| Kardinál
Miloslav Vlk: Žít s Bohem v srdci |
|
|
Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 20 |
Kardinál
Miloslav Vlk, primas český, oslavuje v těchto dnech významné životní
jubileum - 70. narozeniny. Představitelé římských katolíků to v Čechách
nikdy neměli lehké. I on nese na svých bedrech těžký úkol. Při našem
rozhovoru nemluvil o tíze tohoto břemene. Hovořil o odvaze, síle, a především
o víře a Boží lásce...
Pane
kardinále, kdy jste poprvé pocítil prožitek víry?
Ten první -
ještě ne tak uvědomělý, byl v dětství. Naše rodina byla věřící,
společně jsme se modlili, pravidelně chodili do kostela, ke svátostem...
Silné chvíle víry jsem zažíval i v našem kostele v Chyškách, zvláště
po svatém přijímání. Tyhle dětské prožitky se liší od vědomého prožívání
víry mladým člověkem. Zažil jsem je jako student Jirsíkova gymnázia v Budějicích,
a tam jsem je nejsilněji prožíval
ve společenství stejně smýšlejících.
Jakou
měl ten prožitek víry podobu?
Především
– necítil jsem se sám, ale byl mi dopřán silný prožitek společenství
doprovázený jistotou, že mám pevnou půdu pod nohama. Prožitek této
jistoty byl samozřejmě doprovázený i prožitkem štěstí a spokojenosti.
Nebyl to jen pocit lidské sounáležitosti a jistoty. Byl tu někdo, kdo mě má
rád, Bůh nebyl Bohem vzdáleným, byl Bohem blízkým. Tohle vystupovalo zvláště
do popředí při konfrontaci se světem, který nás v té době obklopoval.
Kde
jsou kořeny vaší víry?
Ty nejhlubší
jsou v rodině. Mí rodiče, prostí
lidé, kteří mě nijak ve víře intelektuálně nevzdělávali, mi předali víru
jako samozřejmost, jako přirozenou součást venkovského společenství. Další
kořeny sílily u našeho pana faráře Houšky. Jeho radostné nasazení pro
druhé a jeho oddanost službě též moji víru posilovaly. A nezanedbatelné
kořeny má víra získala v malém semináři na gymnáziu v době, kdy se
tradiční víra přerozuje ve víru uvědomělou, tedy v pubertě. V tomto
období bere mladý člověk víru na svou zodpovědnost. A já jsem měl kolem
sebe prostředí stejně smýšlejících. To byla pečeť na moje kořeny.
V
jakém prostředí jste vyrůstal?
Mí
rodiče byli spíše přísní. A naši rodinnou pospolitost, mám tři mladší
sestry, určoval respekt k autoritě. Rodiče nás drželi při povinnostech a
my jsme je museli plnit - já jsem měl na starosti králíky, přinášet vodu
do stáje a řadu dalších. Tatínek mě naučil hodně věcí - z oblasti dřevařské
nebo košíkářské -, ale především mě naučil postavit se k práci
fortelným způsobem.
Čím
byl tatínek?
Hajným.
Spravoval tu část lesa, která patřila Strahovskému klášteru, protože Chyšky
jsou nedaleko od Milevska, kde je premonstrátský klášter. Zároveň jsme ale
měli i malé hospodářství, asi 3,5 hektaru, a tak se tyhle věci doplňovaly.
Kdy
a proč jste se rozhodl pro kněžský život?
Člověk se
nerozhoduje pro kněžský život sám, k němu musí být povolán. Jinou
cestou to nejde. A u mě to probíhalo zrovna tak, i když jako malý kluk jsem
chtěl být lecčíms: zprvu zámečníkem nebo opravářem, později letcem...
Pravda je, že chyšecký pan farář mi byl velkým vzorem, ale ani jsem
nepomyslel, že bych mohl jít i já touto cestou - zdálo se mi, že toho
nejsem hoden. Podle mého názoru na kněze měl jít člověk, který je po všech
stránkách vzorný. A to já tehdy nebyl. Maminka mě v tom utvrzovala, protože
kdykoliv jsem něco vyvedl - a to nebylo zřídka, protože jsem byl velmi
dynamické dítě - hubovala mě se slovy, že ze mě nikdy nic pořádného
nebude. Až jednou, bylo to po svatém přijímání, jsem jakoby zvenku uslyšel
hlas "pojď za mnou". Navíc jsem pravidelně vídával v kostele na vývěsce
plakátky "Chceš i ty být knězem?" a zdálo se mi, že ta otázka
je určena mně. A že na ni musím odpovědět. Když jsem pak častěji slýchával
ono "pojď za mnou" ve svém nitru, řekl jsem ano.
