| Za Donem Boskem do Kobylis |  |
| Miloslav Havelka |
Ročník 34 - číslo 3 |
Cesty Prozřetelnosti
bývají nevyzpytatelné. I když od samotného prvopočátku jasně ví, jak s
námi naloží, přesto nás nechá dělat věci, které bychom vůbec dělat
nemuseli. Aby nám nakonec ukázala, že to důležité pro nás se nachází úplně
někde jinde, než jsme dosud hledali. A tak stále jdeme a hledáme. Cestou
odkládáme nepotřebné věci, abychom nakonec zjistili, že právě bez nich
se neobejdeme.
Při pohledu z okna je Praha jako na dlani. Ne každý se může
na věci dívat z takového nadhledu. To se nepoštěstí každému. Jedním z
vyvolených je čtyřiatřicetiletý kněz Antonín Nevola SDB (Salesián Dona
Boska), ředitel Salesiánského střediska mládeže v Praze-Kobylisích. Stále
nám vnucovali, že jsme salesiánský ústav, ale my jim říkali, že ústav
je v Bohnicích nebo v Kroměříži. My jsme salesiánský dům, říká s úsměvem
ředitel Nevola.
Jako každý správný Pražák přišel z Moravy. Narodil se ve Zlíně (tehdy
Gottwaldově) a prvních pár let svého života prožil se svými rodiči u dědy
v malé vesničce Držková v Hostýnských vrších. Děda mu vyprávěl o
salesiánech, u nichž přespával při cestách na Hanou. Možná tehdy začalo
klíčit jeho pozdější rozhodnutí. Život ale šel dál a snad kromě pobytů
na tzv. "chaloupkách" (ilegální prázdninové pobyty organizované
salesiány za totality, které se pořádají dodnes, ovšem už v odlišných
podmínkách) vše nasvědčovalo tomu, že svůj život spojí s železnicí.
Jeho další plány ovlivnil Listopad 1989. Rozhodnutí stát se výpravčím
vzalo za své a po krátké brigádě v cihelně vstoupil do nově otevřeného
salesiánského noviciátu v Hodoňovicích u Bašky nedaleko Frýdku-Místku. S
touto myšlenkou jsem si pohrával už dřív a začal jsem pro to i něco dělat.
Přišel na to ale náš kostelník, a tak jsem si řekl, že bych to měl oznámit
doma dřív, než s tím přijde někdo cizí, přibližuje s úsměvem okamžiky
svého odchodu Antonín Nevola.
Po ročním setrvání v noviciátu zamířil v roce 1991 do Prahy. V kobyliské
oratoři pomáhal už při studiích a po kněžském svěcení v roce 1998 se
stal ředitelem Salesiánského střediska mládeže Praha-Kobylisy. Ač téměř
třetinu života prožil v Praze, je stále Moravákem. Sám o sobě říká: Mé
bývalé lásky jsou dnes šťastně vdané a já jsem šťastně salesiánem!
Své působení v Kobylisích nepovažuje za definitivní, ale o tom, kam ho
zavede šíření myšlenky salesiánské kongregace, zatím neuvažuje. Až
nastane čas, tak se sbalím a půjdu. Bez ohledu na to, jak se s tím vyrovnám
vnitřně, říká člověk a kněz Antonín Nevola.
Dům v Kobylisích s kaplí
sv. Terezičky a přilehlým sportovním areálem byl postaven těsně před II.
světovou válkou zásluhou pozdějšího litoměřického biskupa ThDr. Štěpána
Trochty. Od počátku nesl název "Salesiánský chlapecký domov ThDr.
Karla kardinála Kašpara". Po válce k němu přibylo ještě velké
divadlo, později známé jako Klicperovo. Kromě chlapeckého internátu byl i
domovem dětí osamělých matek a sirotků. Jeho dnešní podoba pranic nepřipomíná
chladný dech klášterních zdí. Ač jediným viditelným zásahem do původního
stavu budovy je prosklená kopule výtahové strojovny na střeše, vnitřek
budovy se během rekonstrukce změnil k nepoznání. Přestaven byl i sportovní
areál. Nové vybavení kluboven a hřišť ho zcela proměnilo.
Ale to všechno zde nevzniklo a dál nevzniká pouze samoúčelně. Od začátku
90. let se Salesiánské středisko mládeže vrátilo k původní myšlence práce
s mládeží se zaměřením na rizikové skupiny. Když se ohlédnu na ta léta
zpět, zvlášť do doby, kdy jsme začínali, dává mi to naději. S těmi
prvními to byl trochu kříž. Mnohokrát se stalo, že jsme museli někoho
doslova vyhodit, protože jeho chování bylo neúnosné. A přesto přišel i příště
a v klidu jsme si to vyříkali. Potíž byla v tom, že děti ulice se nemínily
podrobit jakémukoliv řádu, a bylo problémem s nimi vyjít. Nechtěli jsme je
převychovávat a nemáme to v plánu ani dnes. Chtěli jsme a chceme je jen
zaujmout či zaměstnat natolik, aby samy zjistily, že je to lepší, než
potloukání po ulicích a dělání lumpáren. Získávání prvních zkušeností,
vlastně ta průkopnická doba, to všechno je i nás hodně poznamenalo. Teprve
postupně jsme přicházeli věcem na kloub a další příchozí se snáze přizpůsobovali.
Dnes jsou z nich dospělí chlapi a mnozí se k nám vracejí, třeba pronajmout
si tenisový kurt. Snad je to i naše zásluha, že jsme jim tenkrát začali
nabízet něco, co je odklonilo od nastoupené cesty k potenciální kriminalitě,
a nemuseli se poflakovat po ulicích, vykrádat auta a všelijak shánět peníze
na cigarety, alkohol, automaty a možná i drogy, říká salesiánský ředitel
Antonín Nevola.
Foto: Miroslav Martinovský