| Jiří Rod: Na diváky se usmívám rád |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 4 |
Foto: Miroslav Martinovský
Moderátora
televize Prima Jiřího Roda jsem viděla poprvé "živého" na
mnichovském letišti. Bolel ho zub a vypadal velmi nepřístupně. V dalších
hodinách a dnech jsem však zjistila, že svou tváří hráče pokeru jen
klame. Nadával, když nás na horských cestách Chorvatska bolely nohy, dělal
si legraci ze svého kolegy Jiřího Borovce a laškoval s čerstvě zamilovanou
kolegyní… A suše komentoval zvláštnůstky ostatních evropských novinářů,
se kterými jsme byli ve skupině hostů organizace Unesco, která se ujala
obnovy válkou zničených chorvatských památek. Když jsme se s Jirkou viděli
naposledy, tekla mu krev z nosu. Přísahal, že to není z rozhovoru se mnou,
ale z rýmy.
X Je vůbec něco, co jsi na sebe ještě neřekl?
Ty se klidně se ptej, na co chceš.
X Co jsi dělal před tím, než ses objevil na obrazovce
Primy?
Vystudoval jsem pedagogickou fakultu a stal se panem učitelem na prvním
stupni. Opravdu jsem to chtěl dělat, to nebylo z nouze, že bych se nedostal
na jinou fakultu. Děti byly bezvadné, kolegové taky, škola fajn, ale učil
jsem jenom dva měsíce a odešel jsem. Peněz bylo opravdu zoufale málo. Moc mě
mrzelo, že jsem musel utéct.
X Našel sis další tak dobrodružné povolání?
Ještě lepší! Stal jsem se krupiérem ve velkém pražském kasinu. To bylo
krátce po revoluci. Dostal jsem nabídku, prošel kamerovými zkouškami a pak
jsem absolvoval několikatýdenní školení. Vydržel jsem tam dva a půl roku
- většinu té doby jsem ale pracoval jako zástupce ředitele, u stolu jako
krupiér jsem byl pouhé čtyři měsíce.
X Co dělá krupiér?
Přijímá sázky a vede hru u stolu. To znamená, že musí nejen znát
pravidla hry a počítat, ale také být rychlý a neustále ve střehu. Kromě
krupiéra sleduje z vysoké židličky u stolu hru ještě další zaměstnanec
kasina, inspektor, který dohlíží, aby hra byla čistá. Z obou stran.
X Jsi hráčem?
V "našem" kasinu jsem nikdy nehrál. To ostatně zaměstnanci nesmějí.
Ale služebně jsem jezdil s jeho tureckým manažerem po Praze a sledoval, jak
hraje on. Sám jsem hrál jen jednou v životě, vyhrál jsem zhruba pět set
korun a odešel jsem od stolu. To je opravdové hráčské umění: odejít, když
vyhráváš…
X Dá se v herně zbohatnout?
Jsem přesvědčený že ano - ale musíš jít včas pryč! Jenže člověk je
nenasytný a chce pořád víc a víc a pak se štěstěna obrátí. Bylo to zajímavé
zaměstnání, ale pro mne určitě ne na celý život.
X V kasinu tě objevila televize?
Tak by to mohlo být ve filmu, ale nebylo… V kasinu jsem skončil a pak jsem
rok dělal na tiskovém oddělení policejního prezídia. Tenkrát jsme měli
pracoviště v Dykově ulici, kde byl také Český rozhlas a tam jsme připravovali
zpravodajství. Jednou za námi přišli pánové Holubec a Honys, kteří se
zajímali, jaké informace jim můžeme nabídnout. Padl jsem jim do oka a oni mě
pozvali na kamerové zkoušky. Tak začala moje kariéra v televizi. Takže
tohle je moje třetí dobrodružné zaměstnání. Jsem tady služebně jedním
z nejstarších, začínali jsme v Paláci kultury na Pankráci, pak jsme se stěhovali
sem do Libně. …
X Jsi moderátorem nejsledovanějšího pořadu Primy - nedělního
pásma zajímavých zahraničních dokumentů Svět 2001…
Nejen toho, moderuji také regionální zpravodajství a se Štěpánkou
Duchkovou a Danem Takáčem se střídáme v publicistickém pořadu K věci! Ve
Světě se objevujeme také dva - s Janem Kudláčkem.
