| V Taizé promlouvá i ticho |
|
|
Markéta Vrabcová |
Ročník 34 - číslo 23 |
Malá vesnička Taizé leží poblíž francouzského města . Můžete se tady
potkat s lidmi různých národností, kultur i ras. Ti všichni zde společně
hledají, co je pro jejich život důležité. Mladí lidé různého křesťanského
zaměření nejdřív žili s bratrem Rogerem ve velmi primitivních podmínkách
a teprve časem postavili kostel Smíření a dřevěné domky pro poutníky.Vybudovali
i krásné zahrady s jezírky a pramenem sv. Štěpána.
Komunita bratří, kteří se zavázali následovat Krista společně, v celibátu
a v co největší prostotě, stále přijímá nové členy. Na příjmech se
od roku 1966 podílí také komunita sester sv. Ondřeje, která žije v nedaleké
vesnici Ameugny.
Mnoho lidí přijíždí do Taizé podruhé, potřetí, ale já jsem tady poprvé
a nevím, co mě čeká. Přijíždím v poledne a slyším hřmotné vyzvánění
zvonů. Je čas poledních modliteb. Nechávám zavazadla venku a vcházím do
kostela. Uvnitř jsou lidé pohrouženi do zpěvu meditativních písní, cesta
k hlavní lodi je vyhrazena pro modlící se bratry. Světla je tu poskrovnu a
tak jsou lidé sice spolu se všemi, ale více sami se sebou: svět kolem přestává
existovat, pohupujeme se v rytmu písní_ Začínám se ztrácet spolu s nimi. Náhle
zpěv utichá, lidé jsou tišší a tišší, skoro je neslyším dýchat. Je
čas zamyšlení sama nad sebou - něco, co v běžném životě nemáme šanci
prožít.
Je to jedna z velmi důležitých částí života v Taizé, prostor pro ticho,
které můžete prožít i v kostele Church of Silent. Je na okraji Taizé, otevřený
celý den i celou noc stejně jako kostel Smíření, ale tady se nezpívá.
Tady se můžete ponořit do opravdového ticha a mnoho lidí v Taizé si myslí,
že tak prožili to nejkrásnější v životě. Vracím se zpět do kostela Smíření,
kde lidé začali znovu zpívat, a začínám si všímat okolí. V hlavní lodi
svítí spousta svící, stěny jsou laděny do oranžova a zdobené zelenými větvičkami.
Hlavní loď je vyhrazena pro modlící se bratry, v bočních lodích sedíme
my ostatní na malých stoličkách nebo jen tak na zemi.
Liki se bojí domů
Ve frontě na jídlo se lidé seznamují rychle. Jsem z Indonézie, jmenuji se
Liki Youn a jsem v Taizé podruhé, představuje se dívka přede mnou. Překvapuje
mne i několika českými větami: Jak se máš? Já se mám dobře! Naučila se
to od mé krajanky při svém prvním pobytu a v příštích dnech bude jediným
člověkem, který na mne promluví rodným jazykem. Oběd připravují
dobrovolníci, kteří jsou tady na delší dobu. Po obědě máme ještě čas
na povídání; teprve později odpoledne otevřou kancelář Welcom, kde mi dají
lístky na jídlo a řeknou, kde budu spát. Liki mi zatím vypráví o své
cestě do Taizé: Jsem křesťankou, ale v mojí zemi jsou křesťané v menšině,
většinou jsou tam muslimové. Za násilnostmi mezi oběma skupinami lidí je
určitě politika. Roky předtím jsme žili spokojeně a v míru. Když lidé něco
oslavovali, navštěvovali své sousedy a radovali se spolu s ostatními. To už
teď není možné. Křesťané do domů muslimů jít nemohou, vypráví Liki.
