| Joachim
Meisner: Vyhnanec a kardinál |
|
|
Bedřiška Kotmelová |
Ročník 34 - číslo 25 |
Kardinál
Joachim Meisner se narodil v roce 1933 ve Vratislavi. Ve druhé světové válce
padl jeho otec. V roce 1945 byla celá rodina vyhnána ze Slezska. Přesídlili
do Körneru v Durynsku - kraje,
který byl velice silně protestantský. Vystudoval filosofii a teologii. V roce
1962 přijal kněžské svěcení v Erfurtu. V roce 1975 byl vysvěcen
na biskupa a stal se světícím biskupem v Erfurtu. Tajně, v době
komunismu, světil kněze z Československa. V roce 1983 byl jmenován
kardinálem. V roce 1988 byl jmenován arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem.
Kardinál Meisner je předsedou Komise V pro liturgické otázky Německé
biskupské konference, Podkomise X pro vztahy NBK se střední a východní
Evropou a nadace Renovabis, která byla založena, aby finančně pomáhala církvím v poskomunistických zemích.
V roce 1998 mu byl propůjčen Řád bílého lva III. třídy České
republiky.
Letos
na jaře vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu kardinála Joachima
Meisnera:“Dívat se srdcem“. Meisnera zpovídal německý novinář Stefan
Rehder a dotkli se spolu mnohých závažných témat současné církve a života
lidí i osobních věcí pana kardinála. Na pozvání Karmelitánského
nakladatelství přijel kardinál Meisner do Prahy na prezentaci českého překladu
své knihy. Hodinu před tím jsme měli možnost s panem kardinálem mluvit.
Vyrůstal
jste v kraji, kde se místo
„já se z toho z toho zblázním“ říkalo „z toho by se
jeden stal katolíkem.“ Myslím,
že na základě této zkušenosti máte konkrétní představu, co může
katolická církev nabídnout protestantským církvím a naopak.
Vždycky
jsem měl radost, že jsem vyrůstal v církvi, která je po celém světě,
takže vlastně můžu říct, že jsem všude doma. Prvních deset let jsem strávil
v Breclau, kde byla třetina katolíků. Vždycky mě fascinovalo, jak je
katolická liturgie krásná. Náš slezský katolicismus je vlastně český.
Ta samá architektura, všechno je vlastně
podobné. Často jsme jezdívali do Čech, babička říkala: „Teď
jedem na císařský.“ My jsme v Prusku
patřili vlastně ke království, vy jste patřili do císařství. Pamatuji si
spoustu poutních míst v Čechách, kde jsme byli. A celá tahle zkušenost
s bohatstvím víry mi potom pomohla, když jsme byli odsunuti do skutečné
diaspory.
Čím
vás osobně obohatil protestantismus?
Když
jsme museli utéct, tak jsme neměli vlastní kostel. Každé dva týdny chodil
za námi katolický kněz a my jsem měli svoje mše v protestantském
kostele. Když jsem poprvé přišel do protestantského kostela, tak jsem
vlastně vůbec nechápal, kde je vpředu a kde vzadu. Žádné předměty, žádný
kříž. Úplně prázdný prostor. Ale naši evangeličtí bratři nám rádi
otevřeli dveře a skutečně nás přijali jako lidi, jako křesťany a nám se
podařilo velice rychle se integrovat. Také oni velice často chodili k nám
na naše bohoslužby, na naše mariánské modlitby. Evangelický farář nám
dokonce dovolil postavit o vánocích Betlém. Vždycky musíme mít na paměti,
že víra - náboženství patři k identitě člověka. Po vystěhování
jsme hodně ztratili. A víra nám může pomoci v cizině znovu nalézt
vlast.
Ale
zpátky k vaší otázce. My jsme tenkrát
neznali slovo ekumena, ale ekumenicky jsme žili. Popisuji si to ve své
knize. Už jako jsem dítě poznal, že jsou křesťané, kteří mají svého
biskupa a papeže. A že jsou druzí, kteří ho nemají. Vždycky jsem je
litoval, ale oni to nepociťovali jako nedostatek.
Ve
své knize hovoříte i o tom, že se církev změní. Máte představu, jaké
oblasti budou procházet touto změnou a co naopak je takovou osou křesťanství,
která zůstává neměnná?
Jedna
věc, na kterou jako křesťané musíme neustále myslet, je ta, aby slovo a čin byly naprosto identickou záležitostí.
Já mohu otevřít pusu do té míry, do jaké jsem schopen otevřít svou ruku.
To je záležitost, které se nikdy nesmíme vzdát. A to proto, že Bůh se v Kristu
stal člověkem, stal se slovem a stal se činem. Proto musí být křesťan člověkem
slova a člověkem činu. Toho se křesťan nemůže nikdy vzdát, protože by
ztratil svou identitu, ztratil by své srdce. Další věc, které se nemůžeme
vzdát, je pravda evangelia. Ta se musí stále držet.
Další
záležitost je sdílení života ve svátostech a cvičit se v lásce.
Dalo by se to shrnout tak, že církev musí kázat pravdu, sdílet život a
vykonávat lásku.
Dostávám
se do spousty sborů a církví po celém světě a ten stavební základ církve
je stejný. Ty samé bohoslužby, to samé evangelium a ta samá hierarchie. Ale
existuje na druhou stranu spousta kultur, ve kterých ty sbory žijí. Před
rokem jsem byl v Indii. Tam je například tanec legitimním prostředkem
uctívání Boha. Kdyby se tancovalo u nás, tak by to lidé vnímali jako
divadlo. Tanec u nás není prvkem bohoslužby. Je vždycky dobré podívat se
do jiných krajů, jak tam žijí v církvi. Pak je vidět, jaká je
strukturální jednota a kulturní mnohost.
