| Železnice do divočiny |  |
| Jan Baltus |
Ročník 34 - číslo 4 |
Foto: autor
Není
pochyb o tom, že prvními obdivovateli "Zářících hor" byli
domorodí indiáni. Bílí dobyvatelé Nového světa o jejich existenci neměli
dlouho ani potuchy. Teprve po roce 1745 přinesli bílí lovci kožešin zvěsti
o neobyčejné záři ledu a mohutnosti skalních masivů vinoucích se Severní
Amerikou od severu k jihu, o Skalistých hrách. Dnes jsou právě tyto hory
jedněmi z nejnavštěvovanějších světových pohoří. Vděčí za to překvapivě
železnici, nejmasovějšímu dopravnímu prostředku 19. století.
Zpřístupnění kanadských Skalistých hor široké veřejnosti
začalo v roce 1882, kdy se kolejnice společnosti Canadian Pacific Railway
dotkly úpatí vrcholů a hlubokých údolí na západ od měst Calgary a
Edmonton. Tam, kde se dnes vine železniční trať a vedle ní i silnice, byla
v té době jen pravá drsná kanadská divočina. Oplývala jeleny vapiti,
druhem mnohem větším než je náš jelen evropský, medvědy černými a medvědy
grizly, bobry, a v divokých řekách bezpočtem pacifických lososů. Lesy byly
hluboké a rozmanité, háje jasanů a topolů střídaly porosty jedle
douglasky, smrky, zeravy a obrovské thůje. Pod nimi pak naleziště uhlí,
nerostů a ropy. Toto bohatství bránily miliardy komárů. Přesto se našlo
dost odvážných mužů, kteří touto divočinou razili cestu železnici.
Znamenalo to bezpočet jízd na koních do údolí, mapování, počítání
sklonů svahů a hledání průsmyků, jimiž by se železnice protáhla přes
kontinentální předěl. V této práci vynikal A.B. Rogers, železniční inženýr
ze Spojených států. Tradovalo se o něm, že je nezničitelný, ačkoliv se
živil jen fazolemi a žvýkacím tabákem. Dělníci mu říkali "Ďáblův
zvon". Možná i proto, že s neomylným instinktem vybíral pro trasu železnice
nejpříhodnější, i když někdy velmi riskantní cestu. Je nutné projet dráhu
mezi Calgary a pacifickým přístavem Vancouver, mezi nimiž se tyčí Skalisté
hory, pro železnici zdánlivě nepřekonatelná překážka, abychom pochopili,
do jakého dobrodružství se tehdejší stavitelé pustili. Je třeba projet průsmykem
Kopajícího koně ve výši 1800 metrů nad mořem a podél řeky stejného jména,
slavným Spirálovým tunelem, podzemní trasou železnice ve tvaru osmičky o délce
6 kilometrů a dolů do nížiny tratí se sklonem 4%, za hranicí povolených
hodnot pro normální železnici CPR, abychom se trochu vcítili do dobrodružství
dobývání kanadského západu.
Jedním z Rogersových mužů, kteří dávno před prvním kopáčem pročesávali
krajinu a trasovali budoucí násep železnice, byl i Tom Wilson. V srpnu 1882
tento muž tábořil s indiány na břehu řeky Bow. V dáli slyšel neustálé
dunění lavin. Indiáni mu řekli, že dunění přichází od "jezera s
malými rybami". Vypravil se tam a našel překrásnou scenerii skal pokrytých
sněhem nad smaragdovým jezerem. Dnes je krajina kolem jezera Lake Louise s údolím
Sedmi ledovců nad ním nejoblíbenější pohlednicí zasílanou ze Skalistých
hor.
Je neuvěřitelné, že tato část trati byla postavena během tří let, od
roku 1882 do roku 1885. Tehdy ještě bez Spirálního tunelu, který zmenšil
nevídaný sklon trati. Tento úsek byl také považován za nejnebezpečnější.
Přetopené lokomotivy vybuchovaly, i když byly řazeny po dvou před i za
soupravou. Právě tato okolnost přispěla k věhlasu Skalistých hor a rozvoji
turistiky.
Generálním ředitelem Canadian Pacific Raiway byl roku 1881 jmenován
Cornelius Van Horne s úkolem zahladit hrozivý schodek v původním rozpočtu
odvážné tratě. Jedním z opatření vedoucích k úsporám bylo nahrazení
drahých jídelních vozů v soupravách zastávkami s občerstvením před
nejhorším stoupáním u řeky Kopajícího koně. Tyto zastávky, zpočátku
jen ve Field, později i u Lake Louise a v Banff, se staly velmi oblíbené.
Cestující se usadili do připravených křesel a kochali se pohledem na
"Zářící hory". Čerstvé povětří a horské slunce vykouzlily
skutečný zázrak krásy. Ze skromných zastávek s občerstvením brzy vznikly
luxusní hotely a populární se staly i několikadenní zastávky v nich.
Dnešní pohled na obrovské hotely u Lake Louise či v Banff, kde byly navíc
zpřístupněny horké prameny, vzbuzuje trochu úsměv, ale náš příběh
pokračuje právě díky nim a jejich poměrně bohaté klientele. Nyní již
vicepresident společnosti CPR Van Horne se stal nejenom vášnivým zastáncem
vytvoření národních parků Banff, Yoho a Glacier National Parks v okolí
tratě, ale svoji myšlenku rozšířil i na organizovanou turistiku. Ze Švýcarska
pozval 30 horských vůdců, kteří nabízeli své služby. V roce 1897 přišel
první z nich, Peter Sarbach, a ujal se práce s vytrvalostí jeho národu
vlastní. Začalo období dobývání dosud neslezených vrcholů Skalistých
hor.
Je nesporné, že všechny tyto aktivity, původně určené jen k transportu
uhlí, rud a zboží z vnitrozemského státu Alberta na západní pobřeží
Kanady, přinesly i další ovoce. Tisíce návštěvníků podpořily myšlenku
ochrany zdejší přírody, zatímco jiní přecházeli další průsmyky a
pronikali do dosud nepoznaných koutů země. Byla to však především železnice,
která otevřela cestu ke krásám hor pro všechny.
Vyhlídkový vlak plný turistů se proplétá údolím řeky
Frazier na východ od Vancouveru do podhůří Skalistých hor.
Vlak v průsmyku Kopajícího koně, nevyšším bodě
Canadian Pacific Railway.