| Naučil
jsem se znovu žít |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 25 |
Jan
Přeučil
Foto:
Miroslav Martinovský
Potkali
jsme se na pražské premiéře malého muzikálu pro děti České pověsti.
Viděla jsem, jak děti zpovykané televizí a počítači dokážou tancovat
mezi židlemi, zpívat a hrát si. I ti „přehleďáci“ ze šestek a sedmiček.
Že je Eva Hrušková loutkoherečka a do filmové Popelky si jen odskočila –
to víme. Naopak Jan Přeučil odjakživa hrál v divadle a ve filmu –
proč se teď (v dospělém věku) začal učit loutkoherectví? Jak se ti
dva dali dohromady?
V Českých pověstech představují
dvojici Jirásek-Jirásková a hrají s loutkami pověst o praotci Čechovi
a jeho třech dcerách, Libuši a Přemyslovi a dívčí válce. Občas se na
jevišti shazují a Eva si spolu s dětskými diváky chvílemi dělá z
„Mistra“ legraci. Na to není na jevišti zvyklý… Hrál spoustu rolí
akurátních mužů nebo padouchů a sám o sobě dokonce napsal knihu Zloun. Já
ho však znám mnoho let a vím, že není ani protivný, ani zloun.
X
Jaké je být loutkohercem?
Ono to naše představení je takový
zvláštní útvar: dialogy mezi námi, scénky s loutkami, písničky a
akce, do kterých jsou vtaženy děti.
X
Jenže ty toho na rozdíl od Evy s loutkami moc neumíš…
Naše první představení byla Šípková
Růženka (tu jsme hráli už asi 160x), tam jsme objevili princip několika dějových
vrstev. Teď nám Jiří Chalupa napsal České pověsti a hlavní město Praha
nám svým grantem pomohlo s realizací představení.
O loutkách jsem v podstatě věděl
jen to, že jsou. Jako dítě jsem měl loutkové divadýlko, chodili jsme s tatínkem
na Kašpara Mertena, ale tuhle hereckou disciplínu jsem si nedovedl ani představit.
Eva mě naučila, že loutka je prostředníkem mezi hercem a divákem, že vytváří
úplně nové vztahy a tedy i nové výrazové prostředky…
X Takže ty učíš studenty
herectví a Eva učí tebe loutkařinu…
Kdybys viděla Šípkovou Růženku,
tak by sis všimla, co všechno se mnou už dokázala! Ovšem Evě to jde mnohem
líp a podle mého názoru patří ve svém oboru ke špičce.
X
Na představení jsem měla pocit, jako byste před dětmi otvírali další a
další šuplata a nechali je objevovat tajemství. Máte
je?
Máme, protože ta hra je dobrá. Jiří
Chalupa už spoustu
let dělá dramaturga dětských pořadů v televizi, je autorem
stovek scénářů a dětem rozumí. Zdeněk Barták zase na jeho texty dokázal
napsat jednoduché, ale přitom nápadité písničky. Je tam i jedna zamilovaná:
Jsem Ctirad, jsem Šárka… Všimla sis, jak například v tomto milostném
příběhu dokáží ty fantastické loutky Jaroslava Doležala zahrát cokoli?
Smutek, radost, bolest i lásku…
X
Máte velkou konkurenci?
Máme, protože souborů zaměřených
na děti je hodně, ale my (se vší skromností) víme od pořadatelů, že patříme
ke špičce. Hrajeme hodně představení, každé jinde… a každé je jiné.
X
Jak to stihneš, když máš velké role v Karlínském divadle?
… A to ještě dělám dabing a učím
jeden až dva dny v měsíci na herecké škole v Bánské Bystrici.
Tam je ti příjemně!! A na jaře jsem dotočil s Korejci ze Soulu film…
X
A hraješ opět zlosyna?
Hraju šéfa mafiánů v nejmenované
zemi ve střední Evropě, který je nakonec zastřelen na Staroměstském náměstí.
( V tuto chvíli jsme byli přerušeni
trojicí malých holčiček, které se přihnaly k našemu stolu v klubu
Karlínského divadla. „Pane Přeučile, my jsme nedostaly bonbón!“ Odešly
poté, co byly ujištěny, že Honza za nimi přijde na zkoušku nového muzikálu,
kde několik skupin dětí hraje a zpívá hlavní party. Nejen Honza, ale také
Petr Štěpánek jsou jejich výkonem nadšení a nosí jim za odměnu
sladkosti.)
X Ta holčička s copem byla
fascinována tvým slamákem. Ty a Otakar Brousek ml. jste jediní herci, kteří
vždy nosí klobouky. Kolik jich máš?
Nevím,
asi dvacet? Ťulda mne před mnoha lety inspiroval. To jsem nosil hučky, které
jsem si různě nechával šít třeba podle amerického modelu, který jsme se
Štěpánkou koupili na dovolené na Kypru. A pak jsem objevil dílnu, kde mi dámy
šijí fantastické klobouky. Jenže někdy se mi zalíbí barva a pak zjistím,
že si ke klobouku musím dokoupit ještě oblek, plášť, boty, ponožky a
rukavice… Ne, špacírku ještě nemám. To až budu starší.
