| Chlapské prožívání víry |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 1 |
Čtyřiatřicetiletý major Tomáš Holub je od roku 1998 hlavním kaplanem České armády. Vojákům však slouží o dva roky déle - v roce 1996 odjel s osmisetčlennou českou jednotkou sil IFOR do Bosny, aby byl přítomen tam, kde ho bylo třeba. Svou zkušenost s působením v mezinárodních jednotkách si pak zopakoval ještě jednou - v Kosovu.
Jak se člověk
stane kaplanem České armády?
Musí ho doporučit jeho vlastní církev, musí mít za sebou základní
vojenskou službu a minimálně dva roky služby ve sboru nebo ve farnosti, musí
projít psychotesty a fyzickými testy, musí být zdravý a získat doporučení
hlavního kaplana, Ekumenické rady církví a České biskupské konference.
Chce-li duchovní sloužit v armádě, musí projít schválením čtyřčlenné
komise, kterou tvoří psycholog, zástupce Ekumenické rady církví, České
biskupské konference a hlavní kaplan. Každý z nich má právo veta.
Co vás na armádní službě přitahovalo?
Moc mně toho nepřitahovalo, ale biskup Cikrle, který byl v té době rektorem
semináře a všechny své studenty dobře znal, mě pověřil, abych odjel do
Bosny. I když to pro mne bylo zajímavé a smysluplné, asi bych si to nikdy sám
nevybral.
Co jste dělal před vstupem do armády?
Vystudoval jsem Katolickou teologickou fakultu, v roce 1993 jsem byl vysvěcen,
od r. 1993 do r. 1996 jsem sloužil jako kaplan na církevním gymnáziu v Kutné
Hoře a zároveň jsem v tamější farnosti působil jako kaplan. Během pátého
ročníku jsem učil náboženství, etiku a němčinu na Církevní základní
škole sester voršilek v Praze, protože jsem měl relativně mnohem více
volna než moji kolegové.
Jak to?
Měl jsem některé zkoušky hotové už ze Salcburku, kde jsem rok studoval v rámci
stipendia. Jsem za tuto šanci velmi vděčný, protože jsem měl možnost
poznat prostředí jiné teologické fakulty. A rozdíl je to obrovský.
Salcburská fakulta je mnohem otevřenější než pražská, setkávají se tam
studenti různých fakult, studuje na ní mnoho laiků a má mnohem pestřejší
formy výuky - semináře, cvičení, praktika. Tam jsem objevil studium
teologie jako skutečné vědy, a ne jenom jako pouhé memorování.
Měl jste před nástupem do armády představu, co vás čeká?
Jistou představu jsem měl. Na fakultě jsem navštěvoval přednášky Mons.
Šupy, amerického vojenského kaplana, který hovořil o duchovní službě v
americké armádě. No a pak následovalo společné hledání s vojáky a
veliteli, jak bychom tuto službu konkrétně naplnili v českých podmínkách.
Jaké je procento věřících vojáků v České armádě?
Podle posledního průzkumu mezi vojáky z povolání se proklamuje jako aktivně
věřící 3 %, jako pasivně věřící 22 %, nevěřících 57 % a 17 % ateistů.
U vojáků základní služby jsou údaje podobné, liší se tak o dvě tři
procenta.
Jaký je rozdíl mezi ateisty a nevěřícími?
Ateisté jsou zásadně proti jakémukoliv duchovnímu rozměru života, nevěřící
prostě nevěří.
Z těchto údajů vyplývá, že sloužíte i vojákům nevěřícím.
Když jedete s jednotkou do Bosny nebo do Kosova, těžko tam budete rozlišovat,
ty ke mně patříš, ty ke mně nepatříš… Jak byste ve světle tohoto
faktu charakterizoval své poslání v armádě?
V preambuli encykliky Radost a naděje - o církvi v dnešním světě se říká,
že radosti a starosti dnešních lidí jsou radosti a starosti církve. Snažíme
se, aby radosti a starosti vojáků byly radostmi a starostmi kaplana. Prožíváme
společný život…
Jak jste společně žil s vojáky v Bosně?
Navštěvoval jsem je. Neustále jsem byl s nimi a neustále jsem jim
naslouchal, věděl jsem, co je trápí, jaké mají starosti, z čeho se radují.
Tomuhle říkáme služba přítomnosti. To znamená, že posloucháme, posloucháme
a posloucháme. A také jsem se za ně modlil. Ne s nimi, ale za ně.
Jaké jste tam prožil nejtěžší okamžiky?
Když vám vojáci řeknou, že vás naprosto nepotřebují a nechápou, proč
tam jste. Zabíráte podle nich místo. Potom se ptáte sama sebe, co tam děláte
a proč tam jste. V těchto chvílích jsem dohlédl na dno své víry a říkal
jsem si: Pane Bože, to záleží jen na Tobě, jestli tady mám být, nebo ne.
Tehdy mi pomohla jedině modlitba.
Co bylo po návratu z Bosny?
Vrátil jsem se po osmi měsících a tehdejší náčelník generálního štábu
generál Nekvasil mě požádal, abych zůstal v armádě a podílel se na přípravě
smlouvy mezi armádou a církvemi o duchovní službě v armádě. Klíčové v
tomto dokumentu je to, že se jedná o smlouvu ekumenickou. Všechny církve
vystupují ve vztahu k ministerstvu obrany jako jeden subjekt.
Dnes slouží v armádě třináct kaplanů z pěti církví: katolické,
husitské, českobratrské evangelické, bratrské a adventistů sedmého dne.
Nejmladšímu, který slouží u Hradní stráže, je 26 let, nejstaršímu,
který je u 4. brigády, je 43 let. Podle mého odhadu je optimální počet
duchovních v armádě asi dvacet až pětadvacet.
Jedna z vašich významných funkcí je podpořit vojáky, dát
jim posilu…
Chceme jim ukázat, že ke stylu vojenského života může patřit i rozměr víry,
který nemusí jejich vojenství shazovat. Společně hledáme cestu k chlapskému
prožívání víry.
Nechybí vám každodenní styk s věřícími, styl života,
který je vlastní každému faráři - bohoslužby, obřady…?
Rád bych to trochu upřesnil - ne každý kněz je farář. To, o čem hovoříte
vy, je služba faráře, ne kněze. Ovšem pro mě je kontakt s lidmi, s věřícími
naprosto zásadní. Sloužím bohoslužby v kostele sv. Vojtěcha, chodím zpovídat
k nejsv. Salvátorovi, angažuji se v manželských setkáních. Nemyslím si,
že bych žil mimo realitu katolické církve.To, že mám nějaké společenství,
kde se cítím jako doma, je pro mne velmi důležité. Bez toho bych nedokázal
žít.
Naplňuje vás vaše činnost uspokojením?
Naplňuje.
Foto: Miroslav Martinovský