| Pařížanka u Pražského hradu |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 5 |
Pařížská
věž inženýra Eiffela stojí na břehu řeky Seiny a je vysoká 300 metrů.
Pražská rozhledna na Petříně je její téměř věrnou kopií měřící
sice jen 60 m, ale protože stojí na kopci, mohou se její návštěvníci
kochat pohledem na "hlavu království" a její okolí z výšky 197 m
nad Vltavou. Jak se tahle nejpopulárnější ze stovek českých a moravských
rozhleden ocitla nad Prahou a proč je své o málo starší francouzské příbuzné
tak podobná, o tom vypráví už stodeset let starý příběh.
Eiffelovka nad Seinou je památkou na Světovou výstavu pořádanou v hlavním
městě Francie roku 1889. Členové Klubu českých turistů, tehdy velmi
aktivního vlasteneckého spolku, se vypravili na výstavu zvláštním vlakem z
Prahy. Účastníci zájezdu si předem zaplatili cestu a předpokládané
pobytové výlohy. Nakonec se ukázalo, že vzhledem k hodnotě tehdejší
rakouské měny zbylo z této zálohy přes 1000 zlatých. Valná hromada klubu
se tehdy rozhodla peníze turistům nevracet, ale uložit je jako základ fondu
pro stavbu rozhledny na Petříně při příležitosti konání Jubilejní výstavy
v roce 1891. Projekt připravil inženýr Prášil, který pořizovací náklady
na postavení kovové věže spočítal na 32 000 zlatých. Neprodleně byl
ustaven Výbor pro stavbu rozhledny, který ovšem hned při svém prvním zasedání
usoudil, že už samotný výlet na Petřín je pro pražské měšťany
sportovním výkonem a rozhodl doplnit rozhlednu nejen výtahem, ale i lanovou
drahou, která turistům ušetří podstatnou část výšlapu na kopec.
28. dubna 1890 bylo založeno Družstvo rozhledny na Petříně, které během příštích
měsíců opatřovalo peníze, zatímco Českomoravská strojírna pracovala na
plánech. Předala je 15. ledna 1891 a 7. března dostala objednávku na výrobu
konstrukce vážící necelých 170 tun. 14. března vytyčili zeměměřiči
staveniště a o dva dny později tu bylo poprvé kopnuto do země. Stavba základů
a podzemních prostor pro kuchyni, záchody a strojovnu výtahu skončila 11. května,
což prý bylo na tehdejší dobu mimořádně dlouho (!). Již od dubna strojírna
dovážela na staveniště jednotlivé díly konstrukce, takže hned v den předání
základů se začalo s montáží. Ta trvala pouhých 53 dnů a pracovalo na ní
9 tesařů, 52 dělníků a 41 zámečníků. Do výšky 20 m se montovalo z dřevěného
lešení stojícího na zemi, výše pak z lešení ukotveného na již snýtované
části. Po montérech nastoupili lakýrníci, truhláři, sklenáři i čalouníci
a 20. srpna byla věž otevřena pro veřejnost.
Kromě dvou schodišť o 299
stupních, z nichž jedno sloužilo pro výstup a druhé pro sestup, mohli návštěvníci
prokázat svou odvahu použitím výtahu, jenž byl u nás naprostou novinkou a
projevem vynalézavosti konstruktérů. Jak uvedl dobový technický časopis: V
amerických městech, kde se staví domy až desetipatrové, jsou vytahovadla
denním zjevem a rovněž ve Francii a Německu se ve velkých ubytovacích
hostincích zavádějí pro větší pohodlí hostů. Elevátory jsou po většině
hydraulické, klec zvedá se tlakem vodním. Také na rozhledně byl tento způsob
vzat v úvahu, avšak bylo by nutno vyhloubiti do opukové skály šachtu
hlubokou 53 m, což bylo hlavní příčinou toho, že za hnací sílu byl
zvolen plynový motor. Ovládání pohybu klece jest věcí vcelku jednoduchou díky
dvojímu řemenovému spojení (k1 k 2 ). Přešinování řemenu děje se pákou
p. Má-li být klec uvedena do pohybu vzhůru, táhne konstruktér v kleci lano
zdola nahoru, je-li klec nahoře, zatáhne lano dolů a klec se také dolů ubírá.
Klec vytahovadla jest úplně temná, pročež je nutno neustále ji osvětlovati.
Petrolejová lampa průvanem zhasínala, proto zavedeno jest osvětlení
elektrické skrze akumulátory nabíjené plynovým motorem pomocí
dynamoelektrického stroje. Během prvního roku za 5217 jízd s 12 997 osobami
obnáší spotřeba plynu 5023 m3 . Dráha, kterou vytahovadlo vykonalo, rovná
se téměř vzdálenosti z Prahy do Budapešti.
Sto deset let stará petřínská dáma se na jaře po dvouleté péči novodobých
řemeslníků představí v obnovené kráse. Stejně jako každá jiná návštěva
postarší dámy v kosmetickém salonu to nebylo laciné. Uvést věž do původního
stavu podle staré dokumentace včetně výtahu a nýtů, respektive šroubů,
které jako nýty vypadají a musely se shánět v cizině, trvalo dva roky,
tedy pětkrát déle než ji postavit, a i při tom nejlichotivějším přepočtu
pro dnešní korunu to také pětkrát tolik než původní stavba stálo (55
milionů Kč).
Foto: Miroslav Martinovský a archiv autora