český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Když si otevřeme některé z barvitých středověkých líčení nebeského království nebo se zadíváme na nějaký dobový obraz, který si nebe představuje, neuniknou naší pozornosti nebeští muzikanti. Zástupy andělů i lidských duší vyhrávají před Hospodinem, seč jim síly stačí, na harfách, píšťalách a všemožném jiném hudebním instrumentáři. V čísle 21 se něco více dočteme o církevní hudbě, která jako by se odjakživa pokoušela trochu té nebeské harmonie dostat i sem na zem.

Samo slovo harmonie pochází z řečtiny a je odvozené od slovesa, které znamená spojovat se, pasovat jeden k druhému. V češtině máme – v  hudebním i mezilidském chápání – krásné slovo souznění. Souznění je stav, kdy zaznívají dva nebo více hlasů, navzájem se však nepotírají, nepřekřikují, ani si nekonkurují, naopak se doplňují a společně vytvářejí něco víc, než by byl jeden každý z nich schopen sám.

Já sám nejsem žádný velký zpěvák, ale už od střední školy jsem vždycky rád vyhledával prostředí sborového zpěvu. Jedna z věcí, které v kruhu zpěváků člověk téměř mysticky prožívá, je to, jak se jeho hlas mísí s ostatními a dohromady vytvářejí ono souznění. Společné znění. Přitom musí člověk nejen vynakládat snahu, aby společnou harmonii nekazil chybným tónem, ale také musí disponovat jistou mírou ohleduplnosti, aby se sám příliš neprosazoval, protože pak by jeho hlas začal nad celkem trčet a harmonie by byla narušena stejně nebo možná ještě víc, než sem tam nějakým nedotaženým falešným tónem.

Proto mám rád zpěv kostelní – ono hudební souznění mi totiž stále připomíná, že tak jako ve sboru by to mělo fungovat mezi lidmi v církvi, rodině, práci a společnosti. Kdyby všichni lidé vnímali svou roli ve společnosti jako ohleduplné přidání svého hlasu, svého úsilí a svých schopností ke společnému celku a společné harmonii, byli bychom asi už jednou nohou v  tom nebi. Ale dokážeme to, aniž by se cosi zvrhlo, jako dvakrát ve 20. století ? Chtěl bych v to věřit…

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Rok má, jak známo, tři sta šedesát pět dnů. Nic překvapivého. Co ale překvapivé je, aspoň pro mě, že téměř každý je něčemu nebo někomu věnován. A to dokonce v mezinárodním slova smyslu. Člověk až žasne, čemu všemu jsou dny zasvěceny. Víte, že dvacátého března je Světový den vrabců? Nic proti nim, naopak, ale o pár dnů později, prvního dubna, je Mezinárodní den ptactva. Takže vrabci mají nějaké privilegium?

Máme také Světový den koktejlů, Mezinárodní den žonglování, Mezinárodní den triček, Den suchého zipu, Mezinárodní den průvodců cestovního ruchu, Světový den štěstí, Den bez pesticidů. Dobrá, proč ne. Ale myslím si, že alespoň některé významné dny by měly mít svůj protiklad. Třeba Mezinárodní den proti dietám: Neměl by být i den pro diety? V prosinci je Mezinárodní den hor, ale den věnovaný nížinám jsem nenašel. 

Za povšimnutí stojí také to, že mezinárodních nebo světových dnů už je víc, než dnů v roce. A tak se jich u některého data tlačí hned několik najednou. Myslím, že rekord drží jedenadvacátý listopad: Světový den televize, Světový den pozdravů, Mezinárodní den filozofie, Světový den rybářství a k tomu ještě Mezinárodní nekuřácký den. Podobné je to prvního října. To máme Mezinárodní den kávy, Světový den cyklistiky, Mezinárodní den seniorů, Světový den vegetariánství a Mezinárodní den lékařů. Významných dnů v roce je zkrátka hodně. Je ale třeba poctivě dodat, že drtivá většina z nich připomíná závažné a seriózní záležitosti anebo neřešené problémy. Mnohé ty vyhlásila dokonce Organizace spojených národů nebo UNESCO.

V kalendářích, které nám stojí na stole nebo visí na zdi, se o těchto významných dnech většinou nedočteme. A tak možná málokdo ví, že patnáctého května je Mezinárodní den rodiny. Rozhodlo o tom Valné shromáždění Organizace spojených národů v roce 1993. Ve zdůvodnění se píše, že rodina stále zůstává nenahraditelným prostředím, kde se nejsnáze a nejspolehlivěji stává z dítěte společenský a tvořivý člověk. A kde se dospělý má příležitost permanentně zdokonalovat v nesobecké lásce a v nezištné spolupráci. K tomu nemám, aspoň já, co dodat.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

„Chlapi neumí dělat dvě věci najednou,“ řekla Ivana.

