| Vždy něco humorného Emmy Srncové |  |
| Hana Palodová |
Ročník 35 - číslo 28 |
Mezi
nejčastější motivy jejích obrazů patří zasněné dívky s rozevlátými
vlasy, věčně zamilované dvojice jedoucí na kolech cestou k obloze či po
telegrafních drátech. Krajinu Rozmarného léta plnou květin a snů zalévá
sluneční svit a ovívá šrámkovský Stříbrný vítr. Z louky doletíme
mezi domy: poznáváte? Sto věží, kamenný most, Vltava…
V Muzeu hlavního města Prahy v březnu skončila
vaše rozsáhlá výstava "Emma Srncová, Obrazy z let 1965-2OO2". Jaké
z ní máte pocity? Splnila vaše očekávání ohledně ohlasu, publicity?
Chtěla bych hlavně poděkovat firmě Logica, díky které se mi tuto
"celoživotní" výstavu podařilo zrealizovat. Celou expozici podpořila
sponzorsky a vydala katalog.
A splněná očekávání? Já v životě radši nic moc neočekávám. Nicméně
mám radost, protože výstavu navštívilo sedmdesát tisíc lidí, a to jsem
ani nepředpokládala ani ve snu.
Docela mě pobavilo, když v časopisu Týden vyšla "obrazová hitparáda"
návštěvnosti výstav za poslední dva roky, a já jsem hned na druhém místě
za Maxem Švabinským…
Jak byste charakterizovala svůj umělecký vývoj
za těch téměř 40 let? Ohledně motivů, barevnosti, zjednodušování…
Výstava představovala průřez celé mé tvorby. Vzala jsem většinu obrazů,
které jsou doma,
u mých dětí, kamarádů, ze sklepa jsem vyndala i "první začátečnické
pokusy", u kterých jsem váhala, jestli je mám vůbec zachovat…
Myslím si, že plno mých "typických znaků a motivů" se už
objevuje právě na nich. Samozřejmě, když člověk maluje dvacet let, tak se
např. technicky , chtěnechtě, poučí a naučí, když už nic jiného. Mám
výhodu, že nemám žádnou malířskou školu, nemusím hledat svůj styl,
maluji tak, jak nejlíp dovedu.
Od začátku maluji olejovými barvami, dodneška jsem u nich zůstala, protože
je na nich bezvadné, že pomalu schnou, a když se člověku něco nelíbí,
tak to klidně druhý den "může smazat" a udělat znovu. Naopak
litografie mě občas "ničí"…
Miroslav Horníček charakterizoval vaše dílo
jako "nepřekonatelnou touhu po vznášení". Kde se "vznášíte"
v poslední době? Co je nejčastější inspirací, motivem minulých měsíců?
Musím přiznat, že nyní nejsem v příliš plodném období. Mám problém vůbec
začít něco malovat. Zabývám se běžnými věcmi - vařím, žehlím, starám
se o zahradu, čtu červenou knihovnu…cítím takový zvláštní útlum.
Pohybuji se v okruhu stejně starých, stárnoucích lidí, jak se říká
"člověk chodí v lese, kde se začínají kácet stromy", vnímám
nemoci… Zprávy ze současné politiky také nepřináší nic pozitivního…
Tedy se příliš nevznášíte?
Stojím na zemi. S věkem ze mě odchází naivita. Ve svých obrázcích mám
svůj svět, kam se dá zalézt, když je člověku moc smutno anebo moc veselo.
Ráda maluji děti, psy, kočky, ptáčky a lidi, kteří mají vousy, brýle,
velký nos, pihy, zrzavé vlasy nebo pleš, aby se dalo
o něco opřít. Také mám ráda konvalinky a létání, třeba i na kolech.
Mezi vašich sedm největších radostí
(rodina, zahrada, příroda, pes, knihy,jídlo) patří i Praha, zobrazujete její
atmosféru, pocity, které ve vás vyvolává. Jakou náladu vnímáte mezi Pražany
nyní?
Jde o něco úplně jiného, než představuje politika. Myslím, že Praha je
jedno z nejkrásnějších měst. Vždy při návratu domů člověk zjistí,
jak je nádherná.
V srpnu uplyne rok po pražských povodních.
Zkusila jste namalovat tuto pohromu? Mnozí umělci si v historii podobné
katastrofické motivy vybírali…
Po povodních jsem udělala litografii "JSOU MOŘSKÉ PANY NA ČERTOVCE".
Chtěla jsem , aby si lidé vodu představili spíše "pohádkovou",
hrůzy stačily. Nesnáším depresivní vzpomínky. Jsem jako houba - negace
okamžitě "nasaju" a v noci se mi vrací v podobě hrůzných snů.
Proto také zásadně čtu romány s dobrým koncem. S radostí musím připomenout,
že v průběhu výstavy založila firma Logica "Konto Logica", na
které šly peníze z prodeje katalogů a dražby třech mých obrazů (i Čertovka)
plus třiceti litografií. Výtěžek byl určen na podporu oblastí postižených
povodněmi.
Původně jsem chtěla zrušit oslavu mých narozenin (22. 8), protože mi připadalo
hloupé slavit. Kamarádi mě přesvědčili, že naopak lidé potřebují hrůzy
na chvíli opustit. Nakonec jsme jídlo, dobroty a květiny odnesli do po povodňového
centra.
Zobrazila jste již různé osobnosti, budete
v tom pokračovat? Neláká vás namalovat obrazárnu z českých dějin?
