| Toman. Tomeš. Tůma |  |
| Vladimír Mates |
Ročník 34 - číslo 3 |
Výpravy za jmény
"Souvisí naše jméno Toman s německým -man, o jehož funkci jste se
na těchto "výpravách" uz několikrát zmiňoval?" (J.
Tomanová, Jihlava)
Nesouvisí. Přestože první jméno v dnešním titulku tak
může někomu připadat a znít docela cize. Jeho původ také cizí je: Toman,
Tomek, Tomeš, ale i Tůma a řada dalších variant tohoto příjmení patří
k těm, která byla odvozena tím nejčastějším způsobem, tj. od křestních
jmen. V našem případě byl oním základem biblický Tomáš. Na téhle podobě
by asi mnozí čtenáři nic nečeského neshledávali. A přece je jeho prapůvod
od nás vzdálen více než dva tisíce let - to pokud jde o čas - a mnoho tisíc
kilometrů - pokud se jedná o místo zrodu.
V různých pramenech se můžeme dočíst, že je to jméno hebrejské, jiní
poukazují na syrské obecné (s malým písmenem na začátku) tóma. M.
Knappová na ještě starší aramejské téomá.
V čem ovšem panuje shoda, je původní význam tohoto výrazu: dvojče. Římané,
jejichž říše sahala až sem na Východ, si tento pojem přizpůsobili,
polatinštili. Pokud jde o jméno, do podoby Thomas (stejně u Němců, Angličanů
a Francouzů). Řekové, kteří se zde vyskytovali jako kolonisté, sáhli k překladu
do svého jazyka. Dvojče u nich bylo didymos. My, jak je teď každému jasné,
jsme vyšli z latinského tvaru a nikoliv z řeckého (jako tomu bylo třeba u
Jana (<Ioannés).
Tomáš je nejčastěji spojován s adjektivem nevěřící. Podle Bible nechtěl
uvěřit, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Teprve když vložil své prsty
do jeho ran, byl přesvědčen. Dí jemu Ježíš: žes mne uviděl, Tomáši,
uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. (J 20, 24).
Pochybování se ale nechápe jako něco pouze negativního.Vyžaduje totiž
argument, důkaz. O všem pochybuji, pravil dávný filozof. A slavný myslitel
a matematik Cartesius/Descartes byl toho názoru, že právě pochybování
dubium est initium sapientiae je počátkem moudrosti. Varianta Tůma je zřejmě
odvozena od domácí staročeské podoby Tóma. Tak nazývali i našeho středověkého
náboženského myslitele Tomáše Štítného ze Štítného (Knížky šestery
o obecných věcech křesťanských).
V každém případě by měli být Tomášové, Tomšové, Tomanové, Tomkové
či Tůmové se svým příjmením spokojeni. Vždyť se svými kořeny dotýká
(přinejmenším!) samých základů křesťanství a jeho koruna, přirovnáme-li
jméno ke stromu, se rozprostírá nad všemi kontinenty.
Vladimír Mates