| Světlana Nálepková: Poznávám šťastný život |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 3 |
Foto: Miroslav Martinovský, archiv
Před ohlušující
hudbou při zvukové zkoušce k muzikálu Sněhová královna jsme musely utéct.
Nebylo to však tak těžké - z předsálí jeviště přes divadelní klub
Divadla u hasičů vedla cesta do restaurace ve stejném domě. Světlana Nálepková
vypadala exoticky i přesto, že měla v ruce igelitovou tašku. Alespoň v něčem
(ach jo!) jsme si byly podobné. Zatímco já vypadala na devadesát a zápasila
s chřipkou, ona svítila pohodou.
X Jaká je Světlana Nálepková koncem roku 2001?
Myslím, že docela veselá. Řekla jsem si, že oproti loňským vánocům
budou ty letošní veselé. Loni jsme si jich s Pepinou moc neužily. Byly jsme
sice v širokém rodinném kruhu - s mou sestrou a jejími dětmi, mým prvním
manželem Michalem Nesvadbou a babičkou v Benátkách na Jizerou, ale ještě
bylo kolem rozchodu s Martinem Vačkářem spousta nepříjemností. Vánoce
2001 budou u Michala v jeho novém půdním bytě.
X Letošní rok pro vás nebyl moc krásný…
Krásného se jistě přihodila spousta - ale nemůžu si vzpomenout, jakých.
Ty nejošklivější věci jsem si vymlsala už předtím, to bylo od září a
do prosince 2000 … a po Novém roce už jsem se rozhodla s Martinem Vačkářem
rozvést. Do června to doznívalo. Škoda, že se na náš zničený vztah
nalepily ještě majetkové problémy, hádky právníků a další věci, které
se nekonečně vlečou.
X Vaše manželství s japonologem Martinem Vačkářem bylo
několik let vzorem soužití emotivního umění a vědeckého myšlení…
Zdálo se to, ale jen proto, že jsem spoustu věcí nevěděla a tak jsem samozřejmě
mohla vypadat harmonicky. Pak to najednou všechno prasklo: ne jedna, ale
spousta jeho nevěr. Manželka Ivana Vyskočila Anife, která je Turkyně, mi
radila: "Ty ho musiš zabit, to je ostuda pro cela rodina, musiš zabit a
zakopat na zahradě!"
X Nedávno jsme si s kolegy dělali legraci, že vám v manželství
s japonologem ještě víc zešikměly oči…
To ne, to mám po své tatarské babičce. Ale od září se na mě usmálo štěstí
ve věcech jak pracovních, tak osobních. Takže moje šikmé oči se usmívají.
X Jak se štěstí projevilo v práci?
Najednou se moje letitá práce začala zúročovat. Líbím se, jsem žádána
jako host na prestižních akcích… a taky jsem se trošku vrátila k činohře
- hraji v Záměně podle knihy Milostné rošády Ronalda Dahlena v režii
Ladislava Smočka z Činoherního klubu. S Karlem Novým, Vlastíkem Zavřelem,
Hankou Čížkovou a úplně začínajícím a přitom vynikajícím herce
Martinem Sochorem. Teď jsem nazkoušela novou komedii Gustava Skály, který ji
také režíroval: tam hraji se Stellinkou Zázvorkovou, Ivanem Vyskočilem a
jeho ženou Anife. Je to situační komedie o současné rodině, jmenuje se
Tanec mezi vejci a hrajeme ji v Divadle u hasičů. Úplně na začátku jsem v
přípravě hudebního představení o legendě francouzského šansonu Edith
Piaf.
X Když vás slyším zpívat, tak nevím, co je vám nejbližší.
Dobře zpíváte džez, francouzský šanson i písničky Marylin Monroe tak, že
v tu chvíli posluchači věří, že ta slavná M. M. jste! Kde jste doma?
Doma? Repertoár si vybírám sama, už od dvaceti let jsem zpívala s různými
džezovými kapelami - víc z legrace, než doopravdy. Pak jsem hrála v Divadle
v Karlíně hlavní roli v muzikálu Má férová Josefína, kterou režíroval
Ondřej Havelka. A právě tam jsem pronikla do muziky třicátých let.
X Proč
bylo tak úspěšné představení staženo z jeviště?
Nechci komentovat jednání ředitele Ladislava Županiče. Ale v podstatě šlo
o tohle: Nedej bože, aby měl někdo jiný názor než on a ještě ho řekl
nahlas!
X Kolik jste měli repríz?
Po letech, kdy se tam hrála jen opereta, přišlo moderní divadlo. Motiv je
samozřejmě stejný jako u My fair Lady a ten vychází z hry G. B. Showa
Pygmalion. Za čtyři a půl roku jsme měli asi 150 představení. Klidně by
se udržela další měsíce, ne-li roky.
X Když srovnáte oba muzikály, v čem byla Josefína jiná
než Líza Doolittlová?
Určitě v české muzice a krásné češtině. Jenom jedna písnička, spíš
jen úryvek z ní, co zpívám u piana, byla italská. Starší generace si tuto
hru pamatovala a tu mladší zase oslovila muzika. Třicátá léta totiž byla
skvostná nejen v muzice, ale i v umění, architektuře a společenském životě
vůbec. Byly to zlaté časy první republiky a my jsme si na tu noblesu nehráli,
Ondřej Havelka ji do nás nakopal.
X Jak jste se našla s Marléne Dittrichovou?
Právě u muziky třicátých let. To bylo první setkání a pak jsem obvolávala
kamarády z celého světa a žebrala, aby mi sháněli její nahrávky, protože
některé se musely dokonce objednávat. Složitě jsem našla dvacet písní,
které mne chytly za srdce a začala jsem stavět představení.
X Čím je vám tato zpěvačka blízká?
Naopak - ona je můj absolutní protiklad! Marléne byla žena chladná, vždycky
se kontrolovala, skrývala svoje city a korigovala svoje jednání. Mě se líbil
její život, ne ona jako člověk. Prožila velkou slávu, nacistické Německo,
válku i bojující Ameriku a skončila skoro zapomenutá. Chtěla jsem její život
přenést na jeviště, protože o ní obecně víme velmi málo a povrchně. Připravovala
jsem se na to skoro rok.
X Kdo psal české texty k jejím písním?
Texty byly posledním dílem Sergeje Machonina a Jiří Toufar dělal aranžmá
pro pětičlennou kapelu Blue Angel Memory Band, se kterou dodnes hraji. Původně
totiž byly její písně psané pro velké kapely. Scénář jsme psali spolu s
Martinem Vačkářem.
X Nevypadáte jako člověk, který má trpělivost na rok
trvající práci…
Ba ne, já vím, že některé věci se nedají uspěchat. Ale jinak jsem strašlivě
netrpělivý člověk a když něco nejde hned, tak šílím. Buďto hned - nebo
nikdy. Pak práskám dveřmi a jsem vzteklá… Ale talíř jsem nerozbila ani
jeden.
X Čím se odreagujete?
Prací a koněm. Procházkou, kamarádkami. Dovedu být i sama, ale nevydržím
to dlouho a nejsem klasický samotář, který nikoho kolem sebe nepotřebuje.
X Takže ráda přicházíte do rušného domova?
Do rušného určitě, ale zároveň do uklizeného! Já totiž neustále něco
stírám a uklízím.
X Co uklízíte, když jste o domeček, který jste postavili
s Martinem Vačkářem přišla?
Ještě jsem o něj nepřišla, protože jsem od něj ještě nedostala ani
korunu. A tak tam jednou týdně jezdím (jak říkají moje kamarádky) prudit.
Jenže Martin je tak mimo svět, že je mu to fuk.
X S Michalem Nesvadbou, svým prvním manželem a otcem
Pepiny, ale máte velmi dobrý vztah?
Opravdu, tam je to v pohodě. My jsem se rozešli v dobrém, já jsem spíš měla
velké problémy s jeho rodinou, která byla velmi ustrašená. Takže jsme se
rozešli, když Pepině byl rok a půl.
X Nechybí Pepině otec?
Vídají se kdykoli, jsme dost často spolu všichni dohromady a nikdy mezi nimi
nebylo žádné napětí.
X Získala jste popularitu právě díky Michalovi a Mim
triu…
Po konzervatoři jsem chtěla hrát divadlo nebo muzikál - jenže ten se tady
nikde nedělal a tak jsem šla do Y, kde jsem deset let vystupovala jako host.
Zažila jsem tam krásné roky a tam jsem taky začala zpívat třicátá léta.
Mezitím jsem hrála dva roky v Činoherním studiu v Ústí a v době mého návratu,
to bylo v roce 1982, se zrovna otvíralo Divadlo pantomimy v Braníku. Nejdřív
jsme byli čtyři, nejmenovali jsme se Mim trio a s pantomimou jsme zcestovali
celý svět. Pak jsme měli představení ve dvou, jen s Michalem, pak ve třech
a zase ve čtyřech… Jezdili jsme pravidelně na festival do Edinburgu, kde nás
viděla spousta důležitých lidí a pak jsme dostávali hromady nabídek na
vystoupení.
X Vy jste přece pantomimu nestudovala?
Nikdy jsem si nemyslela, že se jí budu živit. Ale vždycky mě zajímala a
tak jsem při škole ještě chodila na lidovou konzervatoř na pantomimu. Chtěla
jsem hlavně dělat divadlo.
X Jako žena-mim jste neměla (a zřejmě dodnes nemáte)
konkurenci…
Jenže já jsem chtěla získat angažmá v divadle a když se mi to nepovedlo,
tak jsem to začala řešit úlety k vlastním představením. Začala jsem v
roce 1985 zpívat s Vodňanským (to mu zrušili zákaz koncertování, v Rusku
tenkrát nastoupil Gorbačov a trochu se uvolnilo) a on obnovil celý svůj starý
repertoár. Dělali jsme spolu čtyři různá představení a pak jsem ho
poprosila, aby mi postavil představení - one woman show. On mi dal písničky,
texty a povídky, poprosila jsem Honzu Schmidta z Y, aby mi to zrežíroval a
tak vznikla Sněhurka na trampolíně. A dva roky poté mi Martin Vačkář
napsal scénář Manhattan - podle knihy Woodyho Allena Vedlejší příznaky. A
Ondřej Havelka to režíroval. Pak jsem si odskočila hrát k Josefu Dvořákovi,
založili jsme s dalšími lidmi divadélko Karlínek a potom jsem dostala, ještě
od ředitele Pospíšila a režiséra Sokolovského, nabídku do Karlína. Tam
jsem byla pět let.
X Jste temperamentní žena, která odjakživa hledá, jakou
zajímavou práci by kde uzobla. Dokázala jste svou pracovitost skloubit s péčí
o miminko?
Člověk není nikdy tak zaneprázdněný, aby se o dítě nemohl postarat. Ten
čas utíká tak rychle… Mně bylo osmadvacet a Pepina byla vítaným dítětem.
Pak jsem se rychle zařadila zpátky a docela mi prospělo, že jsem měla
chvilku pauzu a mohla jsem si leccos v klidu rozmyslet. Nebyla jsem v kolotoči
zkoušek, zájezdů a představení a proto jsem měla čas si říci - tohle
ano, tohle už ne!
X Jak stará je Pepina?
Je jí čtrnáct a chodí do osmičky. Co bude dál? Je tak strašně chycená
sportem a tak vytížená, že na nic jiného kromě školy už není čas. Ona
je nevyhraněná, i když má velký výtvarný talent, ale zatím ji to
nechytlo. Tak asi půjde na jazykovou školu a pak se uvidí…
X Vaše
dcera chce přece být profesionální jezdkyní…
Jezdí dobře parkur, skáče a moc dobře. Přestože trénuje teprve tři
roky, už je v reprezentaci. Nebudu ji ale nikam tlačit, ať se rozhodne sama.
X Jste velmi chápavá matka. Kdysi jste si kvůli Pepině
obarvila vlasy…
To bylo v době, kdy se Pepině ve škole smáli, že je zrzavá a po kom že to
má. Já jsem byla tmavá blond a Michal má černé vlasy, tak jsem se
nabarvila a deset let jsem říkala "já mám vlasy po Pepině".
X Když jsme si spolu domlouvaly rozhovor, zůstala jsem na
večírku jedné firmy jen proto, abych pozorovala lidi při vašem zpěvu. Jak
můžete jejich chování vydržet?
Já neprožívám, kolik lidí mě poslouchá. Vždycky se jich najde pár, kteří
se přestanou cpát chlebíčky a jdou k pódiu. Když děláte komerční věci,
musíte počítat s tím, že hodně lidí neoslovíte. Jsou tam za jiným účelem,
než poslouchat Nálepkovou. Já jsem zažila dva dny potom večírek počítačové
firmy, kde lidi udělali kruh a třičtvrtě hodiny mě poslouchali jako na
koncertě. Když jsem se po rautu vrátila na pódium a zpívala dvacet minut šansony,
přišlo jich míň, ale poslouchali tu (na rozdíl od swingu) náročnou muziku
v pohodě.
X Je to vaše svobodná volba…
Svobodná? Já jsem samoživitelka a divadlo mě neuživí. Mám úvěry a
leasingy a dva koně … Měla jsem šílenou krizi, když mi Vačkář nedával
peníze, ačkoli má vůči mě vyživovací povinnost… Nebyly kšefty,
agentura mi dlužila hodně peněz... A já prožívala hrůzu hrůz!
X Kde bydlíte?
Teď v podnájmu u Dobříše, Pepča to má odtud jen kousek ke koním. Vzala
jsem si úvěr a koupila takovou příšernou pastoušku v Berouně. Tu s kamarády
začínáme opravovat, už žádná firma… Teď záleží jen na penězích.
X Vypadáte spokojeně a klidně…
Protože díky svému příteli vím, že život může být jednoduchý a přímočarý
a že nepotřebujete mít kolem sebe neustálé intelektuální dusno. To patří
k věku dvaceti let. To všechno jsem zažila, ale teprve teď poznávám
harmonii a život s vyrovnaným člověkem. Naštěstí už ne z branže. Sňal
ze mě břímě, že musím myslet na všechno sama a najednou jsem ženská. Teď
mám péči, kterou jsem nikdy nepoznala, protože jsem byla vždycky pečovatelkou
- a ještě jsem za to dostala mezi oči.