český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Aspoň jsem to zkusil, říká ve slavném snímku Miloše Formana postava Randla McMurphyho, kterou fenomenálně zahrál tehdy mladý americký herec Jack Nicholson ve chvíli, kdy se mu nepodaří uzvednout těžké břemeno a kolegové z psychiatrického oddělení se mu chtějí smát.

Nedávno film Přelet nad kukaččím hnízdem reprízovali a já si znovu uvědomila, jak moudrá je to věta, jíž bychom se měli v životě držet.

Zajímavé je, že repríza běžela v ten samý den, kdy získala Ester Ledecká zlatou olympijskou medaili v superobřím slalomu žen. Stalo se to v disciplíně, která není její hlavní a zatím v ní nemá tolik zkušeností jako ve snowboardingu. Prostě to zkusila a svět pouze nevěřícně zíral, jak si dvaadvacetiletá blondýnka dojíždí pro výhru. Nejen svět. I samotná sportovkyně. Pro mě je její nevěřícný pohled na výsledkovou tabuli v cíli  nejhezčím ze záběrů z letošních olympijských her. Ester soutěž vnímala jako možnost získat cenné zkušenosti, které v budoucnu zužitkuje, postavila se na svah a stála „na bedně“.

Samozřejmě mluvím pouze o zkouškách, ke kterým máme alespoň trochu lidsky nebo pracovně blízko. Pokud jsme se tvrdě připravovali a v tréninku nešvindlovali, měl by se dobrý výsledek dostavit. A pokud se to nepodaří, nesmí nás nic odradit od dalších pokusů. Jen nejspíše třeba maličko víc zabrat a příště bude lépe.

V aktuálním čísle přinášíme na několika stranách příběhy lidí, kteří by jistě předešlá slova potvrdili svou vlastní zkušeností. Nevzdali se a přes prvotní obavu z možného neúspěchu dosáhli ve svém oboru na mety nejvyšší. Můžeme si přečíst portrét českého divadelního a filmového herce Svatopluka Beneše a rovněž se představuje v rozhovoru atletka Ludmila Formanová. Prozrazuje, jaké byly její atletické začátky i vítězství, ale hovoří též o období, kdy se rozhodovala ukončit kariéru.

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Naše babičky s oblibou říkávaly, že únor bílý pole sílí. Poslouchali jsme tuto větu každý rok, jakmile jsme procitli z oslav konce roku starého a začali vnímat, že nastal rok nový. Pole a lány nás víceméně nezajímaly, ale prostě se to tak říkalo. Nanejvýš jsme vyhlíželi sněhovou nadílku a přáli si, aby v našich končinách vydržela co nejdéle, protože jsme chtěli co nejdéle lyžovat. V únoru zkrátka nebylo nic trudnějšího nežli pohled na Špindlerův Mlýn bez bílé pokrývky. Přímý vztah mezi konkrétními klimatickými podmínkami a naší existencí si uvědomovala v nejlepším případě hrstka dospělých, kteří to měli v popisu práce. Ustaraný pohled na oblohu, ze které se v únoru snáší déšť, byl u většiny lidí zapříčiněn pouze individuálními zájmy či preferencemi. A pokud únor zaznamenal nečekanou oblevu, našel se – s výjimkou vlekařů a provozovatelů zimních středisek – jen málokdo, jenž se začal strachovat o nadcházející časy.

