Píše se rok 2002. Domyslím-li zcela ta čísla, zatočí se mi hlava. Vždyť přece ještě nedávno letopočty nad 1980, neřku-li 1990, o 2000 už vůbec nemluvě, představovaly pro mou generaci nesmírně vzdálenou budoucnost. V ní se odehrávaly pouze vzrušující příběhy vědeckofantastických povídek a románů. Je to vůbec možné? Vždyť já si žiji jako by se nechumelilo v té daleké, předaleké době, kdy přece bude, nebo kdy mělo být, všechno jinak...
Prý v roce šedesátém šestém už bude vážně všude mír, a on že má být inženýr, a že by se mnou chodil, normálně... Citovaný refrén hodně přežité písničky, k níž napsal slova Vladimír Dvořák, se vztahuje k mé generaci. I já jsem dostudoval v šedesátém šestém, jenom inženýr se ze mne nestal. Mír ovšem také zdaleka nebyl všude. A už vůbec není všude ani teď. Je ho, naopak, čím dál méně.
Ale abych se vrátil k neskutečně rychle plynoucímu toku času. K faktu, že i já patřím k jedenadvacátému století. Ke třetímu tisíciletí. Musím přece něco udělat se stále z podvědomí do vědomí se vkrádajícím pocitem, že opravdu nežiji, co se letopočtu týká, ve fantastickém světě autorů science fiction mého mládí. Rrok 2002 je přece naprosto normální přítomnost, všední, banální, prozaická. Napadá mě však ještě něco lepšího. Taková hra. Abych se lépe vypořádal s tím, že pro mé děti a vnuky bude třeba i rok 2030 houskou na krámě. Co kdybych si řekl, že začátek jedenadvacátého století není žádná budoucnost, ale dokonce ani přítomnost? Že je to minulost, historie! Že žiji před sto lety, přesně právě před sto lety, na počátku léta 1902. Protože tak budou vnímat naši dobu generace, s nimiž se třeba ještě, aspoň na okamžik, potkám. A tak si nejdříve, jako Pražák, představuji, že je to jedenáct let, co zemřel, v roce 1891, Jan Neruda. Sedmapadesát mu bylo, jenom sedmapadesát, ale vypadal starší. Mikoláš Aleš, rodák z jihočeských Mirotic, oslaví v listopadu abrahámoviny. Ještě o půl roku mladší je herec Eduard Vojan. Občas ho potkávám v Chotkových sadech. Rád se tudy prochází okolo pomníku loni zemřelého básníka Julia Zeyera, který byl pochován, jako první z velkých Čechů, na vyšehradském Slavíně. V sadech nedaleko Hradu, Letohrádku královny Anny a Písecké brány, má z mohutných balvanů čerstvě vystavěnou impozantní mohylu s názvy všech jeho nezapomenutelných děl. Tomáši Masarykovi je dvaapadesát, ale to nejdůležitější ze svého života má teprve před sebou. Dva jiní budoucí českoslovenští prezidenti, Edvard Beneš z Kožlan u Rakovníka a Antonín Zápotocký ze Zákolan u Kladna, jsou sotva osmnáctiletí jinoši, zatímco další, Klement Gottwald z Dědic u Vyškova, ještě nechodí do školy. Bude mu šest. Prvnímu našemu nositeli Nobelovy ceny, chemiku Jaroslavu Heyrovskému, je jedenáct a druhému, básníku Jaroslavu Seifertovi, pouhý rok. Stejně starý je i František Halas a jejich generačním druhům, Vítězslavu Nezvalovi z Biskoupek u Třebíče a Jiřímu Wolkerovi z Prostějova, jsou dva. Předsedovi Českého olympijského výboru Jiřímu Stanislavovi Guthovi - Jarkovskému, autorovi knih o společenském chování je teď jedenačtyřicet. Devatenáctiletému Jaroslavu Haškovi začínají tisknout povídky v Národních listech, uličkami pražského židovského města bloudí stejně starý mladík s nevýslovně smutnýma očima - Franz Kafka. Čtyřiadvacetiletá operní pěvkyně Ema Destinová hostuje druhým rokem v Národním divadle a netuší, že se zde za celou svou kariéru trvalého angažmá nedočká. Zato se za sedm let stane, společně s italským tenoristou Enrikem Carusem, hvězdou Metropolitní opery v New Yorku.
Letos, tedy v roce 1902, se narodil jeden ze slavných Fričů, filmový režisér Martin Frič. Jedenáct let po pozdějším králi komiků Vlastovi Burianovi a sedm let poté, co v Paříži bratři Auguste a Louis Lumierové uspořádali v Paříži první kinematografické představení. Zato Jan Werich a Jiří Voskovec přijdou na svět až za tři roky. Tak docházím k tomu, že vlastně žiji v těch starých, dávných, možná zlatých časech.
Přesně za sto let třeba také někdo napíše, že v onom nekonečně dávném roce 2002, tedy považte, na samém počátku tisíciletí, v oněch starých zlatých a tak klidných časech, nebyl ještě naživu ani samotný... Patrik Vomáčka. Kdo bude Patrik Vomáčka, a bude-li to vůbec někdo, nemohu samozřejmě vědět. Ale třeba to bude někdo hodně slavný. Kdo ví?

Titulní strana - Archiv - Komentáře - Rozhovory -  Reportáže - Zamyšlení - Fejetony - Spolky a řemesla - Rodinky - Kultura - Cestujeme - Příroda - Technika - Kostely -  Pišme, slyšme -  Život ve víře - 
Vydává JUDr. František Talián - "FORTUNA", Jungmannova 7, 110 00 Praha 1
ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím, Kostelní Vydří

Redakce
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
e-mail rodina@rodinaonline.cz  telefon, fax 224 932 034
Rozšiřuje a objednávky přijímá 
Česká pošta. s.p., Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3, bezplatná telefonní linka 800 104 410