| Jan Tříska: Přišel, zahrál, zvítězil |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 33 |
Přijel,
nazkoušel, zvítězil. Takhle stručně a lakonicky by se dalo charakterizovat
úspěšné divadelní tažení Čechoameričana Jana Třísky na Nejvyšším
purkrabství Pražského hradu, kterým prošel loňské i letošní prázdniny.
Náročnou, dlouhou a vyčerpávající tragédii, která stoupala a klesala s Třískou
přítomností na jevišti hrál denně, ačkoli třeba muzikálové produkce si
dávají alespoň pondělí jako odpočinkový den. "S rolí Leara jsem se
letos rozloučil," řekl dřívější idol ženských srdcí a dnes především
herecký profesionál každým coulem - Jan Tříska /nar. 1936/.
Nejprve mi, Honzo, dovolte, abych vám seknul upřímnou
poklonu za výkon v Learovi, šel jsem na vás dokonce dvakrát za sebou. Ta hra
je horou, jejíž svahy jsou pokryty těly těch, co si na ní zlámali vaz.
Herec v ní může zazářit nebo totálně zklamat. Který interpret se v ní líbil
vám?
Děkuji za uznání. Víte, Krále Leara jsem viděl jen jednou. Bylo to v roce
1963 v režii věhlasného Petera Brooka, titulní roli hrál Paul Scofield. Já
byl v té době zrovna Romeem v Národním divadle. Náš soubor se šel podívat
na jejich Leara, oni se přišli podívat na Krejčova Romea a Julii se mnou a
Marií Tomáškovou v hlavních rolích. Peter Brook, zřejmě nejslavnější
divadelní režisér na světě, pak v Londýně prohlásil: Byl to jeden z
nejlepších Romeů, jaké jsem kdy viděl. Tenkrát u něj postavu Edgara hrál
Brian Murray, kterýžto se jako Angličan v polovině 70. let přestěhoval do
Ameriky. Později jsme se v Los Angeles setkali pracovně, a oba jsme byli
shakespearovští herci - emigranti. A představte si! Loni mi tady někdo na nádvoří
strčil rukou psaný lístek: "Jsem tady na hotelu, rád bych na Leara, ale
nemůžu sehnat lístek, je vyprodáno." Byl od něj! Prosil mě o
vstupenku! Bylo z toho setkání na pokraji slz...
Vy jste se ovšem pracovně setkal i s divadelním guru
Peterem Brookem…
Ano, v New Yorku mě obsadil do Čechovova Višňového sadu, měl tam velký úspěch,
s touto adaptací jsme vycestovali i do Japonska a Sovětského svazu, měla asi
300 repríz.
V divadelních kuloárech se šeptá o příští spolupráci
vás a slovenského režiséra Martina Huby, tentokrát na Bouři či Kupci benátském,
je tomu tak?
Náš příští shakespearovský projekt je zatím ve stádiu úvah, realizace
je možná nejdříve v roce 2005.
Kdy jste se vůbec poprvé setkal s Martinem Hubou?
Až v lednu či únoru 2002 v hotelu Pod věží, byli jsme oba najati
producentem Evženem Hartem
na práci na Learovi. Předtím nikdy, i když já jsem samozřejmě zhruba věděl,
co Martin herecky
a režijně dělá. V dubnu loňského roku jsme začali zkoušet.
Jak jste po Learovi, který trval téměř 3 a půl hodiny,
relaxovával?
Já měl po Learovi vždycky především strašný hlad. Já mám totiž po každém
představení strašný hlad, protože před výkonem nemohu jíst. Takže jsem
vždycky co nejrychleji spěchal na kole
do báječného hotelu Neruda na Praze 1, kde jsem už druhým rokem bydlel.
V čem se vaše chvíle po výkonu liší od těch před
lety? Kdy dokážete vychladnout a usnout?
Neliší se. Mám vždycky hlad a spěchám domů. Tady to bylo ještě silnější
puzení, protože na Hradě není divadelní zázemí, tedy hlavně sprcha! Takže
jsem uháněl za sprchou, protože jsem býval zpocený a od písku. Po dlouhé
sprše následuje večeře, usínám poměrně brzy, v hodinu po půlnoci jsem už
spal. (I když pro sichr si brávám prášek.)
