| Mihule
našim předkům chutnaly |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 26 |
V souvislosti s živými
tvory si přísavku obvykle spojujeme s pijavicemi nebo chobotnicí. Existuje
ale celá třída obratlovců, jejichž ústa fungují jako výkonná a smrtelně
nebezpečná přísavka. Je to starobylá třída bezčelistních, která dodnes
v řekách i mořích přežívá pod názvem kruhoústí. Jsou to říční i
mořské mihule a hlubokomořské cizopasné sliznatky podobné úhořům, které
jste mohli vidět v televizi jak si pochutnávají na mrtvole velryby.
I naše evropská
mihule potoční má okrouhlá ústa s rohovitými zoubky, ale je to tvor zcela
mírumilovný. Její larvy žijí celá léta zahrabány v bahně a živí se
jen tím, co tu najdou. Než dospějí, projdou mihule četnými proměnami a
konečné podoby, v případě mihule potoční dlouhé nanejvýš 15 cm, se dočkají
jen proto, aby se spářily a nakladly vajíčka. Po tuto dobu vůbec nežerou,
protože jim zakrňuje trávicí ústrojí. Svým životním cyklem se tak
podobají jepicím, jejichž dospělý život je také pověstně krátký.
Říční a mořští
dravci
Zato podstatně větší
mihule říční, dorůstající půlmetrové délky a dosahující váhy
až jednoho kilogramu, a především
mihule mořské, které měří až metr, jsou pravými dravci. Kruhovitá ústa
mají plná rohovitých zoubků a jejich jazyk připomíná hodně hrubý pilník.
Přisají se na rybu, jazykem se „propilují“ pod kůži a sají její tělní
tekutinu (lymfu) a krev. Když se rozmnoží, rybáři nad škodami lomí
rukama, jako před časem na Velkých Kanadských jezerech.
Mihulí je asi 25
druhů, z toho deset evropských. I mořské druhy vyplouvají do řek a potoků,
z jejichž dna odstraňují kameny a budují si tu hnízda. Při slabém proudu
se tato ryba-neryba pohybuje vlnitým pohybem těla, při silném skáče
a přisává se ke kamenům, aby si odpočinula. Podobně se chová při
tření. Jikry i mlíčí vypouštějí mihule současně. Po vytření se vyčerpané
ukrývají mezi kořeny a kameny a záhy hynou, protože už nepřijímají žádnou
potravu.
Ani ryba ani rak
Podobně jako třeba
u žab a mloků se ani z oplodněných jiker mihulí nevyvíjejí pohlavně zralí
jedinci, ale larvy, jimž se říká
minohy. Pro jejich odlišnost je ještě před sto lety
přírodovědci považovali za samostatné živočichy, což si můžete
ověřit u Brehma, který uvádí: Ve vodách, kde se třou mihule, bylo lze vidět
červa podobného rybě. Nazván byl Ammocoetes. Dlouhý je asi 18 cm, tělo
tlusté jako brk jest vítaným vnadidlem pro rybáře. Zkoumáním se seznalo,
že nejde o červa, nýbrž patří k rybám. Teprve O. Muller dospěl k závěru,
že jest to přechodní člen jakýsi mihulí samotných, tudíž mihule jaksi v
kukli..
Minohy se živí
mikroorganismy a organickými součástmi bahna. Teprve po čtyřech až pěti
letech života v bahně se promění na dospělce. Výměšky lícních žláz
parazitujících mihulí zabraňují srážení krve oběti a vyvolávají i
rozklad tkání. Tím mihule získává stravitelnější potravu, což je
vzhledem k nedokonalosti jejího trávicího ústrojí důležité. Nepohrdne
proto ani rozkládající se mršinou. Menší druhy mihulí mají tu zvláštnost,
že larvy jsou větší než dospělci a i dospělá mihule se s věkem zmenšuje,
což je zřejmě způsobeno právě omezeným příjmem potravy.
Oba největší
druhy mají chutné maso, ty malé používali
rybáři jako návnadu.
Mihule jsou prazvláštní
stvoření. Jsou, ale zároveň nejsou rybami, a také to jsou obratlovci, kteří
ovšem žádné obratle nemají. Jejich kostra je chrupavčitá, páteř tvoří jakýsi nečlánkovaný
prut, tzv. struna hřbetní. Mihule mořské se někdy přisají i na loď a
mimoděk tak použijí lidský výtvor jako dopravní prostředek. Touto cestou
se dokonce mohou dostat až k nám, nejednou byly uloveny na Labi. Všechny
druhy jsou ovšem přísně chráněny, takže ani náhodně ulovená mihule
nesmí skončit na pekáči.
Ilustrace: archiv
autora