 |
Úvodník
Vlastimila Ježka Tragikomedie: Kužvartova cesta do Evropy a zpět za 48 hodin |
|
Když Miroslav Kalousek v diskusi o kandidatuře Miloše Kužvarta na post prvního českého eurokomisaře (rozuměj ministra evropské vlády) prohlásil něco v tom smyslu, že nemůže podporovat člověka, který by mohl Česko v Evropě zesměšnit, nemohl tušit, jak přesně se trefil. Ačkoli - Kužvart v prvé řadě zesměšnil sám sebe a v české politice si pravděpodobně už ani neškrtne - pomineme-li dobu, kterou hodlá sveřepě prosedět v poslanecké lavici proti vůli všech, dokonce i politického klubu ČSSD, kam patří. Zařadí se tak po bok opilce Kotta (ODS), kterého už také sice nikdo nebere vážně, ale mandátu se drží jak… Však víte, co myslím. Bruselská byrokracie se určitě tragikomickému veletoči v provedení reprezentanta České republiky Miloše Kužvarta podivila, ale hodnotit bude až výkon jeho nástupce, nikoli uprchlíka.
Kužvartova podivná cesta do Bruselu a zpět za 48 hodin je ale dvojnásob nepříjemnou ostudou pro Špidlovu vládu a sociální demokraty zejména. Donutit Kužvarta k rezignaci na poslanecký mandát nemohou, jeho hlas ve sněmovně přitom koalice potřebuje. Sám Kužvart si jistě uvědomuje, že v české politice nadlouho prohrál, takže jeho chování při důležitých hlasováních bude nevyzpytatelné. Podobně jako Hany Marvanové, jenomže ta se alespoň řídila vlastním svědomím. Tentokrát půjde o uražené ego, poraněnou ješitnost i vědomí politického konce - nejpozději v roce 2006.
Kužvartův debakl je navíc debaklem ČSSD a osobně dvojnásobného předsedy Špidly: Miloš Kužvart se stal eurokomisařem přes hlasitý odpor koaličních stran, pochybnosti neskrývali ani někteří sociální demokraté. Následné zdravotní potíže předsedy vlády jsou hodné politování i lidské účasti, nic ale nemění na tom, že tuhle kaši si Špidla uvařil sám - a jíst ji bude ještě dlouho, na koaliční i vnitrostranické úrovni.
Nominace Pavla Teličky je ve srovnání s Milošem Kužvartem obecně jistě akceptovatelná: orgány EU dobře zná, umí (nejen) anglicky, bruselští úředníci jej osobně znají a Telička pro ně představuje poznanou jistotu. Zajímavé ovšem je, že Evropské unii v tomto konkrétním případě nevadí někdejší Teličkovo členství v KSČ: členství bezpochyby kariéristické, nikoli politicky přesvědčené. Brusel by byl ostatně ochoten akceptovat také Jana Kavana - i s jeho notně zatemnělou minulostí a nedůvěryhodnými předlistopadovými styky. O Teličkových profesionálních schopnostech nepochybuji (o Kavanově ostatně také ne), o morálních vlastnostech ano. Jenomže: koho by po odchodu Václava Havla morálka v politice ještě zajímala? Zdá se, že ani Brusel ne. Jestli je to zpráva pragmaticky dobrá či špatná, nejsem schopen posoudit. To ukáže až čas.