Jak vypadá vaše noční hostina?
Celý můj jídelníček zní: spousta salátu, lupení, chléb a sýry. To je vše.
Od kdy provozujete váš styl střídmosti v jídle i pití?
Jsem vegetarián, už v dětství jsem neměl rád maso, a nejím ani vajíčka,
protože mi smrdí. Jak někdy říkám: vajíčka jsou pro hady. Kouříval
jsem určitě dvacet denně, pil alkohol, konkrétně jsem měl rád víno. S
obojím jsem skončil přes noc. Je to už dlouho. Ono pití a kouření nejde
dohromady s mojí prací. Vlastně s každou, když ji chcete dělat dobře.
Před pár dny jste v Praze ukončil vaše vítězné tažení
s Learem, kterého jste hrál každý večer bez jediného dne pauzy, kam máte
namířeno po prázdninách?
Teď odjíždím do Brna namlouvat na CD Máchův Máj. Pak se těším na natáčení
nového filmu s Janem Hřebejkem Horem pádem, který má ambice být slušným
bijákem. A teprve poté se vrátím za oceán. V New Yorku budeme oprašovat
Euripidovu tragédii Heraklovy děti, s níž vyrazíme
na evropské turné - Londýn, Madrid, Amsterdam, Vídeň, Berlín a znovu New
York, abych jmenoval alespoň hlavní štace. Tuto inscenaci jsem dělal s
americkým režisérem Peterem Sellersem již loni v Los Angeles, pak jsme s ní
navštívili Paříž, Řím, Boston… Mimochodem, teď v srpnu dělal legendární
Sellers operu v Londýně a 8. 8. si odtud za mnou odskočil do Prahy - podívat
se na Leara!
To zní jako turné Rolling Stones…
Mám rád velká divadla, opravdu. Vyhovují mi sály pro 3 000 diváků (jako
Kongresový sál pražského Paláce kultury, kde se uváděl muzikál Dracula.
pozn. M. Š. pro srovnání)). A na časté cestování jsem zvyklý. V podstatě
bez přestání a s každou novou rolí cestuji. Za každou novou zajímavou
pracovní nabídku jsem velmi vděčný.
Vaše paní je původní profesí herečka, u nás jsme ji
mohli naposledy vidět ve filmu Obecná škola, a který čtenář správně napíše
na adresu redakce, jakou roli zde hrála, dostane vaši fotku s originál
autogramem! Co dělá manželka nyní?
Stále se věnuje hotelovému byznysu. U nás v Los Angeles v luxusním Bel-Air.
Zůstaňme u zmíněného snímku: postavou, kterou jste se
po Listopadu zapsal do srdcí diváků, byl svérázný učitel Igor Hnízdo, měl
jste k roli inspiraci některým z vašich kantorů?
Ne, veškerá inspirace na mě přešla z výborného scénáře Zdeňka Svěráka,
žádnou další jsem neměl. Mé dětství, to byla pro mě toliko a pouze
idylická léta!
Jak si udržujete svoji neuvěřitelnou štíhlost a fyzickou
kondici?
Denně plavu, běhám a jezdím na bicyklu. Protože jsem si loni na Králi
Learovi poranil záda, doktoři "na obou stranách" - tady i v USA -
mi jednohlasně doporučili ubrat na běhání (a změnšit tak otřesy) a přidat
na kole. Tak jsem si pořídil krásné nové terénní projíždědlo Mercedes-Benz.
A ještě chodím do posilovny! Protože jak říká stará pravda: kdo chce mít
zdravá záda, musí mít svaly!
Kromě mnoha rolí jste se do paměti národa zapsal jako svědek
na svatbě Václava a Dagmar Havlových. Byl jste s nimi v kontaktu i v minulých
dnech?
Samozřejmě. A dokonce 21. srpna jsme si na pozvání místních konšelů
odjeli do s Liberce zavzpomínat na tzv. ilegální rádio, které jsme v severočeské
metropoli s Václavem po příjezdu bolševických okupantských tanků, společně
provozovali.
Máte za sebou desítky filmových a televizních rolí,
vzpomenete si ještě na vůbec první filmovací den?
(po chvilce přemýšlení odpovídá s naprostou jistotou:) Bylo to v roce 1956
a šlo o snímek Váhavý střelec. To byl první titul, ale pak jsem se stal
jedním z herců, kteří své filmy mnohokrát neviděli a ani nechtějí vidět.
