| Do království Zlatoroha |  |
| Vladimír Kaňka |
Ročník 35 - číslo 34 |
Julské Alpy
jsou tradičně častým cílem našich turistů. Nemají sice čtyřtisícové
ani třítisícové vrcholy, nejvyšší hora, Triglav, měří "jen"
2864 metrů, nejsou velké ani rozsahem, ale mají kouzlo a přitažlivost svými
hluboko zaříznutými údolími, vodopády nebo dřevěnými chaloupkami se šindelovými
střechami. Jejich doliny září svěží zelení až do podzimu a jsou méně
přelidněné, než západněji položená pásma Alp.Jsou proto téměř ideální
turistickou oblastí. Tento ráj není příliš drahý a nenarazíte zde na
jazykovou bariéru - domluvíte se česky. Mladí rádi přecházejí na němčinu,
kterou si osvojují při zaměstnání v Rakousku.
Pevnost chránila kaňon
Vjezd do Slovinska od italského Tarvisia přes sedlo Predil
je rozhodně nejromantičtější. Nabízí se odtud jedinečný pohled do údolí
Koritnice a na první sluncem ozářené vrcholy. Tabule u odpočívadla hlásá,
že vstupujete do Triglavského národního parku. Silnice se proplétá v pravých
úhlech pevností, která strážila údolí proti Turkům. O něco níž, pod
malebnou vesničkou s příhodným názvem Strmec se vyjímá druhá, rozlehlejší
pevnost z roku 1509. Benátčany v ní vystřídali Rakušani. V osmdesátých
letech minulého století se obnovila jako atrakce pro turisty.
Pozoruji strmé sedmdesátimetrové stěny kaňonu, svírajícího říčku
Koritnici. Voda tu pěkně uhání a proto se sem jezdí vyžívat vodáci s
kajaky a raftovými čluny. Protože začal lijavec,přiberu do škodovky
zmoklou slovinskou dvojici. Byli navštívit bojiště z první světové války
ve výšce 2300 metrů. Poziční válka na Soči a Drávě si vyžádala krutou
daň desítek tisíc mrtvých, mezi nimi i mnoha Čechů. Fotograf Josef Sudek
odtud vyvázl bez pravé ruky.
Slovinci mi doporučují, které doliny mám obejít a projevují radost, že je
znám, že jsem tu byl již víckrát. Pak prší dotazy na život u nás.
Proti proudu Soči
Bovec s úzkými
uličkami se proti mým předchozím návštěvám moc nezměnil. Naštěstí se
příliš nezhoršil ani ráz horské krajiny, málo se projevuje narušenost
stavbami a regulacemi, nejsou tu mamutí nevkusné hotely či jiné betonové hrůzy,
málokde vidíte soukromé chaty. Vzhled údolí formují i louky a políčka
malých rodinných farem.
Po úzkém kamenném mostku, který snad ještě pamatuje Benátčany, přejíždím
bystře tekoucí Soču. Stále bych jen zastavoval a tiskl spoušť aparátu,
tak je údolí Trenty nádherné. Spokojeni jsou i rybáři, prošlehávající
proud pruty. Pokud byste tu projížděli, nevynechejte rezervaci u kempu u
soutoku Soči a potoka Lepence. Voda se tu prodírá vápencovým podložím v
hlubokém zářezu, scenérii lemují na obou březích listnaté stromy. Trenta
je přirozeným východiskem vycházek i náročnějších tur.
Kromě hotelu, penzionů, informačního střediska a botanické zahrady nad zchátralým
kostelíkem je ve vesnici Trentě menší muzeum. Můžete se v něm dozvědět
také o bájném Zlatorohu- bílém jelenovi se zlatým parožím, zjevujícím
se hlavně za bouří užaslým lovcům, aby je ochránil ode všeho zlého.
Zlatoroh se časem stal jakýmsi logem Julských Alp.
Vyloženou atrakcí Trenty a celé země je Izvir Soči, mohutný modře zářící
výron,
pramen řeky, vyvěrající z osmimetrové hloubky a ihned zase mizící ve skále.
U chaty dole mi jeden dědeček začal hrát na housličky, když na mně vyzvěděl,
že jsem Čech. Hlavně o víkendech tu míjíte celá procesí, hrnoucí se
nahoru. Takový zájem o Izvir projevují Slovinci, hrdí na svoje Alpy.
Je škoda odtud spěchat, můžete se vydat do krátké Jalovecké doliny. Od
chaloupek, neuvěřitelně vkusně roztroušených v louce a nedávno ještě
hospodářských stavení, je úžasný pohled na okolní vršky, korunované
rozložitým Jalovcem.
Chaty a horské stezky
Cestou do sedla Vršič nemůžete minout pomník Juliusa
Kugyho, objevitele a hlavně propagátora těchto hor. Majitel obchodního domu
v Terstu zajížděl do hor po celý život a se svými slovinskými průvodci
koncem 19. století prolezl celou Julianu. Přespávali ve skalách bez spacáků-
ty tehdy ještě nebyly, chodili ve smekavých kožených botách. Díky hlavně
Kugymu a jeho slovinským následovníkům stoupala návštěvnost těchto koutů,
stavěly se cesty a chaty.
Vršič, spojující jih a
sever pohoří, není příliš vysoký ( 1611 metrů), ale poskytuje téměř
kruhový rozhled. Nad průsmykem stojí chata Tičarjev dom s pokojíky s cenou
2400 tolarů za lůžko, v noclehárně za 1500 tolarů. Podobné jsou ceny i v
ostatních chatách ( kočách), záleží na přístupnosti a atraktivnosti místa.
Interiéry chat jsou útulné, přestože nemohou vždy poskytovat přílišný
komfort. Slovinci si v nich večer rádi zazpívají a chtějí slyšet i české
písničky. Dlouho nezapomenu na krásný večer na koče u Triglavských jezer
s písní Dvuch malych slončeka (sloni).
I když Planinske družstvo dělá pro údržbu horských stezek co může, úroveň
značení, úprava vysokohorských tras, hlavně hřebenových, které jsou hůře
schůdné, nejsou na úrovni Rakouska, natož našeho značení. Proto je nutné
na delší trasy a hlavně na přechody vycházet brzy ráno.
A čím se po túře nasytit? Národní jídla mají většinou ráz vídeňské
kuchyně. Slovinci vaří omáčky, podobné našim. Chutný, ale drahý je pršut
- syrová uzená šunka, obvykle sušená na slunci, tvarohový sýr skata či
ravioli (žlikrofi). Zkuste chléb ze tří druhů těsta (pisan kruh).
Dobar dan, Slovenija
Slovinci jsou tradičně pohostinní, povětšině příjemní a klidní.
Starší generace má v povědomí vztah k naší zemi s příbuznou řečí,
která poskytla vysokoškolské vzdělání mnoha jejich předkům a byla jim v
19. století příkladem k následování - kopírovali vlastně české národní
obrození, od zakládání škol a novin po činnost Sokola.
Julské Alpy nabízejí mnoho dalších cílů, jako Dolinu sedmi Triglavskich
jezer s vodopádem Savice, údolí Vrata s výhledy na příkrou stěnu
Triglavu, známá jezera Bled a Bohinja, údolí Planice s můstky pro lety na
lyžích a další. Až některé z nich poznáte, budete se sem chtít znovu
vracet.