Písně z Taizé jsou mezi tamními křestany velmi oblíbené, málokdo si však
může dovolit cestovat do místa jejich vzniku, do Evropy. Musela jsem šetřit
pět let, než jsem měla na cestu do Francie. A teď jsem tady, v Taizé a na
špatnou situaci ve své zemi nechci myslet.
Zeptala jsem se, proč tak strastiplnou cestu podnikla znovu. To ti povím až
jindy, to chce víc času a jiné myšlenkové naladění, odpovídá mi Liki záhadně.
Všichni si rozumíme
Odpoledne se otvírá centrum Welcom pro nově příchozí, kde me dobrovolník
Janis seznamuje s pevným řádem v Taizé. Třikrát denně se všichni společně
modlí v kostele Smíření, každý den vedou bratři biblické úvody a po
nich následují setkání ve skupinkách. Názory druhých jsou zajímavé,
protože odlišnost prostředí dává podnět k mnoha novým otázkám.
Diskutujeme v angličtině, někdy zbyde čas i pro hru - lidé jsou pak příjemně
uvolnění a panuje tady nejen velká otevřenost vůči odlišným pohledům na
svět, ale i rozdílnému chápání a prožívání víry. Odpoledne patří
seminářům na duchovní témata: jak přijímat a nabízet odpuštění, jak
odpovídat na Boží volání, jakou chceme mít Evropu_ K večeru se konají
semináře o odlišných kulturách. Odpoledne a po večerních modlitbách se
lidé setkávají v Oyaku, kde se mohou občerstvit a poslechnout si muziku. Tančí
a povídají si a popíjejí jeden z nejoblíbenějších zdejších nápojů -
horkou čokoládu.
Už vím, s kým bydlím: s Joshuou z Indie, Julitou z Polska, Yam z Katalánska
a Medelain z Holandska. Víme, že nebude lehké vzájemně sladit potřeby
takové internacionální společnosti - ale na konci pobytu je nám zatěžko
se loučit, protože se nejpíš už nikdy neuvidíme. Na dlouhé procházce s
Joshuou, která studuje sociologii na kalkatské univerzitě, se dozvídám, proč
přijela. Stále nevím, co chci dělat. Uvažuji o vstupu do řádu a možná,
že zůstanu právě tady a budu pomáhat v ženské komunitě. Tady je možné
si povídat, protože lidé jsou připraveni naslouchat a to je pro mnohé velmi
cenné. Misijní povolání oslovilo mého kamaráda. Uvažoval o tom sice už předtím,
ale až tady se rozhodl: v létě odjíždí do Afriky a bude se tam starat o děti,
kterým zemřeli rodiče na AIDS.
Ticho znamená poznání
Moje "contact sister" je ze Španělska a okamžitě spolu navazujeme
velmi přátelský vztah. Ona je ta, na kterou se mohu obracet se svými problémy.
Po prvním týdnu v Taizé mi nabízí možnost strávit týden v tichu -
"Week of Silent". V tu dobu přestanete využívat řeč, která je důležitá
pro kontakt se světem. Ovšem díky tomu se stanete citlivějšími k přírodě,
budete víc vnímat věci uvnitř sebe, které jste předtím neviděli. Váhám_
Sestra mě uklidňuje, že když budu potřebovat s někým promluvit, samozřejmě
mohu. Rozhoduji se, že strávím týden v tichu s dalšími devíti dívkami.
Sestra Gabi nám každý den čte tři úryvky z Bible. Pak máme spoustu času
přemýšlet o tom, co nás nejvíc oslovilo, protože se nijak nepodílíme na
chodu Taizé. Každá ten čas prožíváme jinak: já si na dlouhých procházkách
vychutnávám krásu okolí. Objevuji starý kostel v sousední vesnici, jehož
ticho je pohlcující. Při jídle posloucháme vážnou hudbu, dobrou chuť si
přejeme očima. Nemluvíme, povídáme si gesty a pohyby těla. Dokonce i
stolovací rituál má zvláštní, meditativní charakter a tak téměř všechno
prožíváme nově: velké v malém, nové ve starém.