Vy
jste ale hned po maturitě nevstoupil do semináře, přestože jste toužil stát
se knězem...
V padesátých
letech nebyl čas na uvažování - budějovický seminář byl zrušen a
biskupové vydali jasný pokyn: do státního semináře v Litoměřicích
nechodit. Na vysokou jsem se hned nedostal, prošel jsem fabrikou a vojnou a až
poté jsem se přihlásil na Filozofickou fakultu, obor archivnictví. Chtěl
jsem studovat, protože jsem toužil rozšiřovat si zatím obzor a uchovat si
intelektuální svěžest. Podařilo se mi tam dostat, vystudoval jsem, byl jsem zaměstnán,
ale touha po kněžství mě neopustila.
Která
z církevních osobností, s nimiž jste se setkal, na vás hluboce zapůsobila?
Zprvu to byli
dva faráři u nás na venkově: pan farář Houška, můj katecheta, a pan děkan
Žák z kláštera premonstrátů v Milevsku, velká postava našeho kraje. S ním
jsem se seznámil na jedné pouti v Klokotech coby student gymnázia. Často
jsem ho naštěvoval a ministroval mu. Jako zralý člověk jsem pak poznal pan
biskupa Hloucha.
Jak
jste se stal jeho sekretářem?
V osmašedesátém
roce jsem byl v posledním ročníku teologické fakulty. Společenský pohyb
zasáhl i nás a kromě jiného jsme vyzývali pana biskupa,
aby se vrátil do diecéze. Vzájemně jsme si dopisovali a já se tohoto
korespondování aktivně účastnil. To však nebyl první kontakt s ním. Navštívil
jsem ho již v roce 1964 nebo 1963 v jeho internaci v Koclířově, abych se s ním
poradil o mém případném studiu na litoměřickém semináři. Všechno jsem
mu vylíčil, a on rozhodl: běž studovat. Určitě to nebyly jen ty dopisy,
které jsem spolupodepisoval, co ho přivedlo k nabídce, abych se stal jeho
sekretářem. Kolem něj byli lidé, kteří mě znali, a ti mě zřejmě doporučili.
Zdráhal jsem se toto místo přijmout, protože jsem chtěl dál studovat, ale
pan biskup zůstal při svém a tak jsem nakonec souhlasil. Víte, to, co řekne
váš biskup, je závazné.
Byl
jste svědkem pronásledování kněží v padesátých a šedesátých letech,
sám jste byl umlčen v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jak jste tyto
doby prožíval? Odkud jste tehdy čerpal sílu?
Z domova jsem
si odnesl, že si musím za svou pravdou stát, neuhýbat, nekřivit páteř.
Proto jsem se v padesátých letech jasně stavěl i k nastupujícímu režimu.
V tom postoji byla však i celá
nezkušenost mládí, jeho elán a dynamika i naprostá absence diplomacie a
taktiky - do všeho jsme šli čelem. Proto jsem se hned nedostal na vysokou. Na
počátku šedesátých let jsme si uvědomili, že nás Američané neosvobodí,
jak jsme v to doufali v předcházejícím desetiletí, a proto jsme hledali jiné
cesty, jak přežívat: obrátili jsme se zcela k Bohu. Byl to výraz víry. On
jediný nám zbyl. Chtěli jsme žít křesťansky, setkávali jsme se po lesích
a po chalupách a já osobně jsem především žil oním "hoď svou
starost na Pána a on se postará" ze sv. Petra. To bylo pro přežití
velice nutné: odevzdávat své starosti, nejistoty, tísně a zklamání do
ruky Boží. Tehdejší politická situace nám paradoxně velmi posloužila.
