| Divadlo
ve Ptení |
|
|
Miloslav Havelka |
Ročník 34 - číslo 20 |
VE
PTENÍ HRAJÍ DIVADLO VŠICHNI:
ŘEDITEL,
DĚTI, KANTOŘI I ŠKOLNÍK
Ptenské dětské divadlo (PĎĎ) není
na prknech, co znamenají svět, žádným kandrdasem. Tedy začátečníkem.
Doma je na jevišti v aule zdejší školy a pravděpodobně je jedinou stálou
divadelní scénou v kategorii dětských divadel. Za ta léta je pódium
notně prošlapané, což ovšem nijak neotupilo kouzlo božské Thálie.
Divadlo se tady hrálo, hraje a rozhodně hrát i bude!
První
zmínky o dětském ochotničení ve Ptení na Prostějovsku najdeme ve školní
kronice z roku 1954. Od těch dob působí pod různými názvy a v různé
intenzitě až dodnes. Stránky letopisu Ptenského dětského divadla (PĎĎ)
se skládají z názvů jednotlivých premiér, které soubor každoročně
přináší. Nejinak je tomu i letos a mají takříkajíc vystaráno i napřesrok.
Na jaře se totiž začíná zkoušet nová hra, která si však na svoji premiéru
bude muset počkat až do prvních měsíců dalšího roku. Všechna premiérová
představení totiž již tradičně připadají na první neděli po jarních
prázdninách.
Pan ředitel principál
Nynějším
principálem PĎĎ je ředitel školy Mgr. Karel Foltin. Už když se hrálo první
divadlo, tak to bylo světové. Od té doby je to vždy o stupínek lepší a člověku
se zdá nejlepší to, co zrovna dělá, přiznává Karel Foltin, který s
PĎĎ pracuje už devátým rokem - lépe řečeno: ta letošní pohádka je
jeho devátou premiérou. Dětské divadlo
se ve Ptení samozřejmě hraje už mnohem déle, ale zájem malých herců o
role je obrovský a pohádek, kde by bylo takové množství postav, moc není.
Měli jsme problémy se sháněním vhodných her a nakonec za mnou začali všichni
chodit a ptát se: Jak to, že se v říjnu ještě nezkouší?. Tak přišla na
svět první pohádka a od té doby hrajeme pouze vlastní hry. Letos už potřetí
navíc celý děj doprovázejí původní písničky, vzpomíná na svou
cestu ke psaní divadelních scénářů K. Foltin. Zároveň však dodává, že
tyátr pro dvě stovky dětí se prostě dělat nedá - takže ani v tak
bohatém obsazení (čítajícím vždy kolem čtyř desítek postav!) je
spousta těch, na které se nedostane.
Role šité na tělo
Oproti
repertoáru „kamenné“ klasiky má autorské divadlo jednu nespornou výhodu.
V posledních letech jsem přišel na to,
že než vymýšlet příběh a pak se rozhodovat, komu roli dát, je lepší to
dělat přesně naopak. Pokud už vím, koho do hlavních nebo důležitých rolí
obsadit, píšu dialogy vlastně přímo na tělo, říká Karel Foltin. Stejně jako by se psalo pro Menšíka či Bohdalovou. Zrovna tak je to
i s našimi hvězdami!
A
jaké jsou to příběhy? No samozřejmě o velké lásce se šťastným koncem,
bez níž by pořádná pohádka ani nemohla být. Bez ní se dokonce neobešla
ani trochu bláznivá Čáryputna, která měla premiéru v roce 2000. Z
tohoto pohledu jde o úplně klasické pohádkové příběhy jak se patří.
Dost bylo princezen
Jednou
ze zvláštností ptenského autorského divadla jsou i zakázky, jimž čas od
času autor předloh podřizuje i náměty svých pohádek. Tak třeba před dvěma
roky bylo přáním tehdejších hvězdiček zahrát si čarodějnice a strašidla.
Chtěly si po všech princeznách – unylých a nepříliš výrazných, pořádně
zařádit…, říká principál o bláznivé pohádce „Čeho se ta Čáryputna
nakonec dočkala“. O rok později následovala opět trochu vážnější „Měsíční
královna“ a naopak k těm romantickým kusům je možné přiřadit letošní
premiéru „O víle Naomi a strážci pokladů Jaromírovi“.
Přání
ansámblu se podřídil Karel Foltin znovu při hledání námětu hry pro příští
rok. Za dlouhých zimních večerů jsem napsal další
pohádku, jejíž námět podobně jako u Čáryputny vzešel od herců, kteří
si chtěli zahrát tentokrát něco loupežnického. Pohádka „O Jankovi a
Karolínce aneb o Čertově hrádku trochu jinak“ se začne zkoušet po odehrání
všech představení Naomi a Jaromíra, tedy teď na jaře, prozrazuje Karel Foltin.
A
co říkají o svém řediteli v roli režiséra samotní herci? Hodný, ale někdy taky hrozně křičí. To když jsme hráli karty a dělali
při tom kravál. Ale to přece jinak nejde, omluvně se usmívají malí
herci, kteří mají už řádku rolí v PĎĎ za sebou a v kapse i obsazení
pro příští divadlo. Akorát já si už
nezahraju, protože letos vycházím školu. Ale možná by stálo za to kvůli
divadlu i propadnout, lišácky uvažuje posmutnělá představitelka
fialky.
Hrají
(si) všichni
Podle slov principála Karla Foltina musí
však divadlo právě kvůli velkému hereckému obsazení a spoustě kulis a
kostýmů hrát jen v aule ptenské školy. Ojet nepřipadá v úvahu. Je škoda, že pohádka o Naomi a Jaromírovi, stejně jako všechny
předešlé, má život vpravdě jepičí: po 6-8 reprízách přichází derniéra.
Takže kdo chce PĎĎ vidět, musí si včas zajet do Ptení. Pro úplnost jen
dodejme, že podobně jako u „Čáryputny“ a „Měsíční královny“
jsou autory hudby Kamila a František Francovi, jimž asi ve třech případech
„fušoval do řemesla“ i jejich jedenáctiletý syn Filip. Na pódiu však
nebyl za muzikanta, ale za krtka. Do samotných příprav her se pravidelně
zapojuje také většina kantorů, uklízečky i školník. Těch ostatních příznivců,
především z řad rodičů, je však mnohem víc.
Desatero
pohádek
Prvních
sedm pohádek z pera Karla Foltina, uvedených na scéně PĎĎ, se dočkalo
i své knižní podoby v klasické pevné vazbě a jejich přečtení určitě
není ztrátou času. Samotné vydání knihy je uzavřením jedné z kapitol
divadelního spolku na ptenské škole. V žádném případě to však
neznamená konec ptenského dětského divadelnictví. Vždyť už teď se začíná
pomaloučku formovat představení na příští rok a to dává tušit, že po
Naomi a Jaromírovi přijdou v příštích letech i hry další. A dost možná,
že ani knížka „Pohádky pro naše děti a děti našich dětí“ není
poslední, protože již dnes by se do dalšího vydání daly připsat tři nové
pohádky.