| Plechová kavalerie |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 3 |
Kdyby platnéři a zbrojíři
měli přiznat barvu, nakonec by za praotce svého řemesla museli uznat obrněná
zvířata jako jsou želvy, luskouni nebo v minulém čísle představení pásovci.
Jejich krunýře odolávající zubům a drápům šelem jsou vlastně totéž,
jako zbroj vojáků, která má své nositele chránit proti bodným a sečným
zbraním nepřítele. Na rozdíl od zvířat si je ale vojáci museli vyrábět
nebo draze platit.
Už na počátku 13. století psal Hartman von Aue : Kdo do dvanácti let zůstane
ve škole a
neumí jezdit na koni, hodí se pouze k tomu, aby byl mnichem. Ovládat tehdejší
zbraně a nosit těžkou zbroj při výcviku, turnajích i v boji předpokládalo
dokonalý výcvik a pěstování těla už od dětského věku. Důkladná zbroj
byla také velmi nákladná, stála tolik, co celá ves i s polnostmi. Zato
poskytovala účinnou ochranu nejen před zbraněmi, ale i před úrazem, jak svědčí
kupříkladu záznam kronikáře o účinkování krále Jana Lucemburského na
turnaji pořádaném 24. února 1321 na pražském Staroměstském rynku:... těžce
spadl z koně, a když se dlouho válel v převelikém blátě a byl krvavě pošlapán
nohama koní, byl konečně vytažen ze zástupu takřka polomrtev se zablácenou
zbrojí a úplně zohaveným oděvem. Nemít brnění, dopadl by bojechtivý
panovník asi mnohem hůř.
Koženým oděvem vyztuženým dřevěnými destičkami se chránili už lovci v
době kamenné. Plátové vojenské brnění zavedli Číňané v podobě
bronzových plátků několik století před Římany. Římská jízda nosila
nejprve drátěné košile, pak šupinatou zbroj zvanou lorika a teprve za časů
císaře Tiberia, tedy v prvních desetiletích našeho letopočtu, začali vojáci
římských legií používat brnění složené z jednotlivých kovových plátů.
V tomto případě tedy úplně neplatí oblíbené rčení, že už staří Římané.
Dva takové kompletní pancíře se našly v roce 1964 v Anglii. Jednotlivé díly
tohoto brnění byly spojeny koženými řemeny, podobně jako má svůj krunýř
uspořádán např. pásovec. Na rozdíl od zvířete, jež nepříteli
nastavuje hřbet, ale pláty kryly především prsa bojovníka. V té době důstojníci
dbali na pečlivou údržbu kovové zbroje. V pokynech se doslova nařizuje, že
zbroj se musí lesknout, aby třpyt zbraní naháněl nepříteli strach. V jistých
případech ale naopak velitelé přikázali lesklé části výstroje zamazat
blátem a zakrýt trávou, aby se přesun jednotek mohl provést nepozorovaně.
Kompletní zbroj vážila ve
středověku 30 - 40 kilogramů. Za pocit bezpečí platil bojovník sníženou
pohyblivostí, na koně museli plně vystrojeného rytíře zvedat zbrojnoši
kladkostrojem a pokud v boji nebo na turnaji z koně spadl, stal se snadnou obětí
pěšáků, protože se sám nedokázal ani postavit na nohy. Přelomem v
konstrukci brnění byla třicetiletá válka. Proti palným zbraním už nebyl
ani sebetlustší plech dostatečnou ochranou, a tak se plátové brnění změnilo
na tvarované pancíře (kyrysy), které sice také neodolaly přímému zásahu,
ale mnohá kulka nebo úder šavlí po nich sklouzla. Kyrysy vydržely ve výzbroji
armád až do poloviny 19. století.
Po zhruba stoleté přestávce, kdy bylo brnění považováno za zbytečnost,
se úroveň odolnosti materiálů používaných na výrobu zbroje znovu přiblížila
účinnosti běžných palných zbraní. Zejména keramické tkaniny a destičky
umožnily vybavit pěšáky znovu účinným a lehkým brněním v podobě neprůstřelných
vest. Zdaleka ale nejsou tak všemocné, jak by se z nezranitelnosti hrdinů akčních
filmů zdálo. I když terorista nebo voják nepřátelské strany respektuje zákaz
použití průrazných střel a i když kulka ochranným oblečením nepronikne,
hlavním účinkem vystřelené kulky je její pohybová energie. Neprůstřelná
vesta ji sice zastaví, ale o to větší úder dostaneme. Takže toto novodobé
brnění sice odolá, ale zasažený voják nebo policista to odnese přinejmenším
zlomeným žebrem, bezvědomím nebo vnitřním zraněním. Vesta nevesta - pořádná
rána kladivem je proti zásahu kulkou ze střelné zbraně pouhým komářím
kousnutím.
Rudolf Baudis