| Učitelé tance |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 3 |
Foto: Miroslav Martinovský, archiv
V životě
nejedné rodiny s dospívajícím dítětem, zvláště je-li oním potomkem
dívka, nastane mnohdy určité období, kdy se jeden den, ačkoli to není neděle,
přestane podobat ostatním dnům v týdnu. V onom dni propuká pravidelně už
od časného odpoledne v domácnosti neobvyklý shon a maminka s dcerou zaberou
koupelnu i další strategickou místnůstku v bytě, kam mají ostatní,
zejména mužští rodinní příslušníci, na celý půlden zapovězen přístup.
Zároveň začne sháňka po nezbytných proprietách, které ovšem podle
zákona schválnosti právě nejsou k nalezení: tu chybí náušnice, punčochy
nebo rtěnka. Co je příčinou tohoto zmatku? Inu, jde se do tanečních.
Martin Dejdar exceloval ve filmu Učitel tance, ale ten příběh byl spíše o
problémech a vztazích nevyléčitelně nemocných než o profesi hlavní
postavy. Jak tedy učitelé tance žijí? Poznáte je už při běžném
setkání na ulici podle rovného držení těla a také podle toho, že i při
chůzi nakračují, jakoby tančili. S předsedou profesního sdružení SUTAP
ing. Miroslavem Brožovským jsme se setkali v tělocvičně jedné prosecké školy
a poznali ho mezi ostatními tanečníky také na první pohled. I když šlo
jen o trénink, byl oblečen jako ze škatulky, stejně jako jeho půvabná taneční
partnerka Veronika Velíšková. Než si na nás udělal v přestávce tréninku
čas, pokusil jsem si vzpomenout, co vlastně o tanci.
Obřadní tance za zvuků bubnů a kostěnných píšťal provozovali zřejmě už
lidé doby kamenné, jak dokládají nástěnné jeskynní kresby. Nejstarší
písemnou zprávou o tanci u nás je Kosmova zmínka z roku 1092 o tom, že kníže
Břetislav byl při návratu z vítězné válečné výpravy uvítán hudbou a
tancem. Ve středověku sice církev tanci nepřála, protože ho považovala za
pohanský přežitek, ale už ve 14. století vznikly první cechovní tance
bednářů s obručemi, nožířů s meči či soukeníků s praporci. Některé
z nich dokonce jako cechovní výsadu schválil Karel IV. Tanci už v té době
vyučovali taneční mistři, obvykle cizinci. Na rozdíl od dnešních
diskoték, které jsou provozovány v duchu i jazyce cizokrajném, měly taneční
zábavy v devatenáctém století především význam národní a buditelský.
Na veřejných bálech i soukromých tanečních večírcích se scházeli
vlastenci, aby holdovali českým tancům, zpěvu a recitaci.
V 15. století se kronikáři zmiňují o tanci lidovém, což prý jsou divoké
skoky a nejapné a bezuzdné posunky, ale za krále Ladislava byla v Praze na
Starém městě zřízena zvláštní ohrada k tancování a dokonce i tanc-haus
čili vyvýšené taneční podium na Staroměstském náměstí. V 16. a 17.
století už taneční mistři čili "skočotačníci" vyučovali při
tanci i způsobům, jak se elegantně šatit, jak vyšlapovat, šňupat a dvorně
přidržovat brýle a měli také svůj cech čili řemeslnický pořádek.
Dnešní profesionální učitelé tance mají podobné organizace hned dvě. Obě
taneční sdružení mají nejen stejné cíle a zásady, ale i společného předchůdce
v Klubu tanečních mistrů v Království českém, který byl založen již v
roce 1895. SUT se sídlem v Karlových Varech sdružuje především mimopražské
členy, kterých má kolem devadesáti členů. SUTAP (Svaz učitelů tance
Praha) je odborným občanským sdružením tanečních mistrů a jejich
spolupracovníků, jehož hlavním posláním je pečovat o rozvoj společenského
tance, společenské výchovy a zábavy. Vydává odborné publikace, organizuje
školení a semináře, doporučuje vydávání živnostenských listů, pořádá
taneční kurzy a plesy, vydává zpravodaj. K jeho činnosti patří i pořádání
soutěží neregistrovaných amatérských tanečních párů rozdělených
podle věku na tzv. hobby kategorie. Jak nám ing. Brožovský řekl, řádným
členem svazu se může stát jen učitel či učitelka společenského tance s
příslušným vzděláním.
