| Opakování z české literatury |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 34 |
Někdy neškodí
připomenout si jména, která jsme kdysi zaslechli ve škole. Osudem těchto
autorů jen letmo zmíněných při hodinách české literatury je to, že je
vlastně nikdo pořádně nečetl a jejich dílo nezná. To je případ i Josefa
Karla Šlejhara, zvláštní postavy i výrazného prozaika přelomu 19. a 20
století.
Díky zfilmované próze Kuře melancholik možná jeho jméno zaregistrovala i mladší generace Zásluhou Nakladatelství Lidové noviny se ke čtenářům dostávají dva soubory Šlejharových próz, které vycházejí v edici Česká knižnice. Obsahují vrcholné povídkové sbírky Dojmy z přírody a společnosti a Co život opomíjí.
Prozaik, který byl fascinován temnějšími stránkami života, bývá označován jako představitel naturalistického proudu v české literatuře. Sám se přihlásil k nastupující generaci svých vrstevníků v 90. letech 19. století podpisem Manifestu České moderny. Jeho tvorba je zprvu oceňována soudobými kritiky i mladými autory, ale postupně se v jeho tvorbě objevují problematické prvky. Fascinace zlem, přetékající sentiment, obrat k mysticismu, to vše bez pevné kompoziční výstavby, učinily jeho dílo terčem kritiky. To však Šlejharovi-prozaikovi na velikosti neubírá. Jeho metoda záznamu proudu vědomí se později odrazila v dílech Jakuba Demla, surrealistů a Bohumila Hrabala.
Jaký byl Šlejhar člověk? Rozporuplný. Jeho postoj k životu se stával stále více sebetrýznivým a trpitelským. Opakovaně prohlašoval, že netouží po literární kariéře, a přece o věhlas horečně usiloval. Toužil po návratu ke kořenům, hospodařili s manželkou na rodinném statku, ale pro těžkosti v hospodaření i v osobním životě jej museli opustit.
Ani jeho manželství se neubíralo klidnou cestou. Faktorův syn z Podkrkonoší si vzal dceru ze zámožné vinohradské rodiny. Rozuměli si prý jen asi dva tři roky po svatbě. Pak přišly problémy a manželé se z nich začali obviňovat navzájem. Ani jeden z nich neuměl hospodařit, navíc Šlejharova manželka statek zadlužila. Neměla ani pochopení pro manželovu spisovatelskou práci a neustále mu ji předhazovala. Ani on si jí údajně nevážil a choval se k ní špatně. Rozešli se, a přestože o ní Šlejhar psal svým přátelům, že je to "lidský ďábel, démon v podobě ženy, divoká šelma, která z mé bytosti fyzicky a mravně sála krev", nebránilo mu to, aby se k ní nevracel. Dokonce s ní zplodil dalšího syna, který však záhy zemřel.
Ať už byl Šlejhar jakýkoliv podivín, o literární kvalitě jeho děl dnes není pochyb. Není marné vrátit se čas od času ke starším autorům, jejichž próza může milovníky literatury dosud oslovit. Jazykově i námětově totiž patří k pozoruhodným projevům české literatury.