Neměli jsme žádné ambice stát se já nevím kým a dávali jsme důraz na
to, žít z Boha a s Bohem. Posilovalo nás vědomí, že Bůh je nám blízko.
V
roce 1978 vám byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. Co
bylo jeho bezprostřední příčinou?
Moje neochota
sklánět se před očividnou nespravedlností. Tehdy jsem působil v Rožmitále
pod Třemšínem a v průběhu těch asi sedmi let jsme rozvinuli zajímavé
společné aktivity s rodinami a školní mládeží. A to se pochopitelně nelíbilo
tehdejšímu předsedovi národního výboru - pro církev tam lidé pracovali,
pomáhali při opravě kostela apod. - a státní moc cítila konkurenci. Proto
mě chtěli odstranit. Žádali mě, abych zrušil dětské bohoslužby, které
naopak p. kardinál Tomášek velmi doporučoval. Já jsem se nechtěl podrobit.
A přes církevního tajemníka v Příbrami se jim podařilo mne odstranit...
Následovalo
zaměstnání v pražském podniku "Úklid"...
I když to
zní až možná dráždivě, patřilo umývání
výkladů a oken k nejpožehnanějšímu období mého života. Potřeboval jsem
se ztratit slídivým zrakům, které by mě měly na malém městě stále na očích.
A tato práce měla ještě jednu přednost: volnou pracovní dobu. Neměli jsme
píchačky, mohli jsme se pohybovat na ulici a lidi se s námi stýkali. Nebylo
to vždy jednoduché, představte si práci v zimě, v mrazu, na ulicích plných
výfukových zplodin...
Podobně
jako druzí kněží, kteří pracovali v "Úklidu", i vy jste cítil
podporu svého společenství...
Bylo zapotřebí
mít v této situaci krytá záda. A záda vám krylo společenství. To měli
například salesiáni. Mým duchovním společenstvím bylo hnutí Fokoláre,
lidé, kteří se snažili žít podle evangelia, kde "jsou dva nebo tři v
mém jménu". Tato spiritualita dává velký důraz na kříž, zvláště
v momentu Ježíšovy opuštěnosti. A to mě pomáhalo. Naše bolesti,
utrpení a trápení tak totiž
dostávaly svoji podobu a svou tvář. A my jsme se naučili identifikovat každou
bolest, která přichází. Rozpoznat za každým utrpením tvář Krista ukřižovaného
a opuštěného a dávat té bolesti jméno: Jsi to ty, který v té bolesti
skrytý přicházíš, abys mě navštívil. Bylo to každodenní setkávání s
Kristem, protože bolesti, které v té době přicházely, On už dávno před
tím na sebe naložil, a když jsem je teď prožíval já, vlastně jsem s nimi
přijímal toho, který je na sobě nesl. To mě nesmírně posilovalo.
Na
své trase v centru Prahy jste prý i zpovídal...
Chodil jsem
Spálenou, Myslíkovou a Lazarskou. Poblíž je krátká ulička M. D. Rettigové,
kde byla má zpovědnice. Když mě někdo potřeboval, jedno známé děvče z
pojišťovny ve Spálené ulici vykouklo, kde je kbelík s vodou, a už tam nasměrovalo
zájemce o zpověď nebo duchovní rozhovor. Ale v té krátké uličce jsme
zakrátko byli pod dohledem estébáků. A tak jsem svou "zpovědnici"
přenesl o kousek dál, do budovy soudu na rohu Karlova náměstí. Na chodbách
neustále někdo čekal na nějaké řízení a vždycky jsme si s mým
„klientem“ našli nějakou volnou lavici, kde jsme si mohli „po/z/povídat“.
Jak
jste se seznámil s myšlenkami hnutí Fokoláre?
Železná
opona nebyla dost těsná. Mohli jsme jezdit do NDR, kde do počátku šedesátých
let ještě zůstala jakási míra svobody. Tam přicházely i nové církevní
proudy. Z Německa nám posílali literaturu a já jsem se jednou za odesilateli
těchto knih vypravil. Vyprávěl jsem jim o životě u nás a oni mě zase seznámili
s myšlenkami hnutí Fokoláre. Pak to přišlo i z jiných stran - ze
Slovenska, z Drážďan, z Itálie. Z těchto pramínků se slil celý proud.
