| Střecha
z lesa |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 20 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Vzpomínají-li pamětníci na to, jak se kdo narodil v doškové nebo
šindelové chaloupce, vyvolává to dojem chudoby. Kdybyste si ale dnes chtěli
pořídit stylovou šindelovou střechu, sotva by hlavním důvodem byla šetrnost.
Dřevěné ručně vyráběné šindele nabízí dnes u nás asi desítka firem
v ceně od 300 do 500 korun za čtvereční metr
a na tuto krásnou a starobylou krytinu poskytují záruku okolo čtyřiceti
let.
Dřevo na výrobu šindelů by mělo být
vyzrálé, nejméně tak sto let staré, říká Pavel Berka, šindelář
v Kristových letech, vyrábějící modřínové šindele v moravské vísce Zálesí.
V čím drsnějších podmínkách dřevo
rostlo a zrálo, tím je kvalitnější
a jeho struktura dokonalejší. Nejlepší materiál je z krasových oblastí,
kde je v půdě hodně vápence. O takové šindele je zájem v celém světě,
třeba až v Jižní Koreji. Šindel mívá délku od 25 do 60 cm, podle toho se
řežou špalky, Na průměru ani tak moc nezáleží, už jsem zpracovával špalek
tlustý metr a půl. Takový kus, když se má zvednout na štípací stolici,
zbavit bělu čili kůry a lýka, dá
pořádně zabrat. To mě donutilo zapojit do tradičně ruční výroby i stroj
- hydraulickou štípačku. Jak dřevo vysychá, samo si utváří svoji patinu,
impregnuje se vlastní pryskyřicí. Letokruhy na štěpu musí být pod úhlem
asi třiceti stupňů, šindel se pak ani v nepříznivém podnebí nekroutí.
Nejstarší krytinou na střeše městských i venkovských stavení byl u nás slaměný či rákosový došek. Ale už v oněch starých dobách byl často, zejména v horských krajích, nahrazován dřevěným šindelem. Šindele měly výhodu delší trvanlivosti, lepšího vzhledu a nebyly tak snadno zápalné jako došky. Měly však o něco horší tepelně izolační vlastnosti. Půda pod doškovou krytinou je v létě chladnější a dobře větraná, proto se v zemědělských oblastech upřednostňovala, zatímco ve městech a v horských krajích, kde byl nedostatek slámy, dávali lidé přednost dřevěným šindelům. Teprve v 19. století začaly tuto krytinu vytlačovat hliněné tašky, zejména poté, když pojišťovny nabídly slevu na pojistném u budov s nehořlavou krytinou. Dnes, kdy dovedeme dřevo učinit různými impregnacemi ( vodní sklo, modrá skalice) nehořlavým, stává se šindelová střech znovu přitažlivá nejen pro památkáře, ale i pro mnohé stavebníky.
Při výrobě šindele je nejdůležitější umět vybrat správné dřevo čili to, které se dobře štípe, dlouho vydrží a nehnije. Šindel z jedlového dřeva vydrží asi o deset let déle nežli šindel smrkový, zato práce s ním je obtížnější. Dubové dřevo brzy puká. Za nejlepší je považován modřín, který je ovšem drahý. Nejlépe je, když si vhodný kmen v lese vyhledá šindelář sám. Vybírá podle směru vláken, sukovitosti a prý i při úderu sekerou do kmene pozná podle zvuku, dá-li se dřevo dobře štípat. Nařezané špalky o délce 40-60 cm se štípou sekerou a dřevěnou palicí. Nejdřív na polovinu, pak se vějířovitě odštěpuje jednotlivý šindel tlustý asi dva centimetry. Někdy to prováděl šindelář sám, jindy měl pomocníka. Vějířovité štípání se vždycky nedaří tak, aby byl šindel stejně široký, proto se občas musí vyštípnout přebytečný klín jako odpad.
Naštípaný šindel se opracovává čili pucuje na šindelářské stolici zvané vobřeznice nebo dědek, jinde zase strejček. Je to asi dvoumetrová lavice s pákovým svěrákem na upínání naštípaných prkének. Šindelář na ní sedí obkročmo a jednou nohou tlačí na páku, která přidržuje šindel. Hlavním šindelářským nástrojem je dvouruční nůž - poříz. Tím se šindel zarovná a ohladí na obou plochách a jedna hrana se zahrotí. Ta při pokládání na střechu zapadá do drážky vedlejšího šindele. Pak si šindelář postaví vejstružnici, jakousi kozu, na níž postaví 60 šindelů "na štorc", takže liché jsou přihrocenými hranami dolů, sudé nahoru. Do plochých hran zařezává šindelářským struhem, což je dlouhý ostrý háček, drážky čili rejžky tak hluboké, aby je ostrá hrana druhého šindele vyplnila. Po vyříznutí všech třiceti drážek šindelář kopu šindelů přehodí a udělá drážky na zbývajících třiceti šindelích. Takto vyráběné ruční šindele jsou sice poměrně drahé, ale levnější strojně vyráběnou dřevěnou krytinu několikanásobně předčí svou trvanlivostí. Na pilách řezaný šindel vydrží na střeše deset let, kdežto ručně štípaný pětkrát déle a navíc na střeše líp vypadá.
Hotový šindel klade šindelář k vyschnutí po dvou stech kusech do hranic tak, že vrchní vrstva leží vždy kolmo k vrstvě nižší a mezi jednotlivými kusy se nechávají mezery, aby tudy mohl proudit vzduch. Nejhořejší vrstvu nakonec zatíží kameny, aby se šindel nekroutil. Sušení trvá nejméně půl roku, pak se šindel obvykle napouští nátěry proti vlhkosti a hořlavosti. Při skládání na střechu by měl dobrý šindel zapadnout jeden do druhého tak pevně, že je přímo siláckým výkonem odtrhnout je od sebe.
Hotové a proschlé šindely se prodávaly na hranice nebo na kopy, dnes se nabízejí v balících po padesáti až osmdesáti, kus průměrně za 12 korun. Spotřeba je kolem třiceti až čtyřicet kusů na čtvereční metr střechy. Odborníci radí, že na šindelech se nevyplatí šetřit. Ty levnější, řezané na pile, jsou podle starých šindelářů chlupaté a nasávají proto vodu, zachycují prach a nečistoty, takže brzy hnijí. Když už ušlechtilá dřevěná krytina, tak raději ručně štípaná. Šindelářské řemeslo tak díky zájmu památkářů i zasvěcených chalupářů patří k těm nemnoha starobylým ručním povoláním, která dnes prožívají svou renezanci.
Foto: Miroslav Martinovský
Místem, kde jsme pořídili snímky stavení s doškovou a šindelovou střechou je rekonstruované středověké městečko Tuležim v Řeporyjích, šindelářem je památkář pan Roman Abušinov, jinak také tuležimský osadník