„Ale, to je blbost,“ oponuje její muž Petr. „Vezmi si třeba mě u nás v obchodě. Prodávám, doplňuju zboží, píšu faktury, vyřizuju objednávky…“

„No jo, ale děláš to opravdu najednou? Já myslím, že uděláš jednu z těch věcí, pak druhou…“

Přemýšlím, zda jsem schopen dělat více věcí v jednu chvíli… Táta byl přeučený levák. Levou rukou, pro něj přirozenější, namaloval obraz, pravou se pod něj podepsal. No jo, ale dělal to opravdu v jednu chvíli? Spíš ho tou levou domaloval a pak se pravou podepsal. Měl v rukách dva štětce, ale ty zmíněné úkony asi nedělal úplně současně. Já v tuhle chvíli píšu a na konec každého řádku mi počítač vkládá jakousi značku, kterou tam nechci. Nevím, proč to ten přístroj dělá, vadí mi to a snažím se té věci zbavit. Ale dělám to mezi psaním, ne při něm.

Vybavuje se mi obraz ženy, která kojí, stojí u sporáku a míchá polévku. Tohle chlapi opravdu neumí. Nejsou k tomu uzpůsobeni. Ale třeba když hraju na kytaru. Levou rukou mačkám akordy, pravou vybrnkávám… „No jo, ale děláš jednu věc! Hraješ na kytaru,“ řekla by Ivana. A měla by pravdu. Nikdo se nepodivuje nad tím, že při řízení auta současně točíte volantem, řadíte a šlapete na pedály. Prostě řídíte auto.

Takže jinak: Ty činnosti, které byste měli vykonávat paralelně, musí být na sobě nezávislé.

Ach jo! Těch pitomých znaků na konci řádky se asi nezbavím. Vy je nevidíte, ale mě rozčilujou!

Dal jsem si pauzu, oloupal pomeranč a čtu, co jsem doteď napsal. A vida! Konečně dělám dvě věci najednou. A pak že to chlapům nejde! „Pojídáním pomeranče nic nevytváříš,“ řekla by Ivana. „Zásobuji organismus vitaminy a současně u toho rozmýšlím,“ namítl bych. Také u snídaně si čítávám. Takže vlastně současně zásobuji mozek i žaludek! „A vylíváš čaj do postele!“ řekla by moje žena. No jo, ale zkoušeli jste někdy snídat v posteli a s knihou? Doporučuji. Nejlepší začátek dne.

Vybavuje se mi, kolik úžasných myšlenek mi v hlavě vytanulo při sázení cibule, trhání jablek, nebo třeba při řízení auta. To je přece spojení rozličné fyzické a duševní práce! Ano! Chlapi jsou schopni dělat dvě věci najednou!

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Dny, které jsem strávila u babičky, byly vystavěné z rituálů. Každé ráno mi udělala šípkový čaj do hrnečku se žlutým drakem a použitý pytlík schovala na odpoledne. Po snídani jsem se dívala, jak se češe. Byla to tajemná procedura sestávající z postupného tupírování, lakování a stáčení. Bylo na ni zapotřebí sedmnáct pírek, ale žádné z nich nebylo v hotovém účesu vidět. Zázrak! Pak jsme šly nakoupit a já musela nést tašku.

Doma jsem pomáhala s vařením a přesně ve dvanáct hodin za znělky Radiožurnálu jsme usedaly k polévce. Po obědě se četla pohádka. To byl samozřejmě můj nejoblíbenější rituál. Nejraději jsem si nechala předčítat ze Starých pověstí českých. Křeslo, ve kterém babička sedávala, mělo potah z šedivých dlouhých chlupů. Hladila jsem je jako koňskou hřívu a poslouchala O statečném Šemíkovi, Daliborovi a kněžně Libuši. Věděla jsem, že to nejsou jen obyčejné pohádky. Byla to historie našeho národa. Příběhy lidí, kteří nebojovali jen za sebe, ale za pravdu, spravedlnost a za nás za všechny.

Když jsem pak jela s rodiči na výlet do Prahy, museli jsme k soše Bruncvíka i na Vyšehrad. Tato místa pro mě byla důkazem, že všechno, o čem mi babička četla, je pravda. Když jsem se za studií dostala k článkům o sociální konstrukci národa, často jsem myslela na babiččinu knížku pověstí a říkala si, že svým dětem ničím takovým plést hlavu nebudu.

Ona knížka se však shodou náhod dostala mé dceři do rukou a okamžitě ji zaujala. Ať už z nostalgie či ze zvědavosti, co na ni řekne, jsem se dala do čtení. O statečném Šemíkovi se jí líbilo nejvíc, samozřejmě, stejně jako mně tenkrát. Příští sobotu jsme musely na Vyšehrad podívat se, odkud to ten Šemík skočil.

Vlastenectví už sice dnes není v módě, ale příběhy o odvaze, pravdě a spravedlnosti děti potřebují stejně jako dřív. Rituály přinášejí dětem pocit bezpečí a řádu. Dobré příběhy jim zase dodávají odvahu vypořádat se se vším, co by mohlo tento řád a bezpečí ohrozit. Nic víc nepotřebují.

MSc. Kateřina Vickers, redaktorka

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test