| Střípek pomoci |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 4 |
Navzdory známým tezím o psychické deprivaci dětí, ke
které dochází v důsledku dlouhodobého pobytu v dysfunkční rodině či v
ústavu, byla a zatím je nejrozšířenější formou péče státu o ohrožené
děti ústavní výchova či výchovné opatření (dohled). Podle údajů
ministerstva školství vzrostl počet dětských domovů v období let
1994-2000 o dvacet pět a ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že v letech
1998-2000 se počty nařízených ústavních výchov a výchovných opatření
soudem u dětí ve věku od 13 do 15 let neustále zvyšují.
V praxi často dochází buď k tzv. zanedbávání péče o děti, nebo k
jejich odebrání do ústavní výchovy bez předchozí adekvátní pomoci rodině,
která by tomuto aktu mohla včas a účinně zabránit.
Jako reakce na institucionalizaci péče o sociálně ohrožené děti a fakt,
že dosud neexistují uspokojivé sociální služby, které by odvrátily
riziko opakovaného sociálního selhávání rodičů, vznikl před čtyřmi
lety v občanském sdružení STŘEP (Středisko pomoci dětem a rodinám)
projekt Doprovázení rodin jako alternativa k umisťování dětí mimo domov.
Ředitelka sdružení Věra Bechyňová při jeho nedávném vyhodnocení
konstatovala, že jedním ze základních problémů při nařízeném výchovném
opatření - soudním dohledu je skutečnost, že není doplněn vhodnou sociální
službou, která by reagovala na příčiny situace v rodině a posilovala
zodpovědnost za změnu u všech jejích členů. Posláním sdružení STŘEP
je poskytovat a rozšiřovat sociální služby ohroženým rodinám, učit je základním
sociálním dovednostem a podílet se ve spolupráci s odpovědnými orgány na
legislativních úpravách sociální politiky. Cílem projektu bylo odstranění
problémové situace v rodině, nácvik nových strategií chování, odvrácení
možného odebrání dítěte z rodiny nebo pomoc při jeho návratu z dětského
domova.
Paní P., matka tří dcer (desetileté, dvouleté a roční), neměla kde
bydlet. Ze svého trvalého bydliště, které sdílela se svou příbuznou,
byla vystěhována pro neplacení nájemného. Peníze totiž odevzdávala své
příbuzné, ta je však majiteli nedávala. Neměla české státní občanství,
proto nepobírala dávky státní sociální podpory. Nejstarší dcera byla umístěna
do dětského domova mimo Prahu, mladší dcery do kojeneckého ústavu v Praze.
Na STŘEP se obrátila před narozením čtvrtého dítěte. Po porodu se ji
podařilo - ve spolupráci s Výborem dobré vůle O. Havlové - ubytovat v
azylovém domě Kolpingovo dílo, záhy bylo vyřízeno i české občanství.
STŘEP musel intervenovat, aby prostřední dcerka zůstala i nadále v pražském
kojeneckém ústavu a nebyla umístěna do domova mimo Prahu, protože dojíždět
za dětmi na tři různá místa by bylo pro matku neúnosné. Paní P. si
pravidelně brala děti na víkendy, svátky a prázdniny. Sdružení jí
pomohlo najít sponzora, který dětem přispíval na potraviny, protože paní
P. nepobírala žádné sociální dávky, jelikož její děti měly nařízenou
ústavní výchovu. Nakonec dostala přidělený byt nižší kategorie, ústavní
výchova byla zrušena a děti se mohly vrátit k matce zpět.