| Dva prstýnky na dně Rýna |  |
| Marcela Kolomacká |
Ročník 34 - číslo 4 |
Manželství
známého skladatele Roberta Schumanna s Clarou, rozenou Wieckovou, hodnotí většina
jejich životopisců jako poměrně šťastné soužití dvou lidí, kteří se
milovali, zplodili osm dětí a vzájemně si rozuměli. I když je potkaly dvě
velké životní rány - první byla smrt syna Emila v batolecím věku a druhou
byla těžká duševní choroba, která u skladatele naplno propukla v jeho čtyřiačtyřiceti
letech.
Poprvé se setkali na hudebním večírku, na němž Clara zahrála klavírní
trio a dostalo se jí všeobecného obdivu. Bylo jí tehdy devět let a její
otec ji často a rád předváděl coby "zázračné dítě". Clařin
otec Friedrich Wieck byl známým učitelem hudby, který si ovšem počínal
poněkud despoticky. Používal například přístroj, který nutil žáky držet
ruku ve správné poloze a není vyloučeno, že nemoc kloubů, která Claru v
pokročilejším věku trápila, měla svůj původ právě v této "zázračné"
pedagogické pomůcce.
Clara vzpomínala po celý život na chvíli, kdy Roberta na už zmíněném večírku
uviděla. Osmnáctiletý pohledný mladík udělal na malou slečnu velký
dojem, zatímco on si ji tehdy asi vůbec nevšiml. Měl totiž oči jen pro paní
domu, kterou byla Agnes Carusová. Dá se to vyčíst z deníku, do něhož si
zapisoval všechny své citové prožitky. Onoho večera si do něj zapsal, že
půjde do postele a bude snít o Agnes. Ten, kdo si myslí, že lidský život
je utkán ze setkání, která vlastně žádnými náhodami nejsou, a je plný
různých předzvěstí a znamení, by si v případě večírku u Carusových přišel
na své. Manžel paní Agnes byl totiž lékařem specializovaným na duševní
choroby. Na takové problémy, které později tak drasticky zasáhly do jejich
života, však tehdy Robert ani Clara samozřejmě vůbec nemysleli.
Schumann neudělal velký dojem jen na dceru, ale i na otce. Robert se totiž od
sedmi let učil hře na klavír. Když ho pan Wieck uslyšel hrát, nabídl mu,
že ho přijme mezi své žáky, čímž vlastně splnil velké přání
Schumannových rodičů. Wieckovi žáci bydleli v jeho domě, a tak se brzy
vytvořily podmínky k tomu, aby mezi Robertem a Clarou vznikly vřelé vztahy.
Mnoho let měly samozřejmě podobu lásky dívenky ke staršímu bratrovi - nic
jiného vzhledem k jejímu věku ani nepřicházelo v úvahu. Clara v té době
opravdu potřebovala někoho blízkého, její rodinná situace se nevyvíjela
právě nejlépe. Její matka několik let předtím opustila rodinu a odvedla s
sebou dvě nejmladší děti. To Claru pochopitelně citově poznamenalo stejně
jako další sňatek jejího otce.
Z lásky ke staršímu bratrovi se však pomalu ale jistě vyvíjel cit zcela
jiné povahy. Přísný pan Wieck si toho všiml v době, kdy bylo Claře asi
patnáct let a ihned zasáhl. Poslal dívku pod záminkou studia pryč a k
Schumannovi se začal chovat tak nepřátelsky, že se brzy odstěhoval.
Friedrichu Wieckovi se totiž jeho žák, jímž byl zprvu tak nadšen, přestal
docela líbit - a už vůbec se mu nezamlouval jako životní partner pro jeho
dceru. Povšiml si totiž jeho duševní lability a navíc se mu podařilo
zjistit, že Schumannova sestra je těžce duševně nemocná.
Nakonec se mu ovšem velký cit, který se mezi Clarou a Robertem postupně vyvíjel,
nepodařilo udolat. Je ale pravdou, že Robertovi jeho zamilovanost vůbec nepřekážela
v tom, aby v téže době intimně poznával jiné ženy. Podle poznámek v jeho
deníku lze soudit, že se dvěma z nich se seznámil a zřejmě i setkával přímo
v domě Wieckových. Jedna z nich byla pravděpodobně služka jménem Christel
a Schumann s ní udržoval několikaletý důvěrný vztah. Další dívka -
Ernestina von Fricken - byla stejně jako on Wieckovou žákyní. Lze se domnívat,
že v tomto vztahu mohly hrát úlohu i peníze, kterých se mladému hudebníkovi
věčně nedostávalo. Napřed se totiž s Ernestinou zasnoubil, čímž mladičkou
Claru velmi citově zasáhl, ale posléze, když zjistil, že se Ernestina
nestane bohatou dědičkou, zasnoubení zase zrušil.
Clařina a Robertova cesta k oltáři nebyla vůbec jednoduchá. Clařin otec se
urputně bránil, vyvolal dokonce soudní jednání, které mělo sňatku zabránit
v době, kdy dívka nebyla ještě plnoletá. Svatba se nakonec konala až v
roce 1840. O Schumannově citové labilitě však svědčí také skutečnost,
že i v předsvatebních dnech se objevují v jeho deníku poznámky o tom, že
pročítal dopisy od Ernestiny a plakal.
Šestnáctileté soužití s Clarou bylo plné lásky, i když skončilo
tragicky. Příznaky duševní choroby, které se zpočátku projevovaly jen
labilitou a depresivními stavy, se zhoršily natolik, že se skladatel pokusil
o sebevraždu skokem do Rýna. Byl proto hospitalizován v ústavu pro duševně
choré, kde strávil poslední dva roky svého života. Ještě předtím, než
se vrhl do ledové vody, hodil do ní svůj snubní prstýnek. Jak napověděl
dopis, který později Clara našla, nechtěl tím naznačit, že vztah s ní
pro něj končí, právě naopak. V dopise totiž psal, aby hodila i ona svůj
zlatý kroužek do Rýna - prý se tam určitě spojí.
Ilustrace: archiv autorky