| Propadnout
kvůli divadlu? |
|
|
Miloslav Havelka |
Ročník 34 - číslo 25 |
Foto: autor
Ptenské dětské divadlo (PĎĎ) není na prknech, co
znamenají svět, žádným kandrdasem (tedy začátečníkem). Doma je na jevišti
v aule zdejší školy a pravděpodobně je jedinou stálou divadelní scénou v kategorii
dětských divadel. Za ta léta je pódium notně prošlapané, což ovšem
nijak neotupilo kouzlo božské Thálie. Divadlo se tady hrálo, hraje a rozhodně
hrát bude!
První zmínky o dětském
ochotničení ve Ptení na Prostějovsku najdeme ve školní kronice z roku
1954. Od těch dob působí pod různými názvy a v různé intenzitě
až dodnes. Stránky letopisu Ptenského dětského divadla (PĎĎ) se skládají
z názvů jednotlivých premiér, které soubor každoročně přináší.
Nejinak je tomu i letos a mají takříkajíc vystaráno i napřesrok. Na jaře
se totiž začíná zkoušet nová hra, která si však na svoji premiéru bude
muset počkat až do prvních měsíců dalšího roku. Všechna premiérová představení
totiž již tradičně připadají na první neděli po jarních prázdninách.
Pan ředitel
principál
Nynějším principálem PĎĎ
je ředitel školy Mgr. Karel Foltin.
Už když se hrálo první divadlo, tak to bylo světové. Od té doby
je to vždy o stupínek lepší a člověku se zdá nejlepší to, co zrovna dělá,
přiznává
Karel Foltin, který s PĎĎ pracuje už devátým rokem - lépe řečeno: ta
letošní pohádka je jeho devátou premiérou. Toto
je v pořadí už devátá autorská pohádka našeho souboru. Dětské divadlo
se ve Ptení samozřejmě hraje už mnohem déle, ale zájem malých herců o
role je obrovský a pohádek, kde by bylo takové množství postav, moc není. Měli
jsme problémy se sháněním vhodných her a nakonec za mnou začali všichni
chodit a ptát se:“ Jak to, že se v říjnu ještě nezkouší?“. Tak přišla
na svět první pohádka a od té doby hrajeme pouze vlastní hry.
Letos už potřetí navíc celý děj doprovázejí i původní písničky, vzpomíná
na svou cestu ke psaní divadelních scénářů K. Foltin. Zároveň však dodává,
že tyátr pro dvě stovky dětí se prostě dělat nedá - takže ani v tak
bohatém obsazení (čítajícím vždy kolem čtyř desítek postav!) je
spousta těch, na které se prostě nedostane.
Role šité na tělo
Oproti repertoáru „kamenné“
klasiky má autorské divadlo jednu nespornou výhodu. V posledních letech jsem přišel na to, že než vymýšlet příběh
a pak přemýšlet, komu roli dát, je lepší to dělat přesně naopak. Pokud
už vím, koho do hlavních nebo důležitých rolí obsadit, píšu dialogy
vlastně přímo na tělo, konstatuje Karel Foltin. Stejně
jako by se to psalo pro Menšíka či Bohdalovou. Zrovna tak je to i s našimi
hvězdami!
A jaké jsou to pohádky? No
samozřejmě o velké lásce se šťastným koncem, bez níž by pořádná pohádka
ani nemohla být. Bez ní se dokonce neobešla ani trochu bláznivá Čáryputna,
která měla premiéru v roce 2000. Z tohoto pohledu jde o úplně klasické
pohádkové příběhy jak se patří.
Dost bylo princezen
Jednou ze zvláštností ptenského
autorského divadla jsou i zakázky, jimž čas od času autor předloh podřizuje
i náměty svých pohádek. Tak třeba před dvěma roky bylo přáním tehdejších
hvězdiček zahrát si čarodějnice a strašidla. Chtěly si, po nějakých princeznách – unylých a nepříliš výrazných,
pořádně zařádit…, říká principál o bláznivé pohádce „Čeho
se ta Čáryputna nakonec dočkala“. O rok později následovala opět trochu
vážnější „Měsíční královna“ a naopak k těm romantickým kusům
je možné přiřadit i letošní premiéru „O víle Naomi a strážci pokladů
Jaromírovi“.
Přání ansámblu se podřídil
Karel Foltin znovu při hledání námětu hry pro příští rok. Za dlouhých zimních večerů jsem napsal další
pohádku, jejíž námět podobně jako u Čáryputny vzešel od herců, kteří
si chtěli zahrát tentokrát něco loupežnického. Pohádka „O Jankovi a
Karolínce aneb o Čertově hrádku trochu jinak“ se začne zkoušet po odehrání
všech představení Naomi a Jaromíra, tedy teď na jaře, prozrazuje Karel Foltin.
A co říkají o svém řediteli
v roli režiséra samotní herci? Hodný,
ale někdy taky hrozně křičí. To když jsme hráli karty a dělali při tom
kravál. Ale to přece jinak nejde, omluvně se usmívají malí herci, kteří
mají už řádku rolí v PĎĎ za sebou a takříkajíc v kapse i obsazení pro
příští divadlo. Akorát já si už
nezahraju, protože letos vycházím školu. Ale možná by stálo za to
kvůli divadlu i propadnout, lišácky uvažuje posmutnělá představitelka
fialky.
Hrají (si) všichni
Podle slov principála Karla Foltina musí však divadlo právě kvůli velkému hereckému obsazení a spoustě kulis a kostýmů hrát jen v aule ptenské školy. Někam odjet nepřipadá vůbec v úvahu.
Je škoda, že pohádka o Naomi a Jaromírovi, stejně jako všechny předešlé, má život vpravdě jepičí: po 6-8 reprízách přichází derniéra. Takže kdo chce PĎĎ vidět, musí si včas zajet do Ptení. Pro úplnost jen dodejme, že podobně jako u „Čáryputny“ a „Měsíční královny“ jsou autory hudby Kamila a František Francovi, jimž asi ve třech případech 'fušoval do řemesla' i jejich jedenáctiletý syn Filip. Na pódiu však nebyl za muzikanta, ale za krtka. Do samotných příprav her se pravidelně zapojuje také většina kantorů, uklízečky i školník. Těch ostatních příznivců, především z řad rodičů, je však mnohem víc.
Desatero pohádek
Prvních sedm pohádek z pera
Karla Foltina, uvedených na scéně PĎĎ, se dočkalo i své knižní podoby v klasické
pevné vazbě a jejich přečtení určitě není ztrátou času. Samotné vydání
knihy je uzavřením jedné z kapitol divadelního spolku na ptenské škole.
V žádném případě to však neznamená konec ptenského dětského
divadelnictví. Vždyť už teď se začíná pomaloučku formovat představení
na příští rok a to dává tušit, že po Naomi a Jaromírovi přijdou v příštích
letech i hry další. A dost možná, že ani knížka ‚Pohádky pro naše děti
a děti našich dětí‘ není poslední, protože již dnes by se do dalšího
vydání daly připsat tři nové pohádky.