| Naděje pro tasmánského tygra |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 1 |
Největší z vačnatých masožravců je, nebo spíše byl,
tasmanský vakovlk (též vlkovec psohlavý nebo vlkoun zebří) Thylacinus
cynophecalus. Velikostí, tvarem těla i chováním se podobal vlkovi, se svýma
krátkýma nohama a tuhým ocasem se s vlkem ale nedá zaměnit. Na zadní části
žlutohnědě nebo šedě zbarveného těla měl tmavé svislé pruhy, pro které
si vysloužil přezdívku tasmánský tygr.
Na Tasmánii totiž žil nejdéle. Ještě v roce l930 ho tam lovci stříleli.
Poslední exemplář pro tasmánskou zoologickou zahradu chytil do pasti nalíčené
na klokana farmář Elias Churchill. Zvíře uhynulo v roce 1933, nejspíš jako
vůbec poslední exemplář svého druhu. V Austrálii vyhynul už dávno předtím.
Jeho vyhubení způsobil člověk. Nepřímo tím, že asi před tisícem roků
zavlekli malajští rybáři na nejmenší kontinet psa, který tu zdivočel do
podoby dinga. Dingové totiž loví ve smečkách a stali se samotářskému
vakovlkovi vážným konkurentem. Od příchodu bělochů do Austrálie koncem
l8.století tam nebyl žádný vakovlk uloven ani zastřelen.
V kohoutku měřil až jeden metr. Byl to plachý noční živočich. Zřídkakdy
se z ulovené kořisti nažral víc než jednou, zbytek zanechával mrchožroutům.
Přírodovědci ho popsali poměrně pozdě, teprve v roce 1808. Už půl století
poté ale biolog John Gould napsal: Jestliže bude tento poměrně malý ostrov
plně osídlen a křížem krážem ho protnou silnice, pak počet těchto
podivuhodných zvířat bude rychle klesat. Prostě je to vyhubí a vakovlk se
bude popisovat jen jako vymřelé zvíře. O další půlstoletí se tato jeho
nešťastná vize potvrdila. Stalo se to především přičiněním chovatelů
ovcí, kteří vyhlásili vakovlky za své úhlavní nepřátele, ačkoli nikdy
nenapadali člověka a nikdy jich nebylo dost na to, aby mohli napáchat velké
škody na ovcích. Vláda pod tlakem farmářů dokonce vyplácela za každé
ulovené zvíře jednu libru odměny. Během prvního desetiletí dvacátého
století bylo těchto odměn vyplaceno asi dva tisíce, zabito bylo ale několikrát
tolik zvířat. Vakovlk tomuto náporu ze dvou stran statečně odolával, jak
kdysi popsal očitý svědek Hugh Mackay: Statný bulteriér byl nasazen na
stopu vakovlka, kterého zatlačil do skalního výjklenku. Vakovlk se tam přitiskl
ke stěně a útoky bulteriéra odrážel výpady tlamy ze strany na stranu. V
jednu chvíli využil toho, že se pes přiblížil a jediným chňapnutím mu
odrthl kus hlavy, takže pes padl mrtev s vyhřezlým mozkem.
Svou kořist získával vakovlk ani ne tak rychlostí, jako vytrvalostí.
Sledoval ji čichem tak dlouho, až ji dostihl. V tlamě měl 46 zubů a dokázal
ji rozevřít do 170 stupňů, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř
přímku. V jednom vrhu samice rodila nejvýše čtyři mláďata (měla jen čtyři
struky), vak měla obrácený vstupním otvorem směrem dozadu. Byl v podstatě
jen kožním záhybem, takže aby mláďata nevypadla, musela být prakticky pořád
přisáta ke strukům. Po čtvrt roce je přestěhovala do pelechu, živila je
ale dál nějakou dobu mateřským mlékem. Na atletických přeborech zvířat
by se vakovlk nejspíš uplatnil ve skoku do výšky, jeho poměrně krátké,
ale silné, končetiny mu umožily skákat až přes dva metry vysoké překážky.
Žral hlavně klokany, plazy a hlodavce, po několika milionech let své
existence se ke své smůle přeorientoval i na ovce. Vakovlci se stali chráněným
zvířetem až tehdy, když už žádní nežili, v roce 1938. Někdejší odměna
za jeho kožich se proměnila ve vysokou pokutu, tu na rozdíl od odměny ale
nikdy nikdo nezaplatil.
Nejlépe vybavenou expedici pátrající po vakovlkovi vedl v šedesátých
letech přemožitel Mont Everestu Edmund Hillary. Nejen, že vakovlka nechytil,
ale žádného ani nezahlédl. V posledních letech se ale tu a tam vyskytne zpráva
o nalezení otisků tlap připisovaných vakovlkovi nebo chumáčků srsti, které
by mohly pocházet z jeho kožichu. Nejnadějnější stopou se zdají poměrně
čerstvé ostatky ovcí. Lebky některých, napůl sežraných ovcí totiž
vykazují stopy, které sotva mohli způsobit psi, zato ale plně odpovídají
zubům vakovlka..
Ten se totiž vrhal na kořist zezadu a svými neobyčejně silnými zuby ve
spodní čelisti dokázal zvířeti prokousnout lebku, takže se otvory podobají
průstřelu. Naděje, že toto mimořádně zajímavé zvíře ještě někdy
uvidíme, tedy stále žije.
Rudolf Baudis
Ilustrace: archiv autora