| Kouzelný svět panenek |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 33 |
Mrkačky,
plaváčkové, loutky, panny a jejich postýlky, kočárky, pokojíčky. Kdo by
na krásné chvíle strávené s nimi v dětství rád nevzpomínal. Dokud slouží,
děti by je nevyměnily ani za nic. Když doslouží, skončí na smetišti. V některých
domácnostech spolu se vzpomínkami na dětství uchovávají hračky jako vzácnou
relikvii. Platí to zejména o panenkách.
I když holčičky si s pannami určitě hrály od pravěku, nedochoval se o tom žádný konkrétní důkaz. Nejspíš proto, že byly dělány z nepálené hlíny nebo ze dřeva. Pokud byly nějaké figurky nalezeny v pravěkých hrobech, archeologové je pokládají spíš za kultovní předměty nežli za oblíbenou hračku provázející dítě i na onen svět. Původně svým dcerkám panenky vyráběli rodiče, nebo si je děti dělaly samy.
Ze středověku se sice dochovaly řemeslně a umělecky zhotovené panny, ty ovšem nesloužily na hraní, ale nahrazovaly vznešeným dámám módní časopis. Když chtěla třeba francouzská královna informovat svou přítelkyni u anglického dvora o novinkách v Paříži, nechala vyrobit panenku oblečenou podle poslední pařížské módy a tu poslala po rychlém poslu do Londýna. Nechtějte po mně vysvětlení, proč neposlala rovnou šaty, když by to bylo levnější. Dost možná ze stejného důvodu, z jakého v 19. století lepší krejčovské závody vystavovaly za výlohou své výrobky oblečené na panenkách. Díky ideální postavě loutky a proto, že co je malé, to je hezké, to líp vypadalo a pak také zhotovit všechny detaily v miniatuře je velmi náročné a kdo to dokáže, je skutečný mistr.
V 19. století se rukodělná výroba přesunula do továren a manufaktur. Panenky se naučily chodit, mluvit, pohybovat očima. Nádobíčko bylo z opravdové keramiky nebo plechu, ve sporáku se mohlo topit, miniaturní šicí stroj šil, takže malé "maminky" mohly svým panenkám vařit a šít jim oblečky. Je známo, že Mikoláš Aleš věnoval svůj talent též loutkám a loutkovému divadlu, skoro nikdo ale neví, že jiní význační umělci se zabývali panenkami. Ve 30. letech minulého století se podle návrhu proslulého architekta Josefa Gočára pro panenky například vyráběl luxusní domeček s pokoji, kuchyní, koupelnou, toaletou a terasou.
Klub Panenky
Spolek sběratelů a příznivců panenek byl založen v roce 1999. Na jedné z
častých schůzek klubu, jejichž harmonogram se sestavuje podle zásady jak má
kdo čas, jsme zastihli paní Janu Růžičkovou, ing. Alenu Doležalovou a předsedkyni
spolku Alenu Zemanovou, která říká: "Předsedkyní jsem jen proto, že
někdo takový být zapsán musí, ze zásady jsme ale spolek demokratický,
slovo každé z nás má stejnou váhu."
Podle mého mužského názoru má takové uspořádání i své nevýhody, občas totiž mluvily všechny tři dámy najednou, aniž by se shodly, jindy se zase navzájem přesvědčily, takže tu a tam odvolávaly své předešlé tvrzení. Rezignoval jsem po chvíli na jejich jména a zaznamenával si jejich výroky do paměti i notesu pod hesly Medvídek, Kuchyňka či Hraběnka, podle toho, k jaké se přihlásily specializaci Jedna Alena totiž má ve sbírce hodně medvídků, druhá se s nadšením vypráví, jak bude vypadat panna vyrobená podle sto dvacet let staré fotografie malé hraběnky Aničky Thurnové, paní Jana zase shromažďuje a restauruje miniaturní pokojíčky, kuchyňky a kočárky pro panenky.
Klub Panenky má kolem dvou desítek členek, každá z nich
se sice nějak specializuje, ale jak prohlašují, teprve jako celek se výsledek
jejich snažení stává významnou sbírkou. Na poznámku, že sběratelství
je vášní převážně mužskou, reagují dámy jednohlasně:
"Máme sice mezi muži své příznivce, patří k nim např. pan Fiala,
vlastník muzea hraček v Benátkách nad Jizerou, někteří rodinní muži nám
pomáhají při technicky náročnějších opravách, ale za člena se nám zatím
žádný pán nepřihlásil, takže vám ani nemůžeme říct, jestli bychom ho
do našeho ženského spolku přijaly.
