| Čihák |
|
|
Vladimír Mates |
Ročník 34 - číslo 22 |
Výpravy za jmény
Příjmení Čihák není ojedinělé (má je 2890 našich občanů)
a není také bez příbuzných: Číha, Číhač, Číhal, Čihař, Čihula a
další. Odraďme hned všechny nepoučené, jsou-li vůbec takoví, že číhání
by snad mohlo znamenat sledování. Dříve se to nazývalo špehování (viz i
angl. spy - sledovat, pozorovat). Dnes - pokud se nepletu - se užívá spíše
výrazu šmírování, což nemá nic společného se šmírem čili kolomazí
(kromě toho, že je to činnost v podstatě nečistá směřující často k očernění
někoho).
Nejvíc nám napoví varianta Čihař. Přípona -ař je mj. koncovkou povolání
či zaměstnání (kovář...). Na co ale dotyčný čihař vlastně číhal? Ke
zmatení těch, kdo to vědí, dodám ještě - podle pravdy - že někdy to
bylo skryté čekání s ponožkou, jindy bez ní. Ovšemže ne s dnešní
fuseklí, ale s ptačiskem uvázaným za nožku. Mělo svým zoufalým křikem přivábit
dravce, jenž vrhaje se na kořist, sám se stával kořistí. Dříve ovšem
musela být ponožka ulovena kdesi na čihadle, kam člověk nasypal zrní, připravil
lepidlo, past, zkrátka nějakou lest. Čihák je jméno, které mohl dostat čihař
(pravděpodobně pověstný svou šikovností), ale případně i člověk, který
vyráběl přípravky na chytání ptáků.
Už několik let mě fascinuje analogie někdejších čiháků se situací u nás.
Ti by byli vhodným synonymem pro tuneláře. Také si nejdříve "vyčíhnou"
vhodné místo a na takovém "čihadle" (zvlášť vhodný je k tomu
úkryt v bankovním mlází) začnou "sladce zpívat". A když se ptáčkům
- převážně hejlům - zachce zobat slibované vysoce úročené zrní - bác!
a spadne klec. Málokdy - dnes stejně jako v minulosti - v ní uvízne čihák.
Zato nachytaných hejlů bývá nepřeberně. Přestože už naši předkové věděli,
že "horší jest ptákům čihaře lahodné pískání, nežli rataje (=
oráče) hlas hřmotný, kterýž je honí".
Rozdíl v čihařství minulém a současném je však přece jen v něčem
podstatný: za našich časů si na čihadlo musí všichni ti lovení ptáčci
přinést svoje vlastní zrní.