Samozřejmě ano, kdyby mě napadl určitý obraz, který by s historií
souvisel. Ale záměrně dělat kolekci historických osobností by mě
nebavilo. Nejsem ani "typický" portrétista, ráda zobrazuji lidi s výraznými
rysy. Malovala jsem osobnosti, na které mám vzpomínku nebo je obdivuji -
Kamil Lhoták, Bohumil Hrabal ale i Karel IV.
Jste řazena jedna z nejznámější současných
českých výtvarnic. Troufla byste si ilustrovat některé z klasických literárních
děl, jako třeba Babičku, Rozmarné léto, Stříbrný vítr nebo Staré pověsti
české? Co dětský slabikář?
Ne, dobrovolně jsem se toho vzdala. Dostala jsem již nabídky, ale myslím, že
dětská kniha by měla být srozumitelná a jasná. Stylizace mých obrazů by
mohla vadit.
Odmítla jsem i nabídky na ilustraci různých básní a knížek, protože
nejsem kreslíř ani grafik. Moje obrázky oslovují diváky svým vlastním
vyprávěním. Nejde o způsob vyjádření, ale
o obsah. V hlavě mám tolik svých příběhů, které chci malovat, že mě
nebaví zobrazovat cizí myšlenky.
Existuje motiv, téma, které byste vyloženě
nechtěla malovat? Na vašich obrázcích se skoro nevyskytuje zima…
Nemám k ničemu odpor, ale ráda zůstávám u svých oblíbených motivů.
Máte schovanou nějakou "uměleckou
relikvii" jako například první paletu?
Mám první obrázky, které jsou už svým způsobem relikvie…Ale jsem spíše
praktická, věci schovávám hlavně proto, že by se jednou mohly hodit. Například
stále používám svůj první stojan.
Lidé si často představují, že "létám" jako postavy mých obrázků,
ale myslím, že stojím víc nohama na zemi. Někdy by mi trochu "bláznivosti"
asi neuškodilo.
Založila jste Muzeum úsměvů s.r.o., máte
živnostenský list. Jde zatím pouze o sen nebo
o realizovaný projekt?
Momentálně vše "dohromady". Přála bych si, aby moje obrazy byly
jednou někde trvale vystaveny. Třeba v Muzeu úsměvů, kam by se lidé mohli
chodit potěšit a usmívat.
Ale samozřejmě bych potřebovala sponzora…
Oficiálně je Muzeum úsměvů firma, která nic neprodukuje. Pouze prodáváme
reprodukce mých obrázků. Oleje "schovávám" právě do budoucna,
snad se muzeum jednou povede…
Připravujete v poslední době nějaký nový
projekt?
Ano, ale nechci o tom dopředu moc mluvit… Dcera Bára, Pavel Marek,
spolumajitel divadla Ta Fantastika a já jsme napsali scénář pro vizuální
divadlo, ve kterém by měly hrát hlavní roli mé oživlé obrázky a jejich příběhy.
Hudbu píše Petr Hapka. Momentálně jsme ve fázi příprav rekvizit, ještě
nezkoušíme.
Na internetu je možné navštívit vaše
osobní stránky, ale velice mě překvapilo,
že na otázku "jaká je vaše e-mailová adresa?" jste odpověděla,
že nemailujete… Nemáte nový způsob komunikace ráda?
Jestli mě něco opravdu nezajímá, tak je to internet. Počítač rovněž nemám
ráda, protože jsem na něm psala scénář a celodenní práce se mi pak
ztratila. Děsí mě, že se vše v digitální podobě dá lehce zničit. Například
fotky mám nejradši v ruce nebo schované v šuplíčku.
Ale uznávám, že internet má své výhody.
Pro hrdiny z vašich světů je kolo nejtypičtějším
dopravním prostředkem. Sportujete nebo raději létáte v oblacích své
fantazie a sjíždíte duhu?
První kola mi na obrázek "přijela" sama na festivalu v Itálii. Od
té doby se mi na plátně zjevují. Na kole nejezdím. Určitě bych to uměla,
ale celá rodina se bojí, že bych si zlomila ruku… (směje se)
Přestože jsem na většinu sportů nadaná, nemám v sobě soutěživost. Sice
pravidelně ráno cvičím a sprchuji se studenou vodou, ale to spíše kvůli
zdraví.
Na vašich obrazech se objevují nahé dívky
(Ovocná nabídka, Sněhurka a sedm trpaslíků, Eva, Krmení ptáčků), ale
vyložený akt jste zatím neudělala. Chystáte se na nějakou Veselou Venuši?
Myslím, že Sněhurka akt je. Ale já bych ani klasický akt "in natura"nemalovala,
potřebuji mít v obraze vždy něco humorného.
Emma Srncová, rozená Macenauerová, se
narodila 22. srpna 1942 v Praze. V patnácti ji při tělocviku na gymnáziu
vybrali jako manekýnku. Této profesi se věnovala do svých osmnácti let, kdy
se stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce. Jako herečka s ním 20 let
cestovala
po světě. Malovat začala ve dvaceti letech pro své potěšení, od roku 1980
je to její povolání,. Trvale spolupracuje jako výtvarnice s divadlem Ta
Fantastika. Má tři děti - Lucii, Jana, Barboru - a šest vnoučat: Filipa,
Tobiáše, Barboru, Emmu, Kryštofa a Jakuba. Vystavuje
od r. 1971, její díla bylo možno spatřit v mnoha evropských městech.