| Pavel Dobeš: Nejde o děj, jde o pocit |  |
| Tomáš Pilát |
Ročník 34 - číslo 2 |
Foto: Miroslav Martinovský
Patří ke
špičce českých písničkářů. Osobité písně, originální interpretace
a nezaměnitelný hlas, to všechno jsou důvody Dobešovy oblíbenosti. Právě
teď ale vychází folkové unikum: na novém CD zpívá Dobeš písničky svého
kamaráda Pepy Streichla.
Absolvent Střední průmyslové školy elektrotechnické
pracoval jako elektromontér, strojník, energetik a deset let ztrávil v
ostravských hutích. Písničkářem z povolání je od roku 1988. V současné
době žije s rodinou v Hradci Králové, kam "byl z Ostravy dobrovolně
odejit" . Přes několikaletou epizodu v KSČ obsahuje řada jeho písniček
narážky na minulý režim. I proto kolovaly "mezi lidem", jeden si
je přetáčel od druhého, bavily a povzbuzovaly. Přiznám se, že jsem nebyl
výjimkou. Naše povídání s Pavlem Dobešem jsem tedy začal osobní vzpomínkou.
X Na vojně jsme si velmi užívali vaši písničku Souhvězdí
Žab, obzvláště slova "Souhvězdí žab se pozná velmi lehce, její
obyvatelé jsou zelení, zelené mozky v zelené lebce, a od huby jim šlehaj´
plameny". Jako ušité na naše tehdejší lampasáky!
Tuhle písničku jsem původně napsal bez toho dovětku, který jste citoval.
Tenkrát jsem měl velmi špatnou pověst, lidé se mnou ani nesměli kamarádit.
Chtěl jsem si tu pověst vylepšit, napsal jsem písničku Souhvězdí žab a přihlásil
se na Festival politické písně. Vyhrál jsem nějaké to okresní kolo a
myslel jsem si, že pojedu do Sokolova, kde ukážu celému městu, že nejsem
tak špatný. Jenže jsem do Sokolova nejel. Porota prý nebyla usnášeníschopná
a její rozhodnutí bylo anulováno. Já jsem pak tu písničku, se kterou jsem
se nemohl prezentovat v Sokolově, doplnil.
X Proč?
Říkal jsem si, že se nepozná, že je to moje písnička, tak jsem ji tím
dodatkem vlastně autorizoval. Celou písničku mohl napsat někdo jiný, ale
ten dodatek je od Dobeše. Tím jsem tu písničku udělal svou.
X Měnil jste někdy z donucení texty svých písní?
Jenom jednou jsem změnil jeden řádek, ale to byla výjimka. Jinak jsem nikdy
nic takového neudělal. Ze strany mě vlastně vyhodili kvůli tomu, že jsem
nechtěl měnit texty.
X V životě
jste prošel různými zaměstnáními a asi by se o vás dalo říci - spolu s
klasikem - že čím jste byl, tím jste byl rád. Je to tak?
Ano. Ale ze všeho nejraději vzpomínám na období, kdy jsem pracoval manuálně.
Když jsem dělal elektromontéra, šel jsem třeba opravit jeřáb. Vyměnil
jsem pojistku nebo drát, jeřáb se rozjel, ale nebyla za mnou vidět žádná
práce. Když píšete písničku, máte nejdřív prázdný a pak popsaný papír,
ale výsledek taky není tak viditelný. Rozkoš jsem naopak prožíval u vysoké
pece. Tam byla třeba desetimetrová hromada. Já jsem na začátku směny přišel
s lopatou a na konci směny už tam ta hromada nebyla. Já jsem ji vyházel. To
už bylo opravdu vidět. Nebál bych se říct, že jsem cítil hrdost. Trpěl
jsem sice fyzicky, člověk se nadýchal strašných svinstev - železa, vápence,
síry, ale měl jsem tu práci rád.
X Vydat desku tyto pocity nepřináší?
To už ne. Natáčet je takové fajnové zaměstnání. Já mám manuální práci
rád. Moje žena mi jednou koupila k narozeninám chatičku, tam mám kladivo, hřebíky,
pilu. Řežu, natírám a moc mě to baví. Vydávání desek mě tak
neuspokojuje. Když se podaří písnička, mám radost, ale mluvit o písničce
je něco jiného, než mluvit o vydávání desek. Ale bez manuální práce chřadnu.
X Vaše nová deska je sestavená výhradně z písniček
Pepy Streichla. Nemocný kolega vás požádal, abyste je nahrál. Vznikla tak
asi dost vyjímečná věc.
Tohle byl opravdu výjimečný projekt. Nestává se, aby písničkáři zpívali
dílka někoho jiného. Ale z těch šestnácti Pepových písniček, které
jsou na desce, bych přinejmenším za deset z nich dal ruku do ohně. Jsou to písničky,
které znám dlouho, a mám je rád. Když jsem šel do studia, počítal jsem s
tím, že třeba i polovina písní se nemusí podařit. Ani u vlastních písní
nesednou vždycky všechny. Ale dopadlo to mnohem lépe.
X Trocha rodinné historie: narodil jste se ve Frýdku - Místku…
To je pravda. Ve Frýdku-Místku je nemocnice, takže to uvádím jako rodiště.
Jinak jsem ale do svých deseti let žil ve Frýdlantu nad Ostravicí, pod
Beskydami. V deseti letech jsem sebral rodinu, tátu a mámu, a stěhovali jsme
se do Ostravy.
X Proč?
Můj táta byl krejčí a byl hodně dobrý. Ponižovalo ho, že si nemohl založit
vlastní krejčovskou dílnu. Ponižovalo ho i to, že musel šít sériově, třeba
samé levé nohavice. On rád přijímal zákazníky, měřil si je a šil jim přímo
na tělo. Když tohle nemohl dělat, šel raději od řemesla úplně pryč. Odešel
do Nové hutě jako soustružník. Od krejčovského metru přešel k šupleře.
Měl svoji krejčovskou hrdost, tak si ji nenechal urážet.
X A máminka?
Moje máma, než jsme se s bráchou narodili, byla servírka. Když jsem byl malý,
tak ještě občas servírovala. Pak se narodil brácha a ona už to nedělala.
Jenže peníze byly potřeba, tak šla máma taky pracovat do Ostravy. To bylo v
době, kdy tam táta sehnal zaměstnání s bytem. Tak jsme vlastně celá
rodina dělali na Nové huti.
X Vy sám máte velmi nadanou holčičku…
Trochu mě trápí, co může následovat. Ona je pohybově velmi nadaná, nevím
po kom. Asi po otci. (smích) Chodí do různých kroužků, do aerobiku, na
balet, stepuje. Před dvěma lety vyhrála v Blansku soutěž stepařů, letos
skončily holky druhé, ale už ve vyšší kategorii. Hlavní, co umí, je
klasický balet. Je tak skvělá, že v Hradci králové ji nikdo už nemůže víc
naučit, další dovednosti a vědomosti jí může nabídnout jenom Praha. Takže
mi hrozí, že od šesté třídy nebudeme mít dcerušku doma, protože bude v
Praze. Nakonec jsme k tomu svolili. Jediné kritérium, na které se budeme dívat,
bude zdravotní. Kdyby na to zdravotně nestačila, hned si ji vezmeme zpátky.
X Vy jste o přestěhování do Prahy neuvažoval?
Praha je na mě moc rušná. Já jsem zvyklý se hodně pohybovat autem a v
tomto ohledu je Praha na nervy. Pro mě je nejlepší bydlet v Hradci Králové
- to je takové nejmenší krajské město na světě. Máme tam - kromě toho
baletu - všechno, co větší město potřebuje. Je tam rádio i televize, zimní
i letní stadion. Do Hradce přitékají dvě řeky - Labe a Orlice - a odtéká
z nějLabe, což je vlastně třetí řeka. Když se na to město podíváte z výšky,
vidíte tyto tři řeky a kolem všude chaty, osady, stromy. Je to moc příjemné
město pro bydlení.
X Praha má ale přeci jenom víc možností…
To je pravda. Přestěhovat se sem by mě ale lákalo pouze tehdy, kdybych měl
o něco větší ctižádost. Jenže nemám.
X Manažerku vám dělá manželka. Vyhovuje vám to?
Ano, komu nevyhovuje, když ty nejhorší věci dělá někdo za něj? Stará se
o termíny, o peníze, všechny ty nechutné a neradostné věci, všechnu špinavou
práci dělá ona. Já dělám jenom frajera.
X Kromě toho na ní asi leží i velká část péče o
rodinu…
Její práce vlastně začíná odpoledne, když naše dvě děti přijdou ze školy.
Rozváží je po kroužcích a zájmových činnostech, jezdí s nimi až do večera.
Snaží se, aby děti měly široké spektrum zájmů, aby, až budou velké, měly
z čeho vybírat. Aby netápaly ve vzduchoprázdnu. A opravdu to nemá lehké. Příklad
jednoho dne a jednoho dítěte: kluk má ve čtyři hodiny housle, v pět už
obléká kimono a jde na judo, převléká se v autě a stíhá sportovní kroužek.
Jednou jsem to pozoroval a zjistil jsem, že děti mají víc práce, než já.
Tak jsem se trochu zastyděl a šel jsem něco dělat.
X Některé vaše písničky vypadají jako "přímo ze
života". Jsou?
Písničky jsou poskládané ze slov a slovíček a nemůžete to brát tak, že
o čem se v písni zpívá, je pravda. O to mi ostatně ani nikdy nešlo. Slova
mi slouží k navození obrazu. Sdělení není ve slovech. Důležitý je
celkový pocit. Ten skládám ze slov. Ze slovíček vznikne třeba Večer na
disku, ale ten pocit je mezi slovy. Nejde tedy o děj, jde o pocit.
____
____
X Ještě k vašemu podnikání: V Hradci máte knižní
nakladatelství. Prosperujete?
Měl jsem to vymyšlené pěkně: požádal jsem kluky z NSDaP, Plíhala,
Nohavicu a ostatní, aby mi dali svoje přebytečné básničky, že je vydám.
K tomu skutečně došlo. Jenže dnes na to nemám peníze. Žena mi zakazuje
utrácet. Vydání knížky stojí sto až dvěstě tisíc, a ty peníze se nám
nevrátí. Jako přepych si mohu dovolit vydat něco jednou za pět, deset let.
Tenkrát jsem si myslel, že bych vydával každý rok jednu věc. Dneska už si
to nemyslím. Vím, co si můžu dovolit a co ne. Jinými slovy: vím, na co mám
a na co ne.