X Jak získáváte reportáže z ciziny?
Většinou přebíráme zpravodajství zahraniční agentury APTN. Překládáme
komentář, doplňujeme ho nebo napíšeme úplně nový, obrazový materiál
sestřiháme na požadovanou stopáž. Je však samozřejmé, že většina z nás,
kdo vyjedeme ven, tak natáčí. Jedeš na dovolenou do Brazílie? Fajn, zkus
tam něco natočit! Když to bude dobré, vezmeme to! Když tehdy mě a Jirku
Borovce pozvalo UNESCO do Chorvatska, přivezli jsme spoustu materiálu. Ono
taky bylo co točit - tam, kde před několika málo lety prošla válka, už
bylo právě díky UNESCO hodně architektonických památek rekonstruováno.
Vzpomeň si, jak krásný byl pohled na nové střechy Dubrovníku - všechny pálené
tašky měly stejný barevný odstín, prastará kašna u pevnostní zdi už
byla taky opravená. To nám chtělo UNESCO ukázat - proč vůbec existuje…
X Vypadáš jako mladý muž, kterého by každá žena ráda
přijala do rodiny jako zetě. Ale jsi starý mládenec…
Nejsem starý a nejsem mládenec. Je mi teprve třiatřicet a na založení
rodiny zatím nemyslím. Oženit se totiž umí každý blbec, ale je už složitější
se postarat o to, aby žena a děti měly dobré životní podmínky. To si
velmi silně uvědomuji, protože jsem vyrostl v rodině, která dodnes pevně
drží při sobě - rodiče, sestra se svojí rodinou a já. Samozřejmě s nimi
netrávím všechen volný čas, ale třeba na Štědrý večer musím být s
rodiči, protože by to jinak za nic nestálo. Musíme - ne, máme, protože my
nic nemusíme - stromeček a kapra se salátem a prožíváme tradiční Vánoce.
X Silvestra taky?
To vůbec! Já nesnáším organizované veselí! Pamatuješ si, jak jsme jako
první odcházeli v Chorvatsku z večírku na rozloučenou? To není v tom, že
bych neměl rád legraci, ale neumím ji prožívat na rozkaz! Já se umím smát
celý rok a tak mi nevadí, když na Silvestra sloužím. Klidně jsem byl v
kasinu, bez problémů beru službu i v televizi.
X Tvůj
smysl pro humor je ovšem někdy infarktový…
Není, protože určité věci si dovolím jen vůči Štěpánce Duchkové. S
tou jsme se opravdu sešli! Stane se jen vzácně, že si jsou cizí lidé stejně
blízcí, jako sourozenci. Štěpánka umí neskutečně vyhrocovat perfektně
vymyšlené situace - najednou se se mnou začne hádat, že jsem nepřišel na
naši svatbu. Samozřejmě se otevřou všechny dveře na chodbě a kolegové
poslouchají. Nebo křičí, že jí nechci koupit auto. Nebo že jsem se
zpozdil s alimenty. Oplácím jí stejně… Máme stejný smysl pro absurdní
humor a užíváme si, když je u našich výstupů hodně diváků.
X Je to ještě legrace, když někomu nacpeš do tašky červy?
To byla nádhera… Štěpánka si přivezla od maminky krabičky s jídlem. Když
je chtěla dát do ledničky, tak zjistila, že po víčkách lezou červíci.
Celá rozčilená volala domů, její maminka vyházela špajz, všechno prohlédla,
všechno umyla… Ty červíky jsem koupil ve Zverimexu.
X Budeš někdy hledat další dobrodružné povolání?
Ve chvíli, kdy zjistím, že už profesionálně nerostu. Zatím je pořád co
vymýšlet a o čem přemýšlet. Třeba o tom, že mi dělá problémy se usmívat,
když mě někdo fotí. Podívej se, jak je pan Martinovský nesvůj! Zatímco
usmívat se do kamery - s tím problémy nemám. Usmívám se totiž na naše
diváky! Navíc: práce v Primě není jen o práci, ale také hodně o kamarádství.
Je nás tady oproti jiným televizím málo, ale zato jsme opravdu rodinná
televize. My si na ni nehrajeme, my jí jsme.