi
dostala. Abych úplně nezahodila výtvarný talent (nebo lépe řečeno: dar,
který mám od Pánaboha, za to nemůžu), chtěla jsem od začátku dělat
plastickou chirurgii, ve které se výtvarné vidění uplatní. Také všichni
světoví plastici jsou výtvarníci…
X Když vidím
obličeje některých zpěvaček a hereček, musím s tím jen souhlasit…
Ale já nemluvím
o kosmetické plastice, ale o plastice po úrazech. Patří tam také popáleniny
nebo rozštěpy. Je to vlastně rekonstrukční chirurgie, kde se uplatní výtvarná
představivost. Někdy se totiž nahrazuje třeba půlka obličeje.
Prvních pět let
jsem pracovala v Duchcově a na tu dobu vzpomínám s láskou. Jsem
dokonce čestným občanem Duchcova a vždycky budu mít k tomuto městu
vztah. Horníci byli ideální pacienti a měla jsem je ráda. Potom jsem se
dostala na popáleniny do Vinohradské nemocnice a tam jsem zůstala třicet
let, až do listopadu 89.
X Takže jste prožila
revoluci v nemocnici?
Jenže když všichni
zakládali na pracovištích Občanská fóra, došlo mi, že je to nesmysl a že
v demokracii politické strany na pracoviště nepatří, že je třeba
pracovat v místě. Proto jsem se orientovala na své bydliště. Ocitla
jsem se v politice, ani nevím jak. Byla jsem kooptována do České národní
rady , pak jsem v letech 1991-1993 působila jako velvyslankyně v Austrálii
a na Novém Zélandu. Po svém návratu jsem byla zvolena senátorkou.
X Tak jinak – co
ráda děláte kromě své politické činnosti?
Hlavně překládám.
X Překládáte
jen detektivky?
Překládala jsem
výhradně Dicka Francise. V posledních letech také proto, že jsem na
nic jiného neměla čas.
X Čím vás
okouzlil – máte ráda koně nebo jeho způsob psaní?
Nakladatelství
nesmělo tehdy vydávat nic jiného než sportovní literaturu. První knížkou,
kterou jsem měla možnost překládat, byla „Poslední šance“ od Dicka
Francise. Pro mne byla šancí první. Francisovy knihy se mi zalíbily: ve všech
je cítit smysl pro fair play, jsou dobře napsané a proto čtivé, v každé
se čtenář dozví něco o dalším povolání. Nejsou to klasické detektivky,
ale dobrodružná literatura s vynikající psychologií vedlejších
postav, hlavní hrdina je pořád stejný. Dick Francis říká, že se s hlavním
hrdinou ztotožňuje a proto mu dává takové vlastnosti, které považuje za důležité.
Všichni jsou čestní, stateční a nelžou. Přeložila jsem jeho jednačtyřicet
knih. Teď už přestal psát.
X Máte ráda
detektivky jako žánr?
Ne. Někdy se na ně
dívám v televizi, protože skoro vždycky dobře dopadnou a spravedlnost
zvítězí. To v životě nebývá a proto se ráda podívám. Ale jako četbu
detektivky ráda nemám.
X Překládáte něco
dalšího?
Teď jsem dokončila
překlad knížky, na kterou se lidi mohou těšit. Napsala ji Lilian Jackson
Braun a její pracovní název je „Čtrnáct koček“.„“em se v Praze
a měla jsem opravdu nilo. Obyl stože byl velkým obdivovatelem auž nikdy
upadla do neštěstí, jsem optována do České národní rady,
X Tak jinak – co
ráda děláte kromě své politické činnosti?
Hlavně překládám.
X Překládáte
jen detektivky?
Překládala jsem
výhradně Dicka Francise. V posledních letech také proto, že jsem na
nic jiného neměla čas.
X Čím vás
okouzlil – máte ráda koně nebo jeho způsob psaní?
Nakladatelství
nesmělo tehdy vydávat nic jiného než sportovní literaturu. První knížkou,
kterou jsem měla možnost překládat, byla „Poslední šance“ od Dicka
Francise. Pro mne byla šancí první. Francisovy knihy se mi zalíbily: ve všech
je cítit smysl pro fair play, jsou dobře napsané a proto čtivé, v každé
se čtenář dozví něco o dalším povolání. Nejsou to klasické detektivky,
ale dobrodružná literatura s vynikající psychologií vedlejších
postav, hlavní hrdina je pořád stejný. Dick Francis říká, že se s hlavním
hrdinou ztotožňuje a proto mu dává takové vlastnosti, které považuje za důležité.
Všichni jsou čestní, stateční a nelžou. Přeložila jsem jeho jednačtyřicet
knih. Teď už přestal psát.
X Máte ráda
detektivky jako žánr?
Ne. Někdy se na ně
dívám v televizi, protože skoro vždycky dobře dopadnou a spravedlnost
zvítězí. To v životě nebývá a proto se ráda podívám. Ale jako četbu
detektivky ráda nemám.
X Překládáte něco
dalšího?
Teď jsem dokončila
překlad knížky, na kterou se lidi mohou těšit. Napsala ji Lilian Jackson
Braun a její pracovní název je „Čtrnáct koček“. Už se chystám na další
chytrou a zábavnou knížku Johna Mortimera o případech obhájce Rumpolea.
Mortimer je vynikající britský autor, který u nás byl čtyřicet let na
indexu. Na tu se také těšte!
X Ale vy nejen překládáte,
ale i píšete…
Napsala jsem scénáře
k dvěma celovečerním filmům a dvě rozhlasové hry, z nichž jedna
rok před listopadem 89 zvítězila v celostátní soutěži rozhlasových
her. Jmenovala se „Takový milý chlapec“. Je to monodrama, ve kterém hrála
Jaroslava Adamová a díky jí měla hra velký úspěch. Několikrát ji v rozhlase
reprizovali, a když jsem ji přeložila do angličtiny, tak z ní Angličané
udělali jevištní inscenaci.
V Austrálii
jsem napsala pro naše krajany anglicky jednu hru (protože jejich děti už
mnohdy neumí česky), ta se jmenovala „Dopis do Wollongongu“. Hrála se po
celém světě, taky například na šesti místech v severní Africe, což
je dost kuriózní… Znají ji v Londýně, ve Švýcarsku a také jsem ji
předčítala v knihovně Kongresu ve Washingtonu
- a to je obrovský kompliment.
Některé moje krátké
povídky se vysílaly na Vltavě jako Čtení na dobrou noc. A ty úplně první
otiskla asi před dvaceti lety právě Naše rodina.
X Poslední dotaz:
S jakými zajímavými lidmi jste se setkala?
To by byl nekonečný
seznam… Třeba s dalajlámou, papežem, Lechem Walensou, Henri Poitierem.
Ale ráda bych se zmínila o lidech z mého obvodu, kde máme v Pravech
u Rohovládové Bělé malý domek. Je to náš druhý domov. Ten obvod je
Pardubicko, Přeloučsko a Chlumecko, má 81 vesnic a já už v 80 byla. V mnoha
jsou vynikající starostové a na těch vesnicích je to znát. Je tam pořádek,
lidé nerozlišují obecní a vlastní, dodržují, co je správné aniž je někdo
nutí. Prostě o vesnici sami dbají. Někteří starostové usilují i o obecní
znak! Návštěva takové vesnice mě tuze těší a naplňuje.