| Hanzlík a Hanzelka |
|
|
Vladimír Mates |
Ročník 34 - číslo 23 |
Výpravy za jmény
Skoro bych se
vsadil, že po vyslovení jména Hanzlík se vybaví většině čtenářů
automaticky Jaromír. A u Hanzelky samozřejmě zase Jiří (a spolu s ním jistě
i Zikmund). Oba (vlastně všichni tři) zanechali v české kultuře výraznou
stopu. Významný herec, známý(í) cestovatel(é). Příjmení v titulku jsou
si v mnohém podobná: Pocházejí z němčiny. Jsou zdrobnělá. Odvozena jsou
z jejich latinské podoby Johannes vypuštěním první slabiky Jo-. Jsou počeštělá.
Západní sousedé si přizpůsobili nejdříve latinský
tvar na Johann, dalším krácením na Hans. Německá přípona -l je mj.
koncovkou zdrobnělin. Hansl, Hanzl je tedy, jak jistě správně tušíte v českém
překladu Honzík. A jestliže k tomu přistupuje i naše přípona -ík s totožnou
funkcí jako zmíněné německé -l, jde o zdrobnělinu zdrobněliny
(deminutivum deminutiva) ve tvaru Honzíček. V podstatě totéž je i causa
Hanzelka. Zatím jsme se ale ani o píď nepřiblížili k obsahu, k původnímu
významu jména. Dodejme hned, že vedle latinské podoby Johannes existuje i
nepříliš odlišná řecká - Ióannés. Ta se stala základem všech Janů a
z nich odvozených desítek a desítek příjmení, jako Janda, Janouch nebo
Janeček...
Jak latinské, tak i řecké jméno mají původ ve jménu biblickém, přesněji
v hebrejském Jóchánán. Toto jediné slovo, jako tak mnohá židovská jména,
obsahuje vlastně celou větu. Konstatuje, že "Bůh je milostivý".
Jiný výklad je "Bůh se sklonil". Neshledávám mezi oběma verzemi
obsahový rozpor. V rámci ustálené hierarchie sklonění se někoho vyššího
k někomu nižšímu znamená, že mu tím onen vyšší prokazuje jistou úctu,
čest, milost. Pokusit se převést originální obsah hebrejského pojmenování
do dvojnásobné zdrobněliny, ať německé či české, jako se nám to podařilo
u Hanzlíka/Honzíčka, je pochopitelně nad mé síly. A možná nad síly
kohokoliv.