Ani když si jako v případě televizní Popelky, celé
generace u táboráků s kytarami pějí váš nesmrtelný popěvek "Jen,
kolovrátku, zpívej"?!
Za takové věci jsem českému publiku velmi, velmi vděčný. Znovu a znovu mě
to udivuje, dojímá, mám z toho radost. Vůbec to neberu na lehkou váhu! Je
to mysteriózní věc, protože každý film je točen tak, aby se líbil a aby
si ho lidé pamatovali. Ale podaří se to dvěma (max. třem) ze sta!
Co vás na úspěšném Learovi těšilo nejvíc? Ocenění,
odborné kritiky nebo neustále vyprodané hlediště?
To, že bylo celou dobu beznadějně vyprodáno! Současně však děkuji českým
kritikům, že mě tak přivítali. Přitom jsem přes čtvrt století nestál
na českém jevišti!
Měl jste dobré či špatné mrazení v zádech?
Sám dobře víte, že v době, kdy začínáte, nemůžete tušit, zda výsledek
krátce po premiéře nezapadne. Mě třeba teď strašně těší, když mě
osloví malý školák, abych se mu podepsal do čítanky. "Ale napište
tam Široko nebo Igor Hnízdo!" Přitom premiéry těchto snímků nemohl
zažít! Tohle je na našem povolání fenomenální pocit!
Teď udělám ostrý střih: míval jste dobrá auta, máte
je rád stále?
Miloval jsem a miluji dobrá auta. A sám stále krásná auta vlastním. Ovšem,
bojím se a nenávidím rychlou jízdu. Opravdu, v životě jsem nejrychleji jel
v posledních dvou letech po ČR. Ovšem jako spolupasažér, s hlavou vytočenou
k okýnku, abych ani periferním viděním nemohl zahlédnout tachometr! Tady se
jezdí strašně agresivně a nemožně. Protože na úzkých, špatných silnicích,
a často sedí za volantem mladí kluci, kteří sice dostali od táty silné
auto, ale řidičák mají pouhých pár měsíců.
Nejíte maso, nepijete alkohol, nemáte rád agresivitu - jaký
je váš vztah k "vyšší moci"?
Vím, že existuje. Už jen můj vlastní život je toho důkazem.
Jaké jsou profese lidí, s nimiž se doma nejvíc přátelíte?
Asi se svými sousedy, v Americe je totiž zvykem se sousedy dobře vycházet.
Ten, v domku napravo, je vysokoškolský profesor, soused po levici pracuje v
leteckém průmyslu. Ale úplně nejvíc se stýkám a žiju se svojí rodinou.
Divadelní, filmový a televizní herec Jan Tříska se
narodil 4. listopadu 1936 v Praze.
Po absolutoriu DAMU v roce 1959 nastoupil do činohry Národního divadla. Odtud
přešel na začátku 70. let do nově založeného Divadla Za branou, které
vedl Otomar Krejča, a v němž se stal prvním přední a nejobsazovanější
mužskou hvězdou souboru. Po násilném uzavření této legendární scény působil
v Městských divadlech pražských. Jako filmový herec debutoval ve snímku Váhavý
střelec, z dalších připomeňme Pět z milionu, Srpnová neděle, Kde alibi
nestačí, Komedie s klikou, Lidé z maringotek, Radúz a Mahulena či tv seriál
Záhada hlavolamu /role Široka/. Prosadil se i v dabingu - před odchodem z
republiky nezapomenutelným způsobem namluvil Jeana-Paula Belmonda. Od roku
1977 žije a herecky působí ve Spojených státech. V 90. letech u nás hrál
ve snímcích Obecná škola a Řád, jistě si jej pamatujete i jako atentátníka
ve Formanově opusu Lid versus Larry Flynt. Jeho manželkou je bývalá herečka
Karla Chadimová, která pracuje jako šéfmanažerka restauračních zařízení
exkluzivního hotelu v Los Angeles. Mají spolu dvě dcery: starší Karolína
nyní zvažuje po profesi filmové výtvarnice vysokoškolské studium dějin umění,
mladší Jana skončila s prací ve filmové střižně a začíná studovat práva
na univerzitě.