Jsou mezi námi sběratelky, které panenky shromažďují od dětských let. Jedna z nás si s pannami hrála i po dvacítce, až si připadala nenormální. Tak si na klub našla kontakt, stala se členkou a teď říká, že tím svou vášeň legitimizovala.
Mezi naše nejstarší exponáty patří vozík pro panenky tažený koňmi a řízený vozkou, vyrobený před sto lety. Vděčné jsme ovšem i za každou tzv. totalitní panenku, které se k nám dovážely od padesátých let zejména z NDR, Ruska a Polska. Lidé je vyhazovali, muzea je nesbírala a tak se jich zachovalo poměrně málo. S oblibou i z nouze, žádná z nás totiž nepatří mezi boháče, sbíráme i střepy nebo utrhané údy panenek a pouštíme se do jejich renovace, necháme udělat paruku, ušijeme šatičky.
Často se stává, že se nám ten optimismus vyplatí a zničehonic některá z nás objeví další díly, které k tomu torzu patří. Chodíme i na bleší trhy a do bazarů. Obchodníci už nás znají a tu a tam nám dávají i cenovou výhodu před překupníky.
Naše úsilí už přineslo první ovoce v podobě řady úspěšných výstav - v Chotěboři, v Litoměřicích, v Jindřichově Hradci, Teplicích, Rokycanech a naposledy v Jílovém. Dostaly jsme nabídku uspořádat výstavu v Belgii. Pokud se podaří opatřit prostředky na dopravu, nebojíme se pustit do její přípravy. Naše sebevědomí pozvedl nedávno jeden významný anglický návrhář, který by rád vystavoval s námi. Jistě by takovou nabídku neudělal, kdyby si myslel že nejsme dost dobré. V budoucnu bychom chtěli udělat stálou expozici. Začít bychom mohly třeba vytvořením vlastní panenky, která by byla symbolem našeho klubu, možná by mohla mít podobu některé z nás.
Výtvarnice Dagmar Jurčíková se zabývá vytvářením panenek s konkrétní podobou, nedávno se jeden sběratel nadchl její panenkou vytvořenou podle Emy Destinnové, pro kterou jsme ušily šaty podle módy z doby, kdy byla tato česká pěvkyně světovou hvězdou. Každý rok hledáme inspiraci na světovém veletrhu hraček (a panenek) v Norimberku, šijeme, opravujeme. Starou čínskou metodu, kdy stydlivé dámy ukazovaly lékařům své neduhy na tzv. lékařských panenkách, dnes lékaři znovu používají při vyšetření dětí, zejména když by jim mohlo způsobit psychické trauma ukazovat na vlastním těle, co je bolí nebo kde jim jak někdo ublížil. Někdy máme problém bezpečně určit, zda jde o loutku, reklamní krejčovskou panenku nebo hračku. Tak si pro jistotu necháme všechny."
Umíte vybrat panenku?
Zkusili jste se někdy v poslední době poohlédnout v obchodě po nějaké
panence? Obvykle se při nákupu řídíme přáním dítěte. Měli bychom se
ale snažit jeho představy usměrnit tak, aby hračka, kterou si nakonec
vybere, byla zdravotně nezávadná, dala se udržovat v čistotě, fungovala
dostatečně dlouho i při drsnějším zacházení a splňovala i určitý výchovný
cíl. Panenka provází dítě po celý den a obvykle s ním sdílí i postýlku.
První panenka pro malou holčičku bývá textilní.
Hadráček by měl být z takového materiálu, aby se bez
problémů dal prát v pračce. Kombinované panenky mají hadrové tělíčko a
ostatní části z umělé hmoty nebo porcelánu. Někdy je ovšem uvnitř
kostra z drátu. Takovou nebrat - jsou to loutky určené k dekoraci a ne na
hraní. Pokud vás dítě ovlivněné reklamou a módou bude nutit do stojící
panenky typu Barbie, měla by mít pohyblivé údy, aby se dala oblékat.
Umělá hmota, tzv. celuloid, vznikla kolem roku 1870 v USA, po roce 1890 se
celuloidové panenky začaly objevovat i v Evropě a Japonsku. Nejprve to byly
nepohyblivé hlavičky v jednom kuse s ramínky, vlásky měly formované přímo
do hmoty. napodobovaly totiž věrně starší porcelánové panenky. Tělíčka
a ruce mívaly z jemné kůže. Nevýhodou těchto oblíbených panenek bylo to,
že celuloid je hořlavý. Po druhé světové válce se proto začala používat
bezpečnější nová hmota - vinyl - z níž je i většina moderních panenek.
Rudolf Baudis