| Děti potřebují lásku |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 22 |
 |
 |
|||
 |
||||
Foto: Miroslav Martinovský, archiv M. Dvorské
V pražském Podolí vždycky zabloudím. K Mileně Dvorské jsem se trefovala tou nejdelší možnou cestou dvacet minut (zpět k tramvaji to bylo pouhých sedm.) Za odměnu mě čekalo vřelé přijetí a dvě hodiny pohody u krbu, ve kterém se opravdu topí. Princezna Maruška od doby, kdy jsem ji poprvé viděla v pohádce Sůl nad zlato, trochu zestárla a trochu ztloustla. Neztratila však jiskru v nádherných modrých očích ani pohotový jazyk. A mluví upřímně i o věcech, které se nepovedly. Takže je logické, že první otázku mi dala ona: "Nemáte notýsek a v něm otázečky, že ne? Já to nemám ráda, když se střídá otázka-odpověď jako v anketě a pak je z toho stará bela!" Nikdy jsem jej ani neměla a tak jsme si povídaly o všem. O životě.
X Máte na stole krásnou směsici knih, ale žádný
divadelní text…
Teď už se připravuji především na ortopedickou operaci, protože mám vybočené
palce u nohou a strašlivě to bolí. Takže v Divadle na Fidlovačce dohrávám
v alternaci se svou přítelkyní Lily Malkinou Šumaře na střeše a taky
hraju ve Fidlovačce. To je vám zvláštní představení: Tyl napsal dialogy
tak, jak se tehdy v Praze mluvilo - česko-německy. Jenže německy dneska málokdo
umí a když jsou v hledišti například školní děti, tak lítají vtipné
dialogy do prázdna. Takže Eliška Balzerová vždycky radostně oznamuje:
"Dneska se lidi smějí, rozumějí německy!"
X Máte v divadle plno?
Šumař na střeše se hraje už třetí rok a lidi chodí. Ale obecně platí,
že bez kvalitního obchodního oddělení (dřív se mu říkalo náborové) by
žádné divadlo neobstálo. No, možná nějaké malé, jako Na Zábradlí, ale
u nás je přes pět set míst! V našem divadle si opravdu máte z čeho vybrat
- a proto doufám, že se z něj nestane další muzikálová scéna.
X Čtete Bibli, knihy o zdraví, vidím tady učebnici
psychologie… To všechno stihnete?
Já už hraju málo, víc práce mám v dabingu. Ale stejně mám hodně volného
času - i když nám začátku března ukradli nové auto a je kolem toho
spousta starostí. To jsme si vzali na leasing seat, abychom měli na staré
kolena vystaráno…Naštěstí se našel hodný člověk, který nám auto půjčil.
Pan Vachler popřel úsloví Člověk člověku vlkem. Takže jezdím do studia
na Barrandov a do Štěrbohol, na nákupy a do Krče za vnučkou…
X Kolik už máte vnoučat?
Od syna Jakuba holčičku Anetku, které teď bylo sedm měsíců. Chystáme křtiny
v jednom krásném nuselském kostelíčku, půjdu jí za kmotru.
Od dcery Lucinky mám někde ve světě čtyři vnučky, ale znám z nich jen
jednu. Totiž - možná jich bude i víc, Lucka chtěla mít sedm nebo devět dětí…
X To už deset let o dceři nevíte?
Nikdo o ní neví. Možná jeden člověk, ale ten to neřekl ani policii. Lucka
s manželem se s námi kontaktovali v roce 1998, to žádali o prezidentskou
milost. Pak jsem o ni žádala v roce 2000 já a čekala jsem rok a půl, než
mi vzkázali, že NE. Chtěli záruky, že rodiče budou děti posílat do školy.
Jenže Lucie tvrdí, že je učí sama…Co já vím, jaká je ve svých devětatřiceti?
X Takže jí dávají za vinu zanedbání povinné péče?
To je § 217, mravní ohrožení dítěte. Ale proč ho nepoužívají taky ve
prospěch týraných dětí a musí to skončit špatně, aby si toho někdo všimnul?
