| Kam se poděly nápovědní budky? |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 1 |
Oblíbenou komickou postavou starších českých filmů byla
divadelní nápověda. K smíchu byly přebrepty nápovědy, které herec
opakoval nebo žertovné situace, když herec špatně slyšel, případně když
po nápovědě opakoval věty určené někomu docela jinému. Přitom je povolání
nápovědy neboli suflera na divadle velmi vážené a pro herce nepostradatelné.
I když byste na jevišti divadel někdejší pověstnou nápovědní budku marně
hledali. Kam se tedy nápověda poděla a jak její povolání vypadá, jsme se
byli vyptat v pražském Činoherním klubu, kde pracuje jedna z našich nejzkušenějších
suflerek, paní Irena Fuchsová.
Jak jste se dostala k divadlu?
Maminčin otec, můj děda František Červín - Kolíňák, zemřel dva roky před
tím, než jsem se narodila, v roce 1948. Nikdy jsem ho neviděla a přesto jsem
ho znala poměrně důvěrně. Byl to populární kolínský holič a divadelní
ochotník. V Kolíně byl jeden ze dvou největších ochotnických spolků za
první republiky. Děda krásně zpíval, napsal desítky divadelních her, které
taky režíroval, byl to krásný chlap a k nelibosti babičky i vynikající
společník. Ta v jeho hrách napovídala a když měl u ní vroubek, zavřela
knihu textu a z nápovědní budky se na něho i na herce jen škodolibě usmívala.
Na divadelních plakátech společnosti skoro nebylo jiné jméno: František Červín
- autor, režie, hlavní role, vlásenkář. Napovídá: Anna Červínová. Hrají:
Věra Červínová, Anča Červínová, František Červín ml.
Celé moje dětství bylo ve znamení vzpomínek na dědu a divadlo. Babička,
maminka a tety mi tu rodinnou divadelní historii často vypravovaly. A dodnes,
když přijedu za maminkou do Žlebů, kde už několik let spokojeně žije
jako "rentiérka", poslouchám bez dechu její barvité vzpomínky. Už
jako pětiletá jsem si vymýšlela a kreslila příběhy a hltala knížky, někdy
i tři denně. A co jsem přečetla, to jsem smíchala dohromady a ráno
vypravovala spolužákům. Předčítala jsem při suplování a všichni se na
to těšili. Divadlo ve mně prostě bylo, ale už tehdy jsem si uvědomovala,
že herečka ze mně nebude. Jako čtyřletá jsem dostala obrnu a levou nohu mám
od té doby znatelně slabší. A tak jsem se věnovala knihám a pokukovala po
psaní.
Ale to ještě pořád nejste u divadla...
Tohle všechno k divadlu směřovalo. Ze školy jsem odešla rok před
maturitou. Chtěla jsem psát a škola mě od toho zdržovala. Rok jsem
pracovala jako mzdová účetní, ale když jsem šla kolem kolínského
divadla, zeptala jsem se tam, jestli nepostrádají nápovědu, rekvizitářku
nebo inspicientku. Potřebovali uklizečku a šatnářku. Tak jsem to vzala a
prožila dva nádherné roky, kdy jsem ráno uklízela a večer byla v šatně.
Jak začalo představení, uplatila jsem čokoládou svou kolegyni, aby ohlídala
svršky i za mě, a zmizela jsem do hlediště. A po dvou letech jsem nastoupila
za nápovědu, která odešla do důchodu. Napovídat mě učila babička. Pár
měsíců poté odešla na věčnost, spokojená, že budu dělat to, co ona
milovala. Do roku 1993 jsem napovídala v kolínském divadle, po zrušení zdejšího
stálého souboru dojíždím denně do Činoherního klubu. V roce 1989 byla v
kolínském divadle premiéra mé hry Perníková chaloupka č.p. 049. Byla to
současná tragikomedie a celý rok se hrála před vyprodaným hledištěm.
Kdy vlastně začíná práce nápovědy?
Brzy. Když je potřeba, přepisuju texty do počítače dlouho před zahajovací
zkouškou. Když jsou texty v definitivní podobě, je zahajovací zkouška ve
zkušebně. Několik týdnů se sedí kolem stolu, a režisér s dramaturgem a
herci rozebírají postavy a děj. Hra se čte pořád dokola, upravuje se text
a herci se ho přitom učí. Už tady začínám napovídat a podškrtávat si u
každého slabá místa. Pak přecházíme na jeviště, já si sednu do první
řady, na sedadlo číslo 9, a tam sedím až do veřejné generálky.
Takže už žádná nápovědní budka?
Kdykoli mezi nedivadelním lidem řeknu, že jsem nápověda, každý se ptá:
"To sedíte v té boudě?" Celé roky trpělivě vysvětluju, že nápovědní
budky už dávno neexistují. Nápovědám v nich byla pěkná zima a také
museli dýchat všechen prach z jeviště. Ve velkých divadlech se přestěhovali
do stran jeviště, do portálů, kde mají svou židli, stolek s lampičkou a přehled
po celém jevišti.
A co se stalo s nápovědními budkami?
Když jsme jezdili s kolínským divadlem po zájezdech, někde ještě byly,
ale předělané na zvukové či osvětlovací kabiny. Ale většinou se po nich
doslova slehlo jeviště.
Dojíždíte z Kolína do Prahy. Dopoledne je zkouška a večer představení.
To se s někým střídáte?
