| Divoké včely |  |
| Tomáš Pilát |
Ročník 34 - číslo 1 |
Dej si pozor, aby tě nepopíchaly!, dobírali si mě kolegové před projekcí
filmu Divoké včely. Zbytečné obavy. Divoké včely diváky nepíchají, spíše
hladí, i když, pravda, občas píchnou do hnízda svých létajících kolegyň
- vos. Jsou totiž pesonifikací vesnického života se vším, co k němu patří.
Nový film scenáristy a režiséra Bohdana Slámy zavádí diváky na severní
Moravu. Sláma může stokrát říkat, že je úplně jedno, kde se příběh
odehrává; prostředí je se svou specifickou mluvou jedním z jeho důležitých
aktérů.
Neherců je ve filmu ovšem víc. Pocházejí z Jiříkova, tedy z obce, kde
probíhala značná část natáčení. Setkání s neherci je vždycky velice
inspirativní, říká k tomu Bohdan Sláma. Jsou sice často ostýchavější,
zato však daleko autentičtější než školení herci. Pro ty školené je těžké
pustit se břehů a nechat jen sami sebe existovat, doplňuje. Pro jednu z hlavních
postav - mladíka Káji beznadějně milujícího prodavačku Božku - přitom
potřeboval někoho, kdo by nehrál, ale prostě jen byl. To Zdeněk Raušer
dokonale splnil, pochvaluje si režisér. Na plátně se však objevují i ostřílení
filmoví borci: Tatjana Vilhelmová (Božka), Jaroslav Dušek (hajný), Zuzana
Krónerová (Božčina matka). A taky Pavel Liška (nečekaně) v roli frajírka
Ladi, vnitřně však nejistého a citlivého kluka (už očekávaně), a Vanda
Hybnerová, dívka se "zkaženým životem", miminem a manželem závislým
na automatech, kterou byste pohladili a pochovali, otázkou však je, jestli by
vám o to stála. Filmu pomáhá i skvělá kamera Diviše Marka. Točila jsem už
s několika kameramany, ale Diviš je první, který mi nedělal žádné značky,
neříkal jak a kam mám jít. On se nám prostě přizpůsoboval, podotýká ke
kameramanovi Tatjana Vilhelmová.
Divoké včely si přímo říkají o srovnání s novou vlnou 60. let v české
kinematografii, nejvíce asi s Formanovým snímkem Hoří, má panenko. Třeba
už jen motivem venkovské tancovačky, při které na povrch vybublávají
skryté sympatie a antipatie. Společné rysy mají Divoké včely i se snímkem
Saši Gedeona Návrat idiota. Šedesátá léta v české kinematografii
obdivuji. A asi nejsem sám; ostatně Saša Gedeon, který to možná cítí
podobně, je můj spolužák, říká k tomu bez jakýchkoliv protestů Bohdan
Sláma. Můžu dneska řídit?, ptá se v jednom okamžiku filmu Božka svého přítele.
To určitě!, boří Laďa její naděje. Po hodině a půl, v poslední scéně,
Božka už motorku řídí. Podle mě je to jeden z klíčových okamžiků
filmu, jedna z "velkých věcí", které se stanou. Neboť i na
vesnici se dějí velké věci. A také o tom Divoké včely jsou.
Tomáš Pilát