| Tkáčě |
|
|
Martina Jamborová |
Ročník 34 - číslo 20 |
Ze staročeské společnosti
TKÁČĚ
Pokud byste hádali, že pojmenování tkáčě
má něco společného s textilní výrobou, velmi byste se zmýlili.
Podstatné jméno středního rodu tkáčě
je totiž odvozeno od slovesa tkáti sě,
které znamená ,toulat se‘. Tkáčě
byl tedy člověk neusědlý na vlastní
nemovitosti, bez vlastního sídla, tulák. Řečeno slovy staročeské právní
knihy, na rozdíl od domovitých ľudí
"tkáčě ... svého nikdě nejmá domu ani sbožie, ledno tká sě,
... nenie zasědlý".
O knížeti Soběslavovi vypravuje Dalimilova
kronika, že neměl důvěru k potulným Němcům, a poté co dal jednomu uřezat
nos, se tkáčata české zemi vyhýbala: "Tkáčata
sě země české obíjiechu, neb sě knězě Soběslava stydiechu". Tkáčě
na společenském žebříčku skutečně nestálo vysoko, poněvadž zdůraňuje-li
Ondřej z Dubé ve Výkladu na právo zemské české, že jistá věc není
proveditelná pro žádného člověka, říká: "ižádný
člověk, počnúc od krále až do tkáčěte". Mohlo se ovšem přihodit
i šlechtici, že přišel o majetek a stalo se z něj tkáčě.
Když se s tkáčětem
někdo dostal do sporu, nebylo jednoduché se s ním soudit. Jak totiž
doručit předvolání k soudu, tzv. póhon,
člověku, který nemá žádné trvalé bydliště? Zpočátku se věc řešila
tak, že se póhon přečetl na trhu
ve městě, v jehož blízkosti se mělo tkáčě
zdržovat. Předpokládalo se, že ho někdo z návštěvníků trhu
upozorní. Takový póhon za tkáčě
nebyl pochopitelně moc účinný. V knihách půhonných jsou zaznamenány
formulace, že žalobce žalovaného "pohoní
... trhem za tkáčě" nebo "za
tkáčě a trhem". I když se později zjišťovalo, kde tkáčě skutečně bydlí, a doručoval se mu póhon tam, nikdy nebylo jisté, zda se tkáčě nesebere a jednoduše zase neuteče jinam. Pomineme-li
surové metody knížete Soběslava, musíme připustit, že společenská
nevole k potulným existencím měla zřejmě své důvody