Taneční sice nejsou lacinou záležitostí - zejména pro dívky, které na
rozdíl od chlapců potřebují, jak diktují dobré mravy několikery šaty i
střevíčky. Společenský styk patří i k podnikatelským aktivitám a taneční
tak patří ke kvalifikaci moderního úspěšného člověka. Nepoměr
kurzovného mezi chlapci a dívkami je tradicí už od první republiky. Menší
zájem chlapců o taneční vede k jejich zvýhodňování. Zaplatí polovinu i
méně než dívky. Přitom jaksi k mentalitě chlapců patří i to, že tu a
tam nějakou tu lekci vynechají, takže se občas stane, že je nedostatek tanečníků.
Dnes se cena tanečních pohybuje kolem tří až pěti tisíc. Ceny se zvyšují
úměrně nákladům, brání se majitelé tanečních škol.
Sám mám původně technické vzdělání a pracoval jsem jako vývojový
konstruktér v ČKD, ale jako absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka se od
roku 1992 věnuji sedm dnů v týdnu a několik hodin denně jen tanci jako taneční
mistr, trenér sportovních tanečních párů i aktivní tanečník. Ve svých
dvaačtyřiceti letech soutěžím s tanečními páry o generaci mladšími a
naše výsledky jsou více než uspokojující. Nestává se nám totiž , že
bychom skončili v druhé polovině soutěžních párů.
Zatančíte si někdy s vlastní manželkou?
Naposledy minulý týden na plese našich tanečních kurzů, ale jinak jen zřídkakdy,
je totiž na mateřské dovolené. Manželka je taky tancmajstr, každý vedeme
své taneční kurzy.
Když jsme trénující taneční páry pozorovali, zdál se nám jejich pohyb a
soulad s hudbou dokonalý. Ne tak tanečnímu mistrovi.
Ti dva mladí lidé, které sledujete, by si sice asi odnesli z nějaké
vesnické tancovačky cenu za nejlepší taneční pár, ale ve sportovním
tanci jsou to začátečníci. Partnerka se na tanečníka příliš zavěšuje,
snižuje mu tím těžiště. Parner chybuje v držení těla, má tuhá ramena,
kdyby se měli společně vyhnout jinému páru, došlo by k narušení rytmu
nebo dokonce ke srážce. Partner je málo dominantní, chvílemi to vypadá, že
se nechává vést. Ta elegance na soutěžním parketu je podmíněna stovkami
hodin dřiny a propocených triček.
Je tanec sport nebo umění?
Na pomezí, i když naší disciplině říkáme sportovní tanec. Co se týče
fyzické námahy, jde o výkony srovnatelné s každýn sportem, co se týče
provedení, pak jde spíš o umění. Můžete si vybrat.
Těsný kontakt těl a úsporné oblečení (u partnerek) navozuje otázku: Je
mezi tanečníky pravidlem i intimní vztah?
Většinou je tomu naopak. Výjimkou jsou samozřejmě manželské páry, ale
obvyklejším případem je, že tanečníci mají své osobní vztahy mimo
parket. Ale i mezi páry tady vám můžu ukázat několik tanečníků, kteří
k sobě v civilním životě patří, ale v klubu mají každý jiného
partnera. Skoro by se chtělo říci, že se navzájem kontrolují. Prostě je
celkem obvyklé, že co do tanečního naturelu si často vyhovují jiné
individuality než v osobním životě. Někdo je temperamentnější, jiný zas
elegantnější či jeho přednost je v projevu, další se vyžívá v
precizním provedení jednotlivých figur.
Naše česká taneční jsou jakási středoevropská specialita. Jde vlastně o
jakousi krojovou kolektivní záležitost spojenou s kurzem společenské
výchovy, včetně tradičních promenád a přítomnosti gardedám. Bylo by určitě
škoda, kdyby taneční v této podobě měly zaniknout a dostat se do podoby,
kdy si jednotlivci v texaskách zaplatí jednu či dvě lekce za účelem naučit
se jeden tanec, jak se to dělá třeba v zámoří. Přimlouvám se za to, že
i když jsou taneční čím dál dražší, měly by patřit k základnímu vzdělání,
protože jde o investici do budoucnosti.
Kromě tanečních kurzů pro začátečníky i pokročilé, čili oněch tradičních
"tanečních" vedu i taneční školu sportovního tance, momentálně
asi sto párů. Připravujeme i skupinová taneční vystoupení k různým příležitostem
jako předtančení nebo program na různých oslavách atp. A samozřejmě
také s partnerkou trénujeme pod dohledem mistra Dobromila Nováčka. Zdraví
mi zatím slouží a tak ještě pár let nemíním soutěžní parket opustit.
Zajímavým úkolem je pro nás i vyučování na zdejší základní škole,
kde děti mají možnost zvolit si známkovaný předmět tanec a společenská
výchova.
Foto: Miroslav Martinovský a SUTAP