A navíc - teď už je možné si zažádat na Ministerstvu školství, aby se děti
mohly vzdělávat doma. Ale vím já, jestli vůbec umějí číst a psát?
Julince už bude patnáct, potřebovala by vyšší vzdělání. Ty mladší holčičky
se jmenují Manuela, Medea a Josefie, ta je už narozená v Itálii.
Jenže v naší zemi nemůžete vědět, co by se opravdu stalo, kdyby se vrátili.
Podle platných zákonů by vnučky šly do diagnostického ústavu - každá
jinam, podle věku, a dospělí na tři měsíce na psychiatrické pozorování.
To je všechny děsí!
X Vy máte jako matka trpké zkušenosti. Čeho by se například
váš syn a moje dcery měli jako rodiče vyvarovat?
To je tak hrozně složité... Můžete mít zásady a příklady, ale každé dítě
je jiné - ale co dneska velmi vím, že nemáte odcházet od dítěte tak brzo
jako já, po šestinedělí. Lucinka pak byla u mých rodičů, kteří byli
šťastní, že ji mají. Nádherně o ni pečovali, vyrůstala v krásném
prostředí na severní Moravě ve Vidnavě… Jezdila jsem za ní, jak jen to
šlo, devět, deset hodin vlakem… Ale byla to chyba. Také Lucie to v době
dospívání cítila jako moji chybu. A já už ji teď velmi chápu.
X Proč jste ji neopatrovala vy?
Protože jsem neměla byt a přespávala v divadelní šatně. A přesto si to
vyčítám, někde byla chyba.
Je to i vinou mého povolání a taky jsem je za to řadu let nenáviděla: to
byly svátky, odpoledne, večery… "Tak tady to máte, já už musím jít…"
do divadla, do televize. Naštěstí Pepa uměl Lucinku i vykoupat a vůbec se o
ni dokonale staral. I když to nebyla jeho dcera.
X Co tedy vaší dceři chybělo?
Hodně mojí lásky, té mateřské - která má vždycky (!) čas. Myslím si,
že asi v dětství se stavějí základy toho, jak se budete chovat ke svým dětem
a lidem vůbec.
X Od kdy by měly jít matky zase pracovat?
Až budou dítěti tři roky, pět let… nebo to obojí nějak inteligentně
skloubit, ale neodcházet! A taky platí (to už napsala Betty McDonaldová):
"Hodně lásky, málo svobody!" A to platí nejen v pubertě, kterou má
na mysli.
X Vy jste to dělala opačně?
Já jsem nechtěla být taková - v kolik přijdeš, s kým jdeš?! To jsou
situace strašlivě složité a nemají jednoduché řešení.
X Jakubovi jste už dávali víc lásky a méně svobody?
Ne, tam bylo taky hodně svobody… Například: chodil do třídy, která připravovala
děti na závodní plavání. Byly už v šest ráno v bazénu, nosily s sebou
obrovské chleby - protože byly věčně hladové a jídlo ve školní jídelně
jim nestačilo. To bylo v páté třídě a Kuba měl dobré výsledky. Jenže
jednou ráno nám řekl: A já tam chodit nebudu! A domluvy nebyly nic platné,
ani argumenty, že to nedělá pro medaile ale jako prima sport. Jak máte
zlomit dítě: mlátit je? Tak jsme řekli: Dobře, tak tam chodit nebudeš.
X Nemrzí ho to dneska?
Myslím, že ano! Má problémy s tloušťkou (možná, že je to dané
geneticky, i když já jsem ztloustla až za poslední půlrok). Kdyby vydržel
plavat, měl by kondičku! Ale jinak je to fajn, vystudoval na FAMU kameru a točí
reklamy. I když bych viděla raději, kdyby točil filmy.