Tomu, kdo chce vyjádřit své vnitřní prožitky a nové poznatky, doporučuje
sestra Gabi barvy. Znovu tak nabýváme svobodu dítěte a na papír přenášíme
nádheru pestrých tvarů světa kolem nás. Po týdnu ticha víme, že něco
takového už nikdy neprožijeme. Jsme plné energie a když na sebe poslední
den promluvíme, teprve zjišťujeme barvu našich hlasů. Rozcházíme se - ale
"to" v nás už nikdy nemůže podlehnout destrukci.
Člověk má naslouchat
Sestra Elicia je překvapená, že pro mne nebylo těžké žít týden v tichu.
Někteří to vydrží dva, tři dny... Přitom svět kolem nás je plný hluku,
před kterým možnost uniknout. Vůbec na nás v životě útočí mnoho věcí,
vysvětluje mi sestra. Jak se dostala do Taizé ona sama? To byla dlouhá cesta
a začala dávno před tím, než jsem ji našla. Věřím, že život v komuně
je útočištěm proti přesycenosti světa kolem nás. A proto chci pomáhat
lidem, kteří sem přicházejí objevovat nové hodnoty_ Každý člověk má
své poslání a to moje je naslouchat. V životě je vždycky možnost věci měnit
a vývoj je potřeba.
Sloužím jiným
Na další tři týdny se stávám dobrovolníkem a starám se spolu s dalšími
šedesáti lidmi o praktický chod komuny. Mám organizovat tým na umývání nádobí
- a moje skupina Španělů je tak hlučná, že za chvíli dostáváme od
sestry Teresy napomenutí. Protože však nemůžu změnit jejich temperament,
raději zpívám spolu s nimi. Po večeři sedíme v jídelně a já se dozvídám
příběh vzniku Taizé. V srpnu 1940 se tady usadil bratr Roger a ukrýval
uprchlíky, zvláště Židy, kteří utíkali z okupované nacistické zóny.
Po dvou letech se setkal s těmi, kteří se stanou jeho příštími bratry.
Jeho příkladu v současnosti následují i jiné komunity ve světě.
Večer jdeme (my umývači) do Oyaku. Dáváme si horkou polévku a hned poté nás
opouští Paolo, student historie z barcelonské univerzity. Pochází totiž z
Konga a tak se přidává k temperamentní skupince muzikantů, kteří hrají
na bubínky. Noc v rytmu bubnů je však opojná pro všechny_
Tajemství úsměvu
Nyní je v Taizé hodně lidí a kostely jsou plné, ale v zimě je to mnohem krásnější.
Anebo v noci, kdy přijde také jen málo lidí - přijď a uvidíš, láká mě
Julita. Slibuji, že to zkusím a pak si přiznávám, že probuzení a cesta
chladnou tmou není nic příjemného. V kostele je však jen pár lidí;
zaposlouchávám se do zpěvů - a víc popsat neumím, to se musí prožít. Po
celé světě je mnoho lidí, kteří tady nikdy nebyli, a přesto umějí písně
z Taizé. Znají je od poutníků, se kterými je tady sestry každý den nacvičují.
Jsou to melodie snadno zapamatovatelné a lidé si je ještě dlouho po modlitbách
pobrukují. Vracejí se domů a ony melodie s nimi zůstávají. Jako se mnou.
Je čas se vrátit. Liki, povíš mi své tajemství? vyzvídám na kamarádce.
Liki mhouří očka a přikyvuje. Já ti to tajemství neřeknu, ale ukážu!
Jdeme pak spolu kolem kostela a ona se usměje na prvního člověka, kterého
potká. Jeho tvář se rozjasňuje a on jde s úsměvem dál a pak potká dalšího
člověka a ten jiného_ Liki spustila vodopád lásky, měla odvahu být první.
Díky, Liki!