Často
mluvíte o rodinách, které mají
hodně dětí. Co konkrétně dělá církev v Německu pro velké rodiny?
Mám tři bratry a ti dohromady mají deset dětí, a těch deset dětí má 58 dětí. Dvakrát za rok se setkáváme. Rodina je fundament, ale ani rodina biskupa není svatá rodina. Rozvádí se a znovu se žení. Důležité je, že spolu zůstáváme v rozhovoru, že se spolu modlíme.
Snažíme
se spolupracovat s odbory. Například v tom, aby na každé dítě byly jakési
příspěvky. Nicméně to materiální zajištění je jedna část, ale další
věc je, že s každým dalším dítětem jsou matky vázány doma a
nemohou budovat svou kariéru. Je velice podstatné, aby se ženám, po té co děti
odrostou, vytvořilo prostředí,
aby byly přijaty znovu do zaměstnání. A tady je velký prostor pro to vytvořit
takové podmínky, aby další manželské páry měly více dětí bez obav.
V církvi
existuje nové hnutí - neokatechumenát,
ti lidé žijí velice radikálně křesťansky,
ve velikých rodinách. Šéf
hasičů v Kolíně je členem takového společenství, má dvanáct dětí
a matka té rodiny vypadá jako její starší dcera. Zeptal jsem se jich: „V kolik
hodin je u vás večeře? Já někdy přijdu, aniž bych se dopředu ohlásil. Rád
bych viděl, jak to technicky řešíte.“ Byl jsem tam tedy na návštěvě a
skutečně na mě hluboce zapůsobilo,
když jsem zjistil, kolik pořádku a kolik pravidel mají, aby ten provoz
zajistili.a výsledkem je, že se rodiče mohou věnovat aktivitám, jež přesahují rodinu. Po jídle jsme se modlili večerní modlitbu. Nejdřív
začal otec se svou modlitbou, pak matka a pak děti, pokud chtěly.
Vždycky, když dítě rozprostřelo ruce, tak to znamenalo –„chci se
modlit“. Nejstarší dcera měla
krátce před maturitou a modlila
se: „Bože, pomoz mi, abych měla lepší vztah ke své matce.“ V tu
chvíli jsem si říkal, tak tady vidím normální rodinu. Pak se menší
Benedikt modlil: „Bože odpusť
mi, já jsem se styděl přiznat, kolik mám sourozenců.“
Ta
rodina vlastně žije spolu v solidaritě víry.
Také
jsem se jich zeptal, když třeba jdete v neděli na procházku, taková
velká tlupa, nemáte někdy pocit, že si o vás lidé řeknou – aha, to jsou
asociálové? A oni mi řekli, tak možná před deseti lety, ale dneska už se
to obrátilo. Například děti chtějí zmrzlinu
– 14 zmrzlin. Velice často se stane, že
když si objednáme těch 14
zmrzlin, tak nám prodavač řekne: „Už to za vás někdo zaplatil“.
Je potřeba vnímat, že úcta k velikým rodinám roste.
Samozřejmě,
když je někdo chytrý, tak si řekne, to jsou ti, kdo budou jednou dělat na můj
důchod. Dneska jim zaplatím zmrzlinu, zítra oni mně přispějí ve stáří.
K tomu bych rád ještě řekl, že rodina je bezkonkurenční demonstrací
trojjedinosti.
Ráda
bych se ještě u rodin s dětmi zdržela. V Čechách mají velké
rodiny velice často problémy s tím, že děti vyrušují. Velice často
je farníci někdy dokonce i kněží usměrňují. Je to problém i v Německu?
Je
třeba se k tomu postavit tak, že máme spoustu pastorálních a liturgických
modelů, jak tyto problémy řešit. Například se mše zúčastňují jenom
rodiče a pro děti je prostor vedle kostela, kde je bohoslužba slova pro ně.
Ty dvě skupiny jsou synchronizované. Když
přijde chléb a víno, děti se zúčastní již s dospělými. A
jsou i jiné modely.
Také
bychom nemuseli být tak přecitlivělí, vezměte si například země jako Itálii,
Španělsko, tam ty děti skutečně pobíhají,
matky kojí a není to žádný problém. To je také věc kultury. Jinak
k dětem, každý rok píši dopis pro děti a
prosím je o odpověď. Například jsem je poprosil, aby mi nakreslili
vchod do kostela. Pak jsme obrázky vystavili u nás v muzeu a všichni žasli,
protože něco z toho byla skutečně umělecká díla. Když jsem měl 25.
jubileum svého svěcení, přistoupil jsem na oslavy, ale řekl jsem, že
budeme slavit mši speciálně pro
děti. Tím se vlastně snažím dát akcent na pastorální práci tam, kde o
to skutečně jde.
Na
závěr bych se ráda zeptala na
to, co je vaší největší radostí a co bolestí?
Mou
největší bolestí je, když se nějaký kněz vzdá své kněžské dráhy a
začne se věnovat něčemu, co není na Boží cestě.
Největší
radost pro mne je, když mohu někomu předat takovou radost z Boha, jako
ji znám já. Stává
se mi občas, že cítím ve svém srdci takovou radost z Boha, že
vůbec nevím, co s tou radostí počít. A pak vidím někoho, kdo je
skutečně smutný, protože krouží jenom kolem sebe.
Když mohu nakazit člověka
svou radostí z Boha, tak mám i já skutečnou radost.