X Tloušťka přece není tragédie…
Ta jistě ne, jenže já jsem měla s dětmi strašné problémy ve škole,
protože se neučily dobře (i když Kuba líp). Některé dítě je od malička
vyhraněné a ví, že bude třeba hvězdář. Kuba chtěl být popelářem a
Lucinka vůbec ničím. Takže neudělala zkoušky na gymnázium. Neudělala přijímací
zkoušky na učitelku mateřské školy, protože byla neohrabaná a neuměla
kotoul vzad. Ale protože to byla její velké touha, tak jsem šla orodovat k
řediteli. To bylo v době, kdy se na tuhle školu hlásila všechna děvčata,
co nevzali na gympl. Teď vím, že ten člověk možná chtěl nějaké peníze…
Nakonec se Lucinka s protekcí (měla trojky a čtyřky) dostala na ekonomickou
školu v Dušní, tam se ještě se dvěma kamarádkami odmítla učit povinnou
němčinu a zase díky mým prosbám a slzám ji pustily k maturitě.
X Co se dělo pak?
Chvíli pracovala v mateřské školce a pak už čekala Julinku. Taky proto
jsme prodali domek tady v Podolí, aby získala byt. Pak se s manželem, který
se prohlásil za Mesiáše, přestěhovali do Velkých Popovic, pak do Hořovic…
nakonec utekli do Itálie a kdoví, kde jsou teď?
(Pozn. autorky: Před lety se k "Mesiášovi" přidala
spousta lidí, kteří doufali, že pod jeho vedením budou žít v harmonické
komuně - Říši tisíciletí. Byli to i lidé velmi vzdělaní a vzdali se v
jeho prospěch spousty peněz a velkých majetků. Celá ta společnost byla
posedlá odporem ke konzumní společnosti . Pak, když začalo být "Mesiášovi"
úzko z nesplněných slibů, rodina ilegálně opustila zemi.)
X Doufáte, že vám studium psychologie pomůže se s tím vším
vyrovnat?
To je takový zvláštní kurz, je v Brně a trvá čtyři semestry - a bez frčky,
bez diplomu. Hodně mě zajímá dětská psychologie, proto jsem pracovala s
Fondem ohrožených dětí a paní doktorkou Vodičkovou. Jela jsem například
na Prosek, kde žil tatínek s klukem, který chodil za školu. Maminka jim
utekla… A já jsem měla za úkol tam jet a promluvit s nimi. Víte, ten kluk
byl i takový podvyživený - že nechce jíst. Říkal, že mu nechutná to
ostré jídlo, co tatínek uvařil. Už je to dva roky, co mi rukoudáním slíbil,
že bude do školy chodit. - Ale vím, že nechodí a courá se po Praze.
X A čekáte ji?
No, ptala jsem se, jestli by to nemohlo být za víc… Teď, skoro po třiceti
letech práce, máme v pořádku chalupu v Lindavě u Nového Boru. Pravda, ještě
jsou tam některé "třinácté komnaty" s harampádím, ale to už
necháme být. A taky ještě potřebujeme vymazat spáry… Takže by bylo škoda
umřít. Ona to vlastně není chalupa, ale selská usedlost s popisným číslem
8 z roku 1835, letopočet je napsaný na portále. Koupili jsme ho od státního
statku za 1500 korun - tak si dovedete představit, jak vypadal. Stejně jako do
ostatních neobydlených roubených stavení do něj pršelo, ale zachránili
jsme ho před zničením. Buldozer tehdy podobných stavení strhnul 250!
Ale víte co? Horší by bylo, kdyby někdo nekouřil a umřel v třiadvaceti na
infarkt.
X Ale i tady v Podolí je krásně!
Víte, že nám na zahradu lítají straky a sojky? Kde se tady berou lesní ptáci?
Všechno je podivný - co já se všechno dozvím, než si přečtu noviny! Denně
kupujeme Lidovky a Dnes, to je na čtyři hodiny, když si nechci číst jen
titulky. Štvou mě lidi, kteří se nezajímají o stav této země. Ale to věděli
sociologové hned po revoluci, že tahle generace je k ničemu - například
psala paní doktorka Šiklová, že jedna generace je málo. Snad Anetky, co se
teď rodí, už nebudou přeskakovat mrtvoly svých bližních. Alespoň doufám!