| Lidická tragédie z pohledu věčnosti |
|
|
Radomír Malý |
Ročník 34 - číslo 24 |
Dějiny znají mnoho míst, která se stala svědky a zároveň
symboly odporného a krvavého zločinu. Málokteré však současně s tím
vyvolává též mír duše, plynoucí z myšlenky věčné spravedlnosti a
trvalého domova u Otce a Stvořitele. Takovým místem jsou Lidice. Navzdory
tomu, co se zde událo 10. června 1942, vzbuzuje tamější památník jistotu
konečného a definitivního vítězství dobra nad zlem, jemuž nezabrání žádná
moc zbraně a domnělé "právo silnějšího".
Snad k tomu přispěl i fakt, že mezi obětmi byl též místní katolický farář
Josef Štemberka, v té době již třiasedmdesátiletý. Působil zde od roku
1909. Aktivně se účastnil kulturního života obce a svojí dobrotou srdce měl
na farníky veliký vliv. Fara byla, tak jako některé další domy v Lidicích,
prohlížena již 4. června. Příčinou se stal dopis, který zachytil u své
zaměstnankyně Anny Marusczákové továrník Jaroslav Pála, majitel firmy vyrábějící
baterie ve Slaném, jinak agent německého Sicherheitsdienstu. Stálo v něm:
"Drahá Aničko, promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš,
neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak
jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv.
Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan."
Pála list předal kladenskému gestapu. To brzy zjistilo, že údajný
"Milan" se jmenuje ve skutečnosti Václav Říha, bydlící ve Vrapicích,
který měl s Marusczákovou mimomanželský poměr. Chtěl ho ale ukončit, a
aby si ušetřil trapné scény, snažil se navodit dojem, že je příslušníkem
odboje a musí se uchýlit do ilegality. Při výslechu na gestapu však udal jméno
Josefa Horáka z Lidic, jenž bojoval v řadách československé zahraniční
armády ve Velké Británii. Německá tajná policie tak dospěla k přesvědčení,
že Říha je ve spojení s Horákem, který přišel do Čech jako parašutista
a někde v Lidicích se skrývá, což ale nebyla pravda.
Dne 4.června 1942 došlo k zatčení celé Horákovy rodiny a všech 41 mužských
obyvatel lidické osady Čabárna. Zbylí občané vůbec netušili, že o osudu
vesnice je rozhodnuto. V rámci pátrání po vrazích říšského protektora
Heydricha a stanovení odvetných akcí dal přímý rozkaz k vyvraždění
Lidic prý sám Adolf Hitler. Vypověděl to před soudem po válce velitel
kladenského gestapa Harald Wiesmann.
V noci z 9. na 10. června přijelo do Lidic vraždící komando, jemuž velel
surový esesman Max Rostock. Ten nařídil nejdříve prohledat kostel a faru.
Pater Štemberka byl vzbuzen s tím, že musí jít Němcům otevřít kostel.
Zatímco se oblékal, esesáci mu sprostě nadávali. Ostatní rabovali faru.
Ukradli dvě monstrance, dva kalichy a kostelní zlato. Všechno naložili do
dvou osobních aut. Potom odvedli faráře na dvůr Horákova statku, kde ho
podle poválečného svědectví gestapáka Buergera a Štemberkovy hospodyně
Škrdlové nelidsky týrali bitím a kopáním. Protože pater Štemberka měl
již nad sedmdesát roků, byla mu nabídnuta, tak jako jiným starým lidem, možnost
záchrany. Odmítl, chtěl zůstat se svými svěřenci, modlil se s nimi a
povzbuzoval je myšlenkou na věčnou odplatu v nebi. Spolu s nimi podstoupil mučednickou
smrt.
Ze 493 tehdejších obyvatel Lidic bylo dne 10. června 1942 zastřeleno 173 mužů,
jedenáct dalších, nacházejících se onoho kritického dne mimo obec, se
octlo před popravčí četou o šest dní později spolu s 15 příslušníky
rodin Stříbrných a Horákových. 52 žen se nevrátilo z koncentračního tábora.
Zvlášť krutý byl osud 88 lidických dětí, zavražděných výfukovým
plynem v koncentračním táboře Chelmno v dnešním Polsku.
Lidickému masakru šéfoval SS-Obersturmführer Max Rostock. Právem se ptáme,
co se s ním dělo po válce, jak byl potrestán za své krvavé zločiny? Skrýval
se v Německu, vypátrala ho ale francouzská okupační správa a předala roku
1950 československé justici. Rozsudek z roku 1951 zněl na smrt. Výkon trestu
byl ale odložen, nakonec k údivu veřejnosti prezident Zápotocký roku 1953
udělil Rostockovi milost. Na popraviště šel ve stanovený den pouze ironií
osudu bývalý partyzán a později organizátor protikomunistického odboje
Josef Vávra-Stařík, jenž měl být původně oběšen společně s Rostockem
a dalšími esesáky. Důvod? Rostock totiž bezprostředně po svém zatčení
nabídl československé StB spolupráci (podobně jako jiní esesmani). Ta
vzala jeho slova vážně a rozhodla se je realizovat v roce 1959. Rostock
dostal "fešácký kriminál", jezdil s estébáky po barech, kde si
společně náležitě "užívali". V létě r. 1960 byl v tichosti
vyhoštěn do Německé spolkové republiky jako agent československé
komunistické StB pod krycím jménem "Fritz". Tam v poklidu dožil až
do své smrti v roce 1986. Tato fakta uvádí Úřad dokumentace a vyšetřování
zločinů komunismu v Sešitech č. 5.
Právo a spravedlnost zde opět - jako už mnohokrát v historii - přišly zkrátka.
Rostock a další esesáčtí vrahové z Lidic se měli možnost svým obětem
cynicky vysmát. Jenže lidický památník říká jedno: tady na zemi je to možné,
tam na onom světě nikoliv. Tam se budou naopak radovat jejich oběti. To platí
jak o nacistických, tak i o komunistických zločinech. Kdyby tomu tak nebylo,
potom žádná spravedlnost neexistuje a nevyplatí se o ni usilovat. V tom spočívá
hloubka a výmluvnost lidické tragédie, která zároveň ubezpečuje všechny,
jimž se děje křivda a bezpráví, že věčná spravedlnost je neomylná a
lze se na ni vždycky spolehnout.
Foto: archiv České televize