| |
|
|
Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 21 |
Letos
v únoru jmenoval papež Jan Pavel II. třetím pomocným biskupem pražské
arcidiecéze osmapadesátiletého Karla Herbsta. Snad žádný jiný církevní
hodnostář se tolik nebránil svému povýšení jako tento salesián. Jeho
osobnost nejvíce charakterizují skromnost, pokora a schopnost vzbuzovat v
lidech lásku. Není náhodou, že za své biskupské heslo si Mons. Karel
Herbst zvolil první část Ježíšova výroku "Milosrdenství chci."
Biskupský úřad jste přijal nejen s odvahou, ale také s váháním
a rozechvěním. Proč? Z čeho vyplývaly vaše pochyby?
Být biskupem je výjimečná funkce a málokdo se biskupem stává. K tomu církev
opravdu pečlivě vybírá vzdělané a kvalifikované lidi, a já jsem se z
mnoha důvodů na tuto funkci necítil. Považoval jsem to za nedorozumění.
Ale pan nuncius a pan kardinál mě ujistili o uvážlivém výběru a žádali,
ať se nebráním a úřad přijmu.
Jaké oblasti budete mít jako biskup na starosti?
Budu se starat o domácí záležitosti - budu pečovat o kontakt s Českou
katolickou charitou, nemocnicemi, věznicemi, dále by to měla být oblast
kultury, starost o mládež a kontakt s řeholníky a řeholnicemi v pražské
arcidiecézi.
Na vaší cestě vás provázely významné osobnosti. Jáhenské
svěcení jste přijal z rukou kardinála Trochty, kněžské od tehdejšího
biskupa Tomáška. Ovlivnily vás tyto osobnosti i ve vašem duchovním vývoji?
Jak na ně vzpomínáte?
Vztah s kardinálem Trochtou byl vztahem bohoslovce a kardinála. Ale kardinála
Tomáška jsem často navštěvoval. To už jsem byl knězem bez státního
souhlasu a chodíval jsem ho informovat o tom, co se se mnou děje, anebo jsem přicházíval
s prosbou o nějakou radu… Byl velice velkorysý a nikdy pro mě nešetřil časem.
Nechtěl jsem mu ho ubírat, ale on vždycky říkal, jen seďte, vždyť nikam
nespěcháme. Povídejte, co je ještě nového… Jeho velkomyslnost mě
okouzlovala. Byl velice bezprostřední, milý a řekl bych - otcovský.
Vyučil jste se elekromechanikem elektrických lokomotiv. Od
roku 1960 do roku 1967 jste opravoval lokomotivy v depu a pak jste vystudoval při
zaměstnání gymnázium. Co způsobilo, že jste se vydal na dráhu bohoslovce?
Boží volání. Na to se dá těžko odpovědět jinak. Lokomotivám jsem
opravdu rozuměl, dělal jsem to rád, dokonce mi bylo trošku líto, že se té
práce vzdávám. Ale na druhé straně mi bylo jasné, že když mě Bůh volá
ke kněžství, musím se té práce vzdát.
Proč jste přišel o státní souhlas k výkonu kněžské
služby?
Možná proto, že jsem přesně v té době působil na Svaté hoře u Příbrami.
Nikde jinde by mě to asi nepostihlo. Bezprostřední důvod byl banální. Na
Boží hod vánoční se mělo v pastýřském listu doslova číst o tom, že
"v letošním roce si připomeneme 30. výročí, kdy nás přijela
osvobodit vojska Rudé armády a spojenecká vojska". Mně se zdálo, že
to do vánoční atmosféry nepatří. A tak jsem tu jednu větu vynechal a
myslel jsem, že se nic neděje. Ovšem dělo se. Někdo to zřejmě nahrál,
kontrola to za tři dny vyhodnotila a sdělila mi, že jsem nepřítel Sovětského
svazu a pracujícího lidu a že mi odnímají státní souhlas k výkonu
duchovenské činnosti. A bylo to. Potom jsem jedenáct a půl roku umýval
okna.
Co vám dala a co vám vzala léta, která jste prožil jako
čistič výkladních skříní?
Nevzala mi nic. Můj kněžský život by se odvíjel jako život mnoha jiných
farářů: sloužit věřícím. A tato služba kulminuje o víkendech. Zatímco
oni mi vzali souhlas ve chvíli, kdy jsem už patřil salesiánům. Ti si přáli,
abych se věnoval pastoraci kluků ve věku od deseti let do dospívání. To je
věk, kdy už se dá s chlapcem slušně komunikovat. Dítě v deseti letech je
pro salesiána výborně připravená půda. Uvažte, že v tu chvíli jsem měl
každou sobotu a neděli volno a mohl jsem cestovat od Chebu až do Ostravy. Časem
se ukázalo, že tahle práce je více než požehnaná, díky ní vyrostli i
mladí salesiáni a ledacos se pohnulo i v rámci samotné salesiánské
kongregace.
Kolik chlapců s vámi trávilo víkendy?
To záviselo na tom kterém kraji. Dejme tomu, že jsme v Brně pozvali na výlet
šedesát chlapců, a bylo jich sto dvacet. Když jsme pozvali na výlet šedesát
chlapců ve východních Čechách, zúčastnilo se jich jistě víc než šedesát.