X Jenže každý tvar klobouk patří
k jiné profesi nebo člověku…
Nebo k jednomu životu. Proto
taky mám zájezdové představení, které se jmenuje Pět klobouků a tam každý
něco odhaluje: moje začátky, příhody z filmování, vzpomínky na
partnerky a partnery, je tam i utajený host…
X Jsi na jevišti sám a pokaždé
máš před sebou jiné obecenstvo. Přizpůsobuješ se?
Pořad je lehce improvizovaný, i
když má přesnou stavbu, ale mění se podle nálady diváků. Je to pětkrát
Přeučil – na příklad o humoru (miluji ten suchý anglický, proto tam čtu
Leacocka), o poezii (proto recituji starou čínskou), o lásce…
X Karlínské divadlo se stalo
tvou druhou domovskou scénou. Jaké je?
Tady
hraji už v šestém (nebo sedmém?) muzikálu a je mi tady velmi milo.
Pokaždé, když je zvuková zkouška, tak se malinko ukloním do hlediště,
protože vím, že tady hrál Gérard Philipe, Voskovec s Werichem, Vlasta
Burian, Oldřich Nový, Vlaďka Kozderková … to bych se nedojmenoval. Tohle
divadlo „smrdí divadlem“. A taky, jak říká Radek Brzobohatý: „Když
je v divadle dobrý klub, tak je dobré divadlo.“ A to, jak vidíš, je.
X V roce 1993 jsi opustil po
33 letech Divadlo na Zábradlí. Dobrovolně?
Svobodně
jsem se rozhodl, že odejdu na volnou nohu ve chvíli, kdy se divadlo začalo
rozlamovat. Byl jsem tam skutečně nejdéle sloužícím členem a pracoval
jsem s opravdovými režisérskými hvězdami: Jiřím Krejčíkem,
Jaromilem Jirešem, Jiřím Menzlem, Janem Grossmanem, Evaldem Šormem, Jurajem
Herzem… V podstatě kdokoli v naší kultuře něco znamená, se o Zábradlí
otřel.
X A nejen v kultuře: žádné
české divadlo se nemůže pochlubit tím, že v něm pracoval
prezident…
Václava Havla jsem tam poznal v roce
šedesát jako technika a naše setkání jsou i dnes velmi přátelská. Jaký
byl? Normální, kluk pro všechno a měl velký smysl pro legraci a partu.
X
Jaké to je, být svým vlastním zaměstnavatelem?
Byl jsem zvyklý na určité zajištění,
ale nová pravidla se mi líbila a myslím, že jsem je zvládnul dobře.
Opatřil jsem si manažerku, která se o mne starala a já jsem měl z čeho
si vybírat.
X
A když nabídky nemáš?
Tak volný čas využívám stejně
jako sportovec – musím být pořád připraven psychicky i fyzicky třeba na
konkurz.
X
Co ti pomohlo nejvíc, když před třemi lety zemřela tvoje manželka Štěpánka
Haničincová?
Se Štěpánkou jsem prožil třicet
krásných let a její odchod byl pro mě víc než bolestný. Kdo něco takového
v životě prožil, mi rozumí. V té době jsme v divadle v Karlíně
zkoušeli hru o Řeku Zorbovi, který mj. říká: „Teď je teď, ale důležité
je to, co bude.“ Takže jsem se na rok doslova zavalil prací a naordinoval
jsem si přesný denní režim. Životní krizi mi pomohla překonat práce.
X
Jak do tvého příběhu zapadá Eva Hrušková?
Bydlela a bydlí ve stejném domě a
na stejném patře jako já. Kdysi přivedla Štěpánku do televize. Rok po Štěpánčině
odchodu mě oslovila s tím, že bych neměl přestat hrát pro děti. Nejdřív
to byl jen jeden z mnoha úkolů… a pokračování znáš.
X
Našel jsi nejen novou hereckou parketu, ale v Evě Hruškové i novou životní
partnerku…
Během zkoušení jsme si povídali
nejen o práci, ale svých životních osudech a problémech a při zkoušení nám
bylo velice dobře. Rozuměli jsme si nejen jako herci, ale i jinak… Věděli
jsme, že oba prožíváme nehezké období, které by se mělo změnit. A musím
říci, že mi Evinka v tisících momentů připomíná Štěpánku.
X
Jaké je to být se svou ženou (neříkám manželkou) čtyřiadvacet hodin
denně?
Je to inspirativní. Jistě mě chápeš.
X
Jak si na tebe zvykli Eviny synové?
Ti starší Zdeněk a Vojta dobře,
s jedenáctiletým Pavlíkem jsme kamarádi a velmi si rozumíme.
X
Jsi šťastný člověk?
Jsem.
Můj tatínek, který prožil patnáct let v komunistickém lágru, mě naučil,
že každou minutu má člověk prožívat naplno, příjemně a radostně,
protože nikdy neví, co bude za hodinu.