Ne, jsem sama. V "Činoheráku" jsem si po pětadvaceti letech praxe,
kdy jsem napovídala i při představeních a na zájezdech, musela zvyknout na
to, že se tu napovídá jen při zkouškách. Ty bývají od deseti do čtrnácti,
každý den, kromě neděle. Před premiérou i v neděli. Při představení
nenapovídám. Prostě proto, že bych se nikam nevešla. Během představení v
zákulisí neustále procházejí herci, rekvizitáři, inspicient, garderobiérky,
maskérky a kluci z techniky, natož aby tam ještě seděla nápověda s lampičkou!
Jaká je správná nápověda?
Musím mít neustále přehled o hercích, kdo kde stojí a co říká a přitom
nesmím hodnotit jejich výkon. Jakmile má nápověda v sobě herecké ambice,
je to zlé. Při napovídání nesmíte hercům "předehrávat". Váš
hlas musí být monotónní, dokonce i tázací větu musíte říct bez otazníku.
I hlasitost určujete podle toho, jak je herec od vás daleko a také, jak kdo
slyší. Někdo chce napovídat všechno, někdo se tím cítí rušen a když
potřebuje, dá signál očima. Jiný chce hodit začátky vět nebo mě předem
upozorní na to, co zapomíná. Napovídat musíte ovšem už s předstihem, to
znamená, že když se herec blíží ke konci jedné věty, musí už slyšet
začátek věty následující. Takže musím i pokukovat na jeviště, protože
když herci plynule odříkávají text, jenom je hlídám, ale musím být připravená
o větu dopředu, abych jim to hodila, když se po mně podívají nebo kývnou.
Takže si očima nabírám text do zásoby, obvykle mi stačí mrknout na jedno
slovo a zbývající věta mi naskočí. Děj na jevišti musím sledovat i kvůli
pauzám, které navozují dramatickou situaci, takže i já musím chvíli počkat,
abych herce neznervózňovala v místě, kde on "vyhrává" pauzu.
Jindy musím odhadnout, že nejde o úmyslnou pauzu, ale o obyčejné
"okno".
Jaká jste vy nápověda?
Dělám tuhle práci už třicet dva let. To samo o sobě neznamená, že jsem v
tom dobrá, ale řeknu vám jednu příhodu. Když jsem poprvé zkoušela s
Petrem Nárožným, měla jsem trému. On tam měl zrovna velké odstavce a když
se tento obraz dojel, namířil si to rovnou ke mně. Schoulila jsem se a říkala
jsem si ajajaj. Ale on povídá:"Paní nápovědo, klobouk dolů, ale vy to
tedy umíte!" Tak asi nejsem špatná nápověda.
Jaký je vztah mezi nápovědou a herci?
Sloužím jim. Herci dělají divadlo a my ostatní bychom jim v tom měli pomáhat.
Herec hraje, i když se právě dozvěděl, že mu umřel někdo blízký. Nemůže
říct kolegovi, vem to za mě, já se dneska necítím. Herečky odcházejí od
svých nemocných dětí, hrají dvě hodiny v komedii a nikdo na nich nesmí
nic poznat. Herec hraje i když je nemocný, protože jak říká Petr Nárožný:
Nemocný herec, kulatý čtverec.
Máte mezi herci přátele?
Když s někým zkoušíte tři měsíce den co den, prožíváte s ním vlastně
i jeho všední dny. Poznáte ho jinak než z novinových rozhovorů. Se všemi
mám hezké a kolegiální vztahy. Jsou jich desítky. Těch slavných, i těch,
kteří jsou zatím mladí a výborní, takže si za pár let, až budou slavní,
budu říkat: Toho jsem znala, když u nás začínal.
Nepřijde vám líto, že vám nikdo za vaši práci nezatleská?
Ale vždyť potlesk po představení platí nám všem, co jsme se na něm podíleli.
Herci si ho ovšem zaslouží nejvíc. A sláva? Nemám s tím žádný problém.
Mí kolegové jsou výborní herci a já jsem dobrá nápověda a snad také
prozatérka.
Prozatérka?
Ano. To jednou náš dramaturg Císař četl kritiku z roku 1905 o Václavu Štechovi,
kde byl nazván "prosatérem", což je dnešní prozaik, spisovatel. A
protože taky píšu, nechala jsem si udělat navštívenky, kde se představuji
jako suflérka a prozatérka. Skoro nikdo neví, co to znamená a to se mi líbí.
Souvisí to i s tím, že při zkoušce mám vedle sebe papír, na který si
zapisuji chyby v textu, které herec udělá, a také všechny vejšplechty,
kterým se během zkoušek zasmějeme. O mém zapisování se v Činoherním
klubu ví, takže se občas stane, že mě někteří kolegové napomenou:
Ireno, to si nepiš!
A co píše prozatérka, která je zároveň suflérkou?
Nejvíce fejetony a povídky, které mi vycházejí i v Naší rodině. První
knížku jsem křtila nedávno v Činoherním klubu a jmenuje se Divadelní vejšplechty,
věnovala jsem ji Petru Nárožnému a je to jakýsi výbor z mých zmíněných
divadelních zápisků. Pokud jsem tu zapsala něco, co jsem neměla, prosím,
aby mi bylo odpuštěno, protože smíchu není nikdy dost. V příštím roce
mi mají vyjít i další knížky. Když to dobře půjde, tak dokonce čtyři.
Z divadelních vejšplechtů
Michal Pavlata rád nosí roláky a také nosí rád kolem krku šály jako pan
Dostál, ministr kultury. Jednou Michal přišel a měl obojí. Černý rolák a
kolem roláku černý šátek. Ondřej Vetchý se na něho pozorně podíval a
pak ho politoval: Míšo, copak? Bolí tě rolák?
Foto: Miroslav Martinivský a archiv autora