| Kdo
víc vsadí, ten víc bere |
|
|
Ladislav Verecký |
Ročník 34 - číslo 20 |
aneb
Pravdivé příběhy
a jiné výmysly o Michalu Horáčkovi
Publicista
Ladislav Verecký se umí ptát. Partnery, kterým své otázky klade, si však
pečlivě vybírá. Tou základní podmínkou je, že to mezi ním a zpovídanou
osobností musí jiskřit. Tak je to i v případě knižního rozhovoru
Kdo víc vsadí, ten víc bere aneb Pravdivé
příběhy a jiné výmysly o Michalu Horáčkovi. Žurnalistu, podnikatele,
bookmakera a textaře Michala Horáčka (vzpomínáte ještě na jeho a Kocábovu
aktivitu Mosty v listopadu 1989?) Verecký nijak nešetří: obrací jej ze
všech stran, tu dává zaznít jeho sofistikovaným názorům, tu ho zase přinutí,
aby promluvil, jak mu zobák narost´. Knížku – rozhovor vydává
Nakladatelství Lidové noviny.
Jak
vypadalo vaše dětství mimo rodinu? Traduje se, že jste byl jedním z nejmladších
hazardních hráčů v Praze.
Pravda
je, že jsem to byl já, kdo na základní škole přesvědčil spolužáky, že
hrát čáru o desetníky nemá cenu. Pořádnej frajer hraje o koruny. A už v
osmnácti letech jsem byl bankéřem hazardních her, což byla rarita.
Jedno
po druhém. Jak se na vaši zálibu v hraní dívali pedagogové?
Od
sedmé třídy jsem měl snížené známky z chování. A už mnohem dřív
jsem porušoval etický kodex pionýra, vytištěný na straně dvě žákovské
knížky: konkrétně bod devět, kde stálo: pionýr nehraje o peníze. Však
jsem taky tuhle větu musel za trest opisovat, myslím tak pěttisíckrát.
Jedna učitelka mi zas do žákajdy dávala každou chvíli razítko, kde stálo:
Drze odmlouvá.
Kdo
hraje čáru o koruny, může prohrát docela dost peněz. Samozřejmě v tehdejších
školáckých poměrech. To jste měl tak veliké kapesné?
Tak
zaprvé: já jsem vyhrával. A zadruhé: peníze do hry jsem nikdy nebral z kapesného.
Ty jsem si vydělal sezonní prací. Sbíral jsem léčivé byliny – třeba
lipový květ v parcích. Sušil jsem ho po celém bytě. Vydával omamnou
vůni, ze které hrozně bolela hlava.
Ani
hráčský talent vám zřejmě nechyběl, když jste pořád vyhrával. Nebo
jste jenom měl takové štěstí?
Tak
moment. Na svoje výhry jsem tvrdě pracoval. Talent ani štěstí vám nesmějí
chybět, ale já jsem si navíc každý všední den přivstal a nejméně
hodinu před vyučováním trénoval. Házel jsem v parku na cíl korunou.
Ti největší kořeni tou dobou vrhali stylem „chleba“, tedy naplocho. Při
takovém hodu mince po dopadu ještě klouzala a hráč už nemohl kontrolovat,
kam to bude. Ti rafinovanější používali styl „vrtulka“; měli tak větší
naději, že peníz zůstane ležet tam, kam dopadl. To já, já jsem vynalezl
styl, jemuž jsem dal název, který se vžil, a sice „sekera“. Takto vržená
mince zůstala zpravidla po dopadu ležet jak přibitá. Všechny jsem v čáře
voříz – díky sekyře.
Promiňte,
ale vaše texty mají mnohem blíž k lyrice než k epice…
Jestli
já nedopadnu jako můj prastrýc Heyrovský.
Prosím?
Nebojte
se, nechci se s ním srovnávat. Jen mě tak napadlo, že ani on nikdy
nedokázal to, co chtěl. Když v mládí studoval v Londýně, dostal
jako vědecký úkol zjistit, proč kapka rtuti v určitém prostředí padá
po určité parabole. Celý život se na to pokoušel přijít, leč marně. Ten
jeho slavný polarograf -–to byl z jeho pohledu jen takový vedlejší
produkt toho zkoumání.