| Chudozubí v brnění |  |
| Rudokf Baudis |
Ročník 34 - číslo 2 |
Kdyby se vám poštěstilo navštívit některou z venkovských
oblastí Jižní Ameriky, mohli byste vidět místní děti hrající si s těžkým
koženým balonem jakoby sešitým z drobných kousků kůže. Jenže to překvapení,
když se kožená koule najednou rozvine, jakoby ji hra přestala bavit, a odšourá
se na krátkých nožkách pryč. Tou hračkou je totiž pásovec.
Když španělští vojáci v šestnáctém století poprvé spatřili pásovce,
připadalo jim, že má na sobě podobné brnění jako oni sami, a proto mu začali
říkat armadillios - vojáček. Pásovec má dlouhý jazyk, pevné svaly umožňující
mu svinout se do klubka, některým druhům dokonce do dokonalé koule. Rozvětvená
rodina pásovců zahrnuje obry (pásovec velký) vážící 50 kg a měřící půldruhého
metru i desetkrát menší trpaslíky (pásovec pláštník). Živí se převážně
hmyzem a i když je přírodovědci řadí mezi chudozubé, neznamená to, že
by měli málo zubů. Pásovci jich mají dokonce třikrát tolik než my, na
rozdíl od svých příbuzných mravenečníků, kteří nemají zuby žádné
nebo lenochodů, kteří jich mají málo. Jejich zuby jsou ale velmi jednoduché,
slabé a jako zbraň nepoužitelné. Tělesná teplota pásovců kolísá v závislosti
na teplotě okolí, což je mezi savci velmi neobvyklé. Další zvláštností
je, že samice rodí čtyřčata zásadně stejného pohlaví napojená na společnou
placentu.
V nebezpečí se pásovec ukrývá do nory, kterou dokáže ucpat svým tělem a
nastaví ven jen svůj obrněný zadek, který je pro většinu šelem nepřekonatelnou
překážkou. Když pásovce nepřátelé zastihnou v nechráněném terénu, začnou
překotně hrabat, doslova bez dechu. Dovedou skutečně několik minut zadržet
dech, což jim umožňuje snížená látková výměna. Ne,, že by nemohli
popadnout dech strachem, ale při rychlém hrabání by se mohli zadusit zvířeným
prachem. Zahrabou se bleskově, někdy prý dokonce dřív, než lovec dokáže
sesednout z koně, takže na povrchu po nich zůstane jen kupička hlíny. Když
se nechají překvapit predátorem, vyhřívají se totiž často ve spánku vleže
na zádech, stanou se poměrně snadnou kořistí, protože jejich břicho je měkké
a porostlé jemnou srstí. Proto se někde loví nejen pro chutné maso přirovnávané
k selecímu, ale i jako kožešinová zvířata.
Snížená spotřeba kyslíku a schopnost zadržet na několik minut dech pomáhá
některým pásovcům zachránit se před nepřítelem ve vodě. Zvíře se položí
na dno tůně nebo po něm přeběhne na druhý břeh. Neplatí to ale většinou
v případě jaguárů, jejich největších nepřátel, kteří s oblibou loví
i ve vodě. Ačkoli jsou pásovci díky kostěnnému krunýři těžší než
voda, žijí obvykle v zátopových oblastech, takže je nouze donutila naučit
se plavat. Mají totiž mimořádnou schopnost naplnit v případě potřeby své
útroby vzduchem, čímž se jejich specifická hmotnost sníží. Pásovci se
snadno ochočí, proto se chovají v některých domácnostech jako lovci hmyzu.
Důvodem, proč dnes věnujeme pozornost právě pásovcům, ale není jejich
schopnost svinutím do klubíčka nastavit v nebezpečí svou druhou (odolnější)
tvář, ale jejich brnění, které si nosí na zádech. Na rozdíl od želv není
krunýř pásovců celistvý, ale je sestaven z pásů tvořených kostěnnými
destičkami pokrytými vrstvou rohoviny. Destičky vznikly zkostnatěním spodní
vrstvy kůže, rohovina jsou vlastně šupiny z vrchní kožní vrstvy. Na hlavě
a na zadku jsou pásy srostlé, uprostřed těla bývá tři až devět pásů
volně na kůži. Právě toto uspořádán umožňuje zvířeti svinout se do
klubíčka. Pokud shledáváte podobnost mezi obrněnou ochranou pásovců před
zuby masožravců a plátovým brněním středověkých rytířů sloužícím
jako ochrana proti kopím a mečům nepřátel, sotva bychom mohli podezřívat
pásovce, že od rytířů opisovali. Spíše to bude naopak. Ale o tom až příště.