Oslovovalo nás to, že hnutí nebylo organizováno ve strukturách, byl to život.
Naším krédem bylo "kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já
uprostřed nich". Chápali jsme, že tehdejší církvi je nejvíce třeba
přítomnost Krista zmrtvýchvstalého, kterého do našich srdcí přináší
Duch svatý. Komunisté využívali všelijakých chyb církve a pronásledovali
její struktury. A my jsme se domnívali, že je třeba obnovit život, který
bude rozhodující i v budoucnu.
Odkud
čerpáte duševní sílu a povzbuzení dnes?
Osvědčené
zdroje, které jsem zmínil, prověřené komunistickým pronásledováním,
samozřejmě zůstávají. Ale nyní k nim ještě přistupuje to, co nám za
komunismu někdy chybělo: povzbuzení od druhých. Tehdy jsme se povzbuzovali
vzájemně, nyní mě povzbuzují i lidé ve farnostech. Říkají, povzbuďte nás.
A já jim odpovídám slovy sv. Pavla k Římanům: "...abych se povzbudil
vírou já vaší a vy mojí". Rovněž mě povzbuzují „zázraky“ - zázraky
povolání. Představte si, že při návštěvě karmelitek v Dačicích mě přišlo
pozdravit šestnáct mladých žen, které zasvětily život Bohu v takové
solidní a přísné řeholi. A v neposlední řadě mě povzbuzuje společenství
biskupů. Nejen v diecézi, ale i v našem společenství hnutí Fokoláre. Jsme
roztroušeni po celém světě a scházíme se i několikrát do roka.
Nechybí
vám dnes, ve vašem věku a s vašimi životními zkušenostmi, vlastní
rodina?
Dnes už ne.
Kdysi na začátku trochu třeba ano. Ale to je otázka rozhodnutí. Na úplném
počátku mě od rodiny odrazovala jedna věc: měl jsem pocit, že bych byl vázán
jen na jednoho člověka, na jednu skupinku lidí. A jedním ze znaků našeho
povolání je přitom široká otevřenost srdce pro všechny. Domníval jsem
se, že by mě to spoutávalo, přestože jsem si rodiny nesmírně vážil. V
dnešní době už mám jiné zkušenosti - zážitky ze široké rodiny, dříve
farnosti, dnes diecéze, mám i rodinu biskupů. To rodinu nahrazuje. Protože i
zde se musí rozvinout láska. Ne taková jako v rodině, ale také láska do
krajnosti, být pro toho druhého. To, co člověka vede k rodině - mít se
navzájem rádi, mít své místo, oporu, své jistoty -,
splňují ta společenství, které mám. V životě - jak v rodině, tak
v celibátu - musí člověk něco obětovat. Nemůže si zvolit celibát, a přitom
chtít všecko...
Při
biskupském svěcení jste promluvil ke Karlu Herbstovi slovy: "Karle,
neboj se. Zní to v Bibli tři sta sedmdesátkrát, tedy na každý den a ještě
zbyde." Těmito slovy jste mu dodal notný kus odvahy. Říkáte si to někdy
i sám sobě?
Je zapotřebí
si to říkat, ale ještě potřebnější je, aby to člověk slyšel od druhých.
Protože mnohé skutečnosti zapůsobí silněji, když vám je řekne někdo
druhý. Pro mě je obrovským povzbuzením a zdrojem síly, když mi věřící
ve farnostech říkají: "My se za vás modlíme." Jako by chtěli říct,
nebojte se, naše sepnuté ruce vás nesou. A já jim na to odpovídám, že si
toho jsem vědom a cítím to, protože bez jejich podpory a bez jejich modliteb
by mnohé věci byly málo možné.
Pane
kardinále, kdo je pro vás Bůh?
To je otázka
velice důležitá, protože víra a náboženství není ideologie. Bůh je
osobní druhé Ty, které je všemohoucí láskou a u něhož vždycky nacházím
pokoj, spočinutí, domov, milosrdenství, a mohu za ním s čímkoliv přijít.
A také vím, že On sleduje mé kroky. Že pro něj nejsem vzduch, ale že to
je někdo, kdo mě zná jménem. Má mé osudy ve své ruce a ta ruka je rukou lásky.
Bůh je pro mě pevný bod, Bůh je pro mě perspektiva naděje. Protože skrze
Boha a v něm se uskutečňuje má identita. A navíc tu je perspektiva, že všechno
to, co zbyde z nenaplněných tužeb, se naplní ve věčnosti. Cesta životem s
Bohem je jasná a bezpečná. I kdybych měl jít přes údolí stínů smrti,
nebudu se bát, protože Ty jsi se mnou... Takhle nějak to stojí v žalmu.
Měnila
se v průběhu života vaše komunikace s Bohem?
Samozřejmě.
Dětská víra je bezstarostná, plně spolehnutá. Zkušenostmi a vzděláním
přibývá vědomé radosti z víry. Vzpomínám si, jak jsem se jako student
procházel v seminární zahradě, studoval přirozenou teologii a úplně jsem
se nadnášel radostí, když jsem viděl, že všechno, co se učím jako
teorii, je pravda v životě. Víra také dostávala svoji pevnou a jasnou
jistotu, že jdu cestou pravou a skutečnou. Na počátku padesátých let, jsem
si ve 2. listu Petrově přečetl: "Podrobte se pod mocnou ruku Boží, aby
vás povýšil v čase navštívení." Z těchto slov jsem žil. A když
jsem byl v roce 1994 v aule Pavla VI. ve Vatikánu ustanoven
kardinálem, najednou tuto větu
slyším číst při bohoslužbě slova a uvědomuji si, že až dosud jsem se
podroboval a nyní přišel čas navštívení.
Je
možné od Boha něco požadovat?
Všechno, paní
redaktorko, všechno! Protože když člověk od Boha nic nepožaduje, žije na
vlastní pěst a dává najevo, že Boha nepotřebuje. Jenže my jsme Boží
stvoření a naše existence je na Bohu závislá. Ať to uznáme nebo ne.
Jestliže si uvědomuji, že Bůh je láska, mohu se na něj obrátit s čímkoliv
se samozřejmostí toho, kdo má někoho rád.
Požadoval
jste vy sám něco od Boha?
Proč to říkáte
v minulém čase? Obracel jsem se a obracím se k němu. V situacích těžkých,
bolestných a bezvýchodných jsem žádal o dar světla, dar Ducha svatého,
dar schopnosti se rozhodnout... a Bůh mě nikdy nezklamal. Spolehl jsem se na
ono "podrobte se pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil..." a říkal
jsem si, ano, věřím ti, Pane, že to naplníš. Často se modlím modlitbu žebráka
u Jericha: Pane, ať vidím. A já se modlím: "Pane, ať vidím, abych uměl
odhalovat působivou přítomnost Krista v jeho církvi i v naší blízkosti."
To mě činí šťastným. Doporučuji tuto modlitbu všem čtenářům, protože
zvlášť v dnešní době, kdy někteří lidé hodnotí věci falešným způsobem,
nemají zrak a srdce a nevidí Boha, jí je velmi zapotřebí.
Foto:
Miroslav Martinovský
Dětství
a mládí prožil kardinál Miloslav Vlk v jižních Čechách. Po studiích na
biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích pracoval v podniku Motor jako dělník.
Koncem padesátých let vystudoval archivnictví
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pak pracoval jako archivář v Třeboni
a Českých Budějovicích. V šedesátých letech vystudoval
Cyrilometodějský seminář v Litoměřicích. Vysvěcen byl 23. června
1968. Bezprostředně nato se stal sekretářem českobudějovického biskupa
Hloucha, v souvislosti s Hlouchovým pronásledováním státní mocí byl přeložen
do farnosti v Rožmitále. Na podzim 1978 mu byl odňat státní souhlas s výkonem
kněžského povolání a nechává se zaměstnat jako čistič oken. V polovině
osmdesátých let mohl pracovat jako archivář ve Státní bance československé.
V únoru 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval sídelním biskupem českobudějovické
diecéze. O rok později se stal 35. pražským arcibiskupem. 30. října 1994
ho papež jmenoval kardinálem.
Děkovnou mši svatou u příležitosti svého životního jubilea celebruje
kardinál Miloslav Vlk v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v sobotu 18.
května v 10 hodin.