| Magnetické
vlny léčí |
|
|
Petr Feldstein |
Ročník 34 - číslo 25 |
Vybaven legitimací zdravotního
pojištěnce i kartičkou s rozepsanými termíny léčebné kúry docházel
jsem před časem po dobu několika týdnů do jednoho pražského zdravotnického
zařízení s ani ne tak velkými, jako spíš nepříjemnými, pichlavými bolestmi
v levém rameni. Předtím jsem ovšem postupně absolvoval příslušné
ortopedické vyšetření, měl tu čest zhlédnout na rentgenovém snímku příslušný
fragment své vlastní kostry, který mi ani trochu nepřipadal jako můj, a také
dostal do onoho velmi bolavého místa ještě bolavější injekci. Terapie spočívala
především v rehabilitačním cvičení, které mě dost otravovalo. Lékařka
se však rozhodla zahrnout do léčby mého bolavého kloubu aplikaci něčeho
velmi zvláštního. Něčeho, o čem jsem si myslel, že snad ani neexistuje.
Co snad existovalo dříve, ale co dnes, v jedenadvacátém století, zní přinejmenším
velmi archaicky. Totiž aplikaci
magnetických vln.
Ale proč se vlastně divím, řekl jsem
si.Vždyť magnetické vlny přece
léčí. Vybavilo se mi to, když jsem, normálně oblečený, pouze bez bot,
poprvé spočinul na lůžku. Celou horní polovinu těla jsem musel
nasoukat do jakéhosi válce, ze kterého vycházelo téměř neslyšitelné
vrčení. Bylo tak slabé, že jsem se musel hodně soustředit, abych je vůbec
slyšel. Magnetické vlny léčí, opakoval jsem si v duchu větu. Zněla
jako nějaký propagační slogan. Současně jsem ale cítil, že ji mám
spojenou s něčím úplně jiným, něčím daleko příjemnějším, než
je bezduchá reklama. Za chvíli už jsem to měl. Tak se přece jmenovala
televizní inscenace z šedesátých let s Janem Werichem, Jiřím Sovákem,
Jaroslavem Marešem a Evou Pilarovou o chytrém, rafinovaném podvůdku dvou
kumpánů. Natočili ji tehdy podle
povídky O. Henryho.
Co ve městě se povídá,
je samej drb a klep...,
zpívala tu v saloonu Pilarka a Werich, který s kloboučkem
furiantsky posunutým do čela kroužil okolo ní svůj originální taneček. A, jak to dovedl pouze on, usmíval se přitom šibalsky na
ni, na saloon, na celé to americké městečko, v němž se děj odehrával,
na celý svět. ...A tak se člověk dozvídá,
co nikdy neproved, všichni lidi ve městě už vedou o tom řeč, vybavila
se mi, možná ne úplně přesně, další slova. Znovu jsem se přitom
zaposlouchal do uklidňujícího zvuku válce, předoucího jemněji než
kotě.
Ještě stále v rámci
první dávky blahodárného magnetu jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi vyndal ze
své knihovny výbor povídek onoho Williama Sydneyho Portera, píšícího pod
pseudonymem O. Henry. A jak jsem v obsahu knížky, která u nás vyšla v době,
kdy jsem chodil na gymnázium,
hledal název - Magnetické vlny léčí... A jak jsem ho pořád ke své lítosti
najít nemohl. Až jsem zjistil, když jsem se postupně do jednoho po druhém z
těch příběhů začítal, že povídka se původně jmenovala trochu jinak.
Její název totiž zněl „Jeff Peters osobním magnetem“.
Znovu jsem si ji teď coby pacient ortopedického oddělení přečetl. A cestou metrem do onoho pražského zdravotnického zařízení jsem se v kapse s legitimací zdravotního pojištěnce velice těšil na onu půlhodinu, kterou v magnetickém válci strávím. Protože magnetické vlny skutečně a nepochybně léčí. Psal to i O. Henry. Když jsem asi po čtyřech nedělích léčbu ukončil, uvědomil jsem si, jak nesmírně mi prospěla. Doslova mě postavila na nohy. Jenom rameno mě bolelo pořád stejně. Jenže mně už to ani trochu nevadilo.