| Dopravní značky živočichů |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 34 |
Květolib včelí je samotářsky žijící vosa o jejíž jméno se stejnou měrou zasloužil sameček živící se nektarem a pylem i dravá samička lovící včely. Při návratu do svého hnízda se řídí orientačními dopravními značkami, které připravila příroda. Mohou to být kamínky nebo šišky, květolib dokáže rozlišit i jejich náhodné uspořádání připomínající trojúhelník, kruh nebo čtverec. Je na rozdíl od většiny řidičů tak ukázněný, že když mu tyto značky přemístíme, nalétává vytrvale podle nich a míjí tak své hnízdo, byť bylo jen o kousek vedle.
Příkazové a zákazové značky typu Zákaz vjezdu či Přikázaný směr jízdy mají u zvířat obvykle podobu pachové stopy, oděru na stromech nebo hromádky trusu. Ptáci používají výstražné zvukové signály nahrazující klakson. Trojúhelníkovou značku s vykřičníkem, znamenající Pozor, jiné nebezpečí mají srnci na zadní části těla. I když má srnčí zvěř dobrý čich a sluch, pro varování před nebezpečím používá světlou srst kolem konečníku, myslivci jí říkají obřitek. Naježením dlouhých pesíků se obřitek zvětší a zvýrazní, což je zřetelné jak za dne, tak zejména v době pastvy před rozedněním a za soumraku.
Na letištích se pohybuje automobil s výrazným nápisem Následuj mě (v angličtině Follow me) a piloti vědí, že je zavede do bezpečné stojánky. Stejnou funkci plní bělavý ocásek srnčí a jelení zvěře (kelka) či zajícovitých (pírko). Mláďata těchto zvířat nechodí ve stopách matky, ale zato nespustí z očí bílou skvrnu na jejím zadku.
Mravenčí dálnice
Stezky a cestičky našich domácích mravenců jsou obvykle krátké a
jednoduché a končí v cukřence nebo ve spíži. Cesty lesních mravenců
vedoucí k jejich kupám jsou už podobné silnicím s udusaným a pečlivě
uklizeným povrchem. Není divu, slouží totiž k dopravě stavebního materiálu
a potravin v "balení" často několikrát větším, než je samotný
mravenec.
V tropických oblastech, kde mravenci nejsou jen užitečným hmyzem, ale loupeživými
hordami, věnují výstavbě dopravních tepen zvlášť velké úsilí. Žijí
v pravých velkoměstech s několika miliony obyvatel a protože v okolí brzy všechno
vyžerou, pro spojení se zdroji potravy si budují skutečné dálnice. Hlavní
trasy měří několik set metrů a od nich vedou několik desítek metrů dlouhé
odbočky, po nichž se v obou směrech pohybují nekonečné kolony rabujících
mravenců. Jak se vyznají v této spleti cest plné přírodních překážek?
Zatímco řidiči kamionů nespustí oči z dopravních značek a čar na vozovce, hlavním smyslem mravenců je čich. Každý mravenec na své cestě trousí zvláštní látku, feromon, který ukazuje cestu i všem ostatním. Pokud nenajde nic zajímavého, vrací se po své stopě, objeví-li nějakou potravu, vyšle hlasitý zvukový signál a jeho soukmenovci se vydají za tímto zvukem po jeho pachové stopě. Zvukový signál mravenci vydávají pomocí tzv., stridulačního orgánu, my ho neslyšíme, ale pro mravence je srozumitelný na dostatečnou vzdálenost.
Mravenčí ústřední silnice tvoří v přírodním terénu
jakýsi předěl, k němuž se mravenci pravidelně vracejí stejnou cestou
bezpečně označenou feromony, takže se málokterý ztratí nebo zabloudí.
Když jim takto označenou cestu přerušíme, začnou zmateně pobíhat a
hledat správný směr. Pamatují si sice směr a vzdálenost ke hnízdu a mají
jakýsi světelný kompas, takže si pamatují i směr odkud dopadá sluneční
světlo, ale sotva narazí na stopu feromonu svého rodu, dají přednost této
dopravní značce před jinými způsoby orientace i když cesta vede objížďkou.