A když jsme jich pozvali na výlet třicet v jižních Čechách, tak jich přišlo
sotva patnáct. To už je dáno mentalitou, jistou rozhodností nebo spíš
nerozhodností, určitým váháním… Někde projevovali nadšení a šlo to
skoro samo, jinde to bylo velice pracné a výsledky menší.
A jak takové víkendové setkání vypadalo?
Vydali jsme se do přírody a tam jsme si někde na pasece všechno domluvili.
Tenkrát bylo nutné z bezpečnostních důvodů konat mši svatou někde v
lese, na pařeze, ale my jsme to považovali za přiměřené daným okolnostem.
Necítili jste drobnou obavu, že děti tohle tajemství
neudrží?
Popravdě řečeno byly opatrnější, než by se vůbec dalo čekat, dokázaly
si uvědomovat vážnost té doby. Samozřejmě že jsme nic neponechali náhodě
a informovali jsme je o tom, že je třeba o těch věcech skutečně
stoprocentně mlčet. A někteří o tom dokonce nechtěli mluvit ani s rodiči,
což jsme zase nepovažovali za správné.
Vaší zásluhou vznikl salesiánský "chaloupkový apoštolát"...
V létě se sjelo asi dvanáct kluků, tři asistenti a jeden vedoucí - víc
jsme nechtěli, bylo by to příliš nápadné. Chaloupka unesla i to, že si někdo
přivezl kamaráda, který nebyl věřící. Musel přistoupit na daná pravidla
hry, opatrnost atd. Ale jinak, buď si tady. Nikoho jsme k ničemu nenutili,
neptali jsme se, tak co, chceš být taky křesťanem? Ani slovo o tom, protože
to prostředí působilo samo.
Vlastně to vypadalo, jako by se sjelo pár kamarádů na
chalupu…
Přesně tak. U těch starších jsme to museli kamuflovat nějakou brigádou, a
záhy se také ukázalo, že nesmíme jezdit na fary. O těch opuštěných jsme
věděli. Jenže fara je fara. A lidi si říkali, no prosím vás, kdo by to
mohl být, když jsou na faře! A hned byl malér. Jezdili jsme do hájoven, na
roztroušené chalupy. Rodiče nám hodně pomohli. Zkraje byl pro mě obrovský
problém sehnat jednu nebo dvě chalupy. Ale postupně chalup přibylo, až jsem
se divil.
Čím vás salesiáni oslovili? Proč jste si vybral právě
tuhle cestu?
Byl jsem kaplanem v Mariánských Lázních, učil jsem tam i náboženství a měl
jsem kolem sebe partu kluků. Ale viděl jsem, že jeden farář se dětem za
chvíli oposlouchá. Ti kluci by v létě potřebovali ještě něco více. A
protože jsem věděl o charismatu, které mají salesiáni, obrátil jsem se na
ně: "Nedalo by se pro ty chlapce něco udělat?" A oni mi odpověděli:
"Počkej a včas se dozvíš." A skutečně ten čas přišel. Strávili
jsme s chlapci čtrnáct dní na opuštěné chalupě. Hodně pršelo, byli jsme
kvůli počasí blokováni, svým způsobem to bylo dost namáhavé. Ale po těch
čtrnácti dnech jsem pochopil, že tohle by mě těšilo - sloužit Pánu Bohu
tímhle způsobem. Tak jsem salesiánům vzkázal, že bych byl rád jedním z
nich. Měl jsem pochyby, jestli mě budou chtít, už jsem byl starší, ale za
čtrnáct dní mi řekli, jestli chceš, tak pojď. A bylo to. To je věc, které
nebudu nikdy litovat.
Jak se vy osobně vyrovnáváte s tak obrovskou životní změnou,
jako je přesídlení z moravského Fryštáku do Arcibiskupského paláce?
Měl bych si zvyknout na to, že jsem biskupem, ale ve svém soukromí to tak vůbec
nevnímám. Každý je jenom tím, čím je, to znamená obyčejným člověkem.
Svůj stín nikdo nepřekročí. S lidmi jsem komunikoval vždycky bezprostředně
a chci, aby tomu tak bylo i nadále. Každý člověk ke mně může přijít.
Nic se v tom nemění.
Alena Hůlová
Foto: Miroslav Martinovský a archiv
Mons. Karel Herbst (1943) se vyučil elektromechanikem elektrických lokomotiv, které opravoval v pražském depu od roku 1960 do roku 1967. Při zaměstnání vystudoval gymnázium. V letech 1968-1973 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu kněžské služby. V roce 1976 tajně složil doživotní sliby salesiánů Dona Boska. Pracoval u podniku "Úklid" a aktivně se podílel na salesiánských aktivitách. Pracoval s mládeží a vedl tzv. chaloupkový apoštolát. V září 1986 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V roce 1990 se stal ředitelem salesiánské komunity v Praze-Kobylisích, v letech 1997-2000 byl spirituálem v Arcibiskupském kněžském semináři v Praze. Do svého jmenování biskupem v únoru 2002 působil ve Fryštáku na Moravě.