 |
Úvodník
Vlastimila Ježka České ano EU |
|
V sobotu 14. června roku 2003, v odpoledních hodinách, se Česká republika de facto stala členskou zemí Evropské unie. Na vstup de iure si ještě musíme necelých jedenáct měsíců počkat - do 1. května roku 2004. Ačkoli to tak v diskusích před referendem o přistoupení nevypadalo - padaly argumenty trapné a ještě trapnější - tato dvě data se do novodobé historie České republiky zapíší hned za 28. říjen 1918. Sny o spojené Evropě, které snil už Jiří z Poděbrad a které posunuly zpět do říše fantazie národně obrozenecké procesy 19. století a obě světové války století dvacátého, nabývají zcela reálných rysů.
Nejde zdaleka jen o to, co přinese členství v Evropské unii jednotlivým Čechům nebo České republice jako celku, i když právě na tomto poli se odbývala argumentační válka stoupenců i odpůrců vstupu před referendem. Čeká nás prosperita a vyšší životní úroveň, podnikatelům se otevřou nové trhy - slibovali zastánci Unie. Všechno podraží, zejména služby a cigarety, naše ekonomika bude stagnovat - kontrovali unijní odpůrci. S pomocí EU se nám bude více dařit v potlačování korupce, libovali si ti, kteří nás nabádali, abychom hlasovali pro vstup. Kdepak, korupce nezmizí, naopak se ještě zvýší! Znělo z tábora euroskeptiků. K cestování nám bude stačit občanský průkaz, budeme moci pracovat po celé Evropě, mladým lidem se usnadní studium v zahraničí - vynášeli další trumfy eurooptimisté. Evropa zdevastuje českou zemědělskou půdu, na hranicích kontroly nezmizí a ještě ke všemu o nás zase budou z Bruselu rozhodovat jiní - přitvrdili ti, kterým se do Unie příliš nechtělo.
Optimističtí propagátoři Evropské unie, opatrní euroskeptici i výslovní odpůrci vstupu České republiky do EU nás v posledních týdnech přesvědčovali a přesvědčovali. Bohužel ne o tom, jak je to v zemích Evropské unie doopravdy, ale jen s využitím těch argumentů, kterými mohli podpořit svá stanoviska. Málokdo přiznal, že přes pravomoci Bruselu (i po přijetí Evropské ústavy) zůstane většina rozhodovacích procesů v rukách jednotlivých členských států. Neboli: jaké si to uděláme, takové to budeme mít. To je pro euroskeptiky dobrá zpráva. Horší pro ty, kdo si v tomto směru dělali plané naděje na změnu kvality české politiky vynucenou členstvím v Unii. A úplně nejhorší pro každého, kdo se českých mutací v aplikaci evropského práva bojí.
Pro českou politiku se už Evropská unie stala zaklínadlem dávno. Žádný nepopulární návrh zákona, žádná lidem nepříliš radostně přijímaná změna ve vládních nařízeních nepocházela z vůle českých ministrů, poslanců nebo senátorů. Ne. Oni jenom, to přece musíte pochopit, aplikují evropské právo. Ačkoli nejsem advokát ani odborník na legislativu, hodně o těch zaklínadlech pochybuji. Zatímco v Česku se kupříkladu - údajně kvůli Evropské unii - balí koblihy do nechutného igelitu a v restauracích se nesmějí podávat jídla starší než tři hodiny, v zemích západní Evropy si klidně vybírám sladké pečivo z regálu a pojídám grilované kuřecí maso z rožně, jehož velikost předem vylučuje konzumaci všeho, co na něm je, dříve než za dva dny. A nezdá se, že by provozovatelé trpěli vysokými pokutami za porušování zákona či nařízení.
V sobotu 14. června, v odpoledních hodinách, už bylo jasné, že se referenda zúčastnilo více než 55 procent oprávněných voličů a více než 77 procent z nich řeklo své ANO. Každý z nás asi z trochu jiného důvodu. Těžko však kdokoli proto, abychom se vrátili do pokryteckých dob předstírání souhlasu s čímkoli a následným porušováním všeho, co porušovat jde. Nejde přece jen o kuřecí maso nebo balené koblihy.