Skutková podstata většiny úsloví, pořekadel, pranostik a přísloví je nepopiratelná, a přesto přehlížená. Půvabná ponaučení a tradiční návody, jak naložit se životem, se usadily v našem povědomí jako ustálené fráze, nad kterými netřeba úporně hloubat a které netřeba brát vážně. Někdy snad přijdou vhod v rámci konverzační causerie, leč niternějšího vlivu na náš život se bohužel nedočkají. Každý je zná, ale málokdo jim rozumí, natož aby mu byly vodítkem při práci či ukazatelem v životě. Čím dál častěji stojí na vedlejší koleji, odkud už žádný vlak nevyjíždí. A přitom by možná nebylo od věci občas přihlédnout k poselství těchto rad a zbystřit pozornost, pokud nechytíme den za rohy, protože za ocas ho neudržíme. Možná že v situaci, kdy nemáme zrovna co na práci, bychom mohli zbourat pec a postavit novou. Kletby bychom měli brát s klidem, neboť myši vyhrožují kočkám pouze z hloubi děr. Nemluvě o tom, že než začneme straku chválit, jak létá, měli bychom si počkat, kam dosedne.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Pomalu se bojím pustit jakékoli zpravodajské pořady v televizi či rozhlase, případně zabrouzdat internetem na stránky novin. Téměř všude na mě vyskočí pochroumané nabourané „plechy“, vidím vyděšené účastníky nehody a policisty vyšetřující místo, kde se bouralo. Z naleštěných korábů silnic se během vteřiny stávají zmačkané nefunkční harmoniky, z řidičů i spolucestujících v lepším případě ovázaní pacienti. Nejvíc mě děsí, když na obrázcích a záběrech jsou vidět zcela zakrytá těla těch, kteří už dál nepojedou. Mráz mi jezdí po zádech a  ptám se hlavně PROČ? Kam řidiči tolik pospíchají, ať to stojí, co to stojí? Nač musí být v cíli byť jen o maličký kousek dřív než ostatní? Jak se může stát, že někteří chodci doslova skáčou pod kola vozidel? Nějak tomu nerozumím. Podráždění, které se rozhostilo v kraji, se přeneslo do mezilidských vztahů. Kdo nemá lokty, nikam to nedotáhne. To vše se projevuje na silnici i mimo ni. A ke všemu s námi ještě cvičí počasí, jež dokáže během jednoho týdne navodit tři roční doby ze čtyř. V pondělí je zima, v úterý jaro, následuje podzim. Jen léto naštěstí zůstává v klidu. Zdá se, že pohádková Maruška běhá za dvanácti měsíčky denně a pořád něco vyžaduje. Vzhledem k tomu, že umí pěkně poprosit, měsíce se snaží o sto šest a mávají nad vatrou jako zběsilí. Tím pádem nás zahrnují sněhem a deštěm v hojné míře a občas přidají ledovku. V takovém terénu se špatně chodí, je jasné, že to platí i o jízdě v autě. Aby to šlo dobře, musí se patřičně ovládat řidičské umění. Slíbila jsem, že budu ve svých úvodnících pozitivní. Jenže jak, když zprávy se staly přehledem katastrof. Musíme se vzchopit, abychom situaci změnili. Nikdo jiný to za nás neudělá. Což si trochu zavzpomínat, společně si popovídat, co se podařilo a co by se mělo zlepšit. Začít pěkně doma a tu správnou pohodu pak šířit dál.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka 

Letos je na konci letopočtu osmička. Pro Čechy osudová, alespoň se to tak říká. Neplatí to samozřejmě o všech „osmičkových“ rocích. Rád bych jeden připomněl, protože by se na něj možná zapomnělo. A byla by to škoda, neboť šlo o vpravdě důležitý mezník.

Řeč je o roce 1838. Tenkrát majitel novohradského panství na jihu Čech hrabě Buquoy vyhlásil přírodní rezervaci Žofínský prales. Bylo to vůbec poprvé v českých zemích, dokonce poprvé v celé Evropě, kdy někdo vyňal část území z lesního či zemědělského hospodaření a ponechal je samovolnému vývoji. K neobvyklému nápadu vyhlásit rezervaci, a to byl v první polovině 19. století zcela neslýchaný krok, přivedli Buquoye lesníci. Ti ho upozornili na prastaré porosty nedotčené těžbou. Osvícený hrabě se rozhodl prales zachovat pro příští generace.

Není důležité, že později, když byl majitelem panství jeho syn, hrozilo pralesu úplné vymýcení. Ani to, že došlo ke zmenšení chráněné plochy z původních třiceti osmi hektarů na necelé dva. Důležité je, že k vyhlášení došlo a že postupně vznikaly další chráněně plochy. Zpočátku pomalu, třeba proslulý Boubínský prales byl vyhlášen až o dvacet let později, shodou okolností také v „osmičkovém“ roce 1858. Po něm přišly další rezervace.

Léta prošla a dnes jsou u nás stovky chráněných území. Z toho čtyři národní parky, šestadvacet chráněných krajinných oblastí, stovky přírodních rezervací a přírodních památek. Co všechno dnes vlastně chráníme? Zdaleka to nejsou jen části přírody ponechané vlastnímu vývoji. I když pralesy stále patří mezi přírodní perly, na jiných lokalitách ochránci proti lesu bojují. A jako boj to i vypadá. Kupříkladu do přírodní památky Na plachtě u Hradce Králové opakovaně vpouštějí tanky a nákladní auta! Narušují povrch, aby nezarostl křovinami a lesem. Právě narušený povrch vyhovuje vzácným obojživelníkům, motýlům nebo rostlinám.

Zkrátka dnes chráníme nejenom původní přírodu, ale i krajinu, kterou člověk přeměnil v minulosti. A to všechno začalo v jednom „osmičkovém